Epidemie AIDS v 80. letech: Když pomoc přijde pozdě
Už několik let se porůznu objevovaly podivné případy onemocnění souvisejících s narušenou imunitou. Nejvíc zasažená byla gay komunita. Nezájem odpovědných osob věc řešit a poskytovat informace veřejnosti vytvořil ideální podhoubí k šíření smrtící nemoci. O začátku epidemie AIDS jsme psali zde.
V červnu 1983 se v Denveru konalo národní fórum o AIDS a jedenáct homosexuálních mužů tam vyhlásilo program, který vešel ve známost jako Denverské principy. První bod požadoval, aby nebyli označováni jako oběti AIDS nebo jako pacienti, ale jako lidé s AIDS. Slovo oběti nebo pacienti pro ně reprezentovalo nemohoucnost a závislost na péči druhých. Druhý bod pak byla prosba o podporu v boji proti diskriminaci lidí s AIDS. Docházelo totiž k vyhazovům z práce, lidi byť jen podezřelé z AIDS (což v určitý moment byli už prostě všichni homosexuálové) vystěhovávali z domovů. Navíc se hojně objevovaly odsudky o tom, jak jsou homosexuálové promiskuitní a jak za celou věc s AIDS mohou oni.
Nemá cenu se tvářit, že promiskuita nepředstavovala problém. Ten se ale netýkal zdaleka všech homosexuálů, generalizace opět vzešla z homofobních předsudků. Nadto střídání sexuálních partnerů nepraktikovali zdaleka jen queer lidí. A pak je třeba zmínit jeden důležitý faktor – nepřipravujete se na nebezpečí, o kterém netušíte, že existuje. Nikdo nečekal, že se může objevit takto nebezpečná nemoc. Na promiskuitu se hledělo skrz prsty, ale pokud z ní vzešla zdravotní komplikace, medicína si většinou uměla poradit.
Třetí bod Denverských principů chtěl, aby lidé s AIDS a homosexuálové obecně byli začleněni do pracovních skupin, které se podílejí na rozhodovacím procesu. Zároveň chtěli prostor, kde by mohli prezentovat svoje zkušenosti s AIDS. Také žádali lidi s AIDS, aby se chovali zodpovědně a byli ohledně svojí nemoci transparentní ke svým sexuálním partnerům.
A čtvrtý a poslední bod požadoval něco, co by se prostě dalo shrnout jako důstojnost. Byl to požadavek na přístup ke kvalitní péči. Součástí bylo i to, aby lékařské záznamy zůstaly tajné a aby doktoři s lidmi s AIDS jednali na rovinu, aby vysvětlili rizika, postup léčby (v letech 1981–1986 většina infikovaných umírala do dvou let) atd. Zároveň autoři programu volali po umožnění normálního emočního i sexuálního života – sílily totiž hlasy, které volaly po naprosté segregaci homosexuálů.
Strach a předsudky
Podobnou hysterii zaznamenali například i v Austrálii. Tam se dokonce ozývaly hlasy, že by lidé s AIDS měli být prostě někde internováni, ideálně pod policejním dozorem, a nejenom ti skutečně nakažení, ale i ti, kde je podezření nákazy. Z výzkumu také vyplynulo, že většina lidí vůbec nerozlišovala mezi nakaženým a nenakaženým, ale zkrátka každý, kdo spadal do některé z rizikových skupin, hlavně tedy mezi homosexuály a narkomany, byl automaticky brán jako nakažený.
I v Evropě se děly bizarní věci. V Edinburghu se například rozhodli přísně kontrolovat jehly v naději, že to zamezí šíření nemoci mezi narkomany. Opatření mělo efekt přesně opačný – uživatelé drog začali jehly mezi sebou sdílet a Edinburghu se začalo přezdívat hlavní evropské město AIDS.
Šíření se nevyhnulo ani východnímu bloku. Komunisté s důsledností sobě vlastní zatloukali a omezovali šíření informací. Když už se problém nedal popřít, hlavním viníkem se stal samozřejmě Západ a jeho pokleslé mravy.
Ledy se začaly hýbat až v roce 1985. Nově vyvinutý test na přítomnost viru umožnil screening krevních bank. V návaznosti na případ Ryana Whitea, teenagera, který se nakazil právě při transfuzi a jemuž byl po diagnostikování AIDS zakázán přístup do školy, se spustila mediální bouře volající po důsledné edukaci. K tomu přispělo i prohlášení OSN, že aspoň jeden případ AIDS je hlášen z každého koutu světa. Lékaři i politici konečně začali brát AIDS tak vážně, jak si to situace žádala už dávno. První terapie zpomalující postup AIDS byla schválena v roce 1987, ale jak ona, tak další léčebné postupy v 90. letech byly obrovskou zátěží pro organismus.
Semknutí queer lidí
Jako každá podobná krize dala i tato vzniknout aktivistickým skupinám. Tou asi nejvýraznější byla ACT UP – AIDS Coalition To Unleash Power. Snažili se vymoci přístup ke kvalitní lékařské péči, věnovali se právnímu zastupování lidí s AIDS, osvětě atd.
Hlavně ženy z ACT UP o sobě dávaly výrazně vědět. Mimo jiné se pustili do CDC (Centers for Disease Control and Prevention, česky Centrum pro kontrolu nemocí a prevenci). To totiž v zásadě nebralo v potaz, že AIDS se u žen projevuje jinak než u mužů. Zatímco u mužů byl nejčastější důsledek nemoci Kaposiho sarkom, ženy často trpěly rakovinou děložního čípku, příp. bakteriálním zápalem plic.
Bohužel to bylo v souladu s tím, jak se celá epidemie vnímala. Epidemie se celé roky brala jako záležitost čistě gay komunity. Lékaři dlouho razili myšlenku, že vaginální prostředí si s virem poradí a že rizikový je pouze anální sex. Zkrátka – že se žena nemůže pohlavním stykem nakazit. Že anální sex provozují i heterosexuální páry, puritánská společnost přehlížela úplně.
Dezinformace ACT UP vyvracela s velkým nasazením. Postavili se i proti Cosmopolitanu, když otiskl článek psychiatra Roberta E. Goulda, který šířil nepravdy o způsobu přenosu. Že článku chybělo jakékoli peer review (posouzení článku experty v dané oblasti) a Gould byl „pouze“ psychiatrem, tedy neměl pro podobné závěry žádnou kvalifikaci, to Cosmopolitan ignoroval. ACT UP spustili mediální bouři a zorganizovali i protestní akci před budovou mateřské společnosti.
Ale abychom skončili na trochu veselejší notě: epidemie HIV i činnost aktivistických skupin byly konečně to, co celou queer komunitu svedlo dohromady. Všichni byli na jedné lodi, nemoc si nevybírala na základě pohlaví. Tenhle pohled podpořily právě i akce žen z ACT UP. A postavení žen v rámci komunity ovlivnilo i to, že když zdravotnický personál odmítal pracovat s nakaženými, byly to lesby, kdo se první vrhnul na dobrovolnickou činnost v nemocnicích. Díky tomu se zkratka LGBTQ+ píše v podobě, jak ji známe dnes. Písmeno L bylo z původního GLBT přesunuto na první místo právě jako připomínka jejich statečnosti.
Ač se většinou slovy „epidemie AIDS“ označuje situace v 80. letech, pořád se nedá říct, že by šíření nemoci (přes všechny úporné snahy) bylo úplně pod kontrolou. Až 45 let od vypuknutí byla schválena PrEP a při důsledné léčbě platí, že nezjistitelná virová nálož v krvi HIV+ osoby rovná se úplná neinfekčnost. Stále však neexistuje vakcína. V celé své nahotě se ukázal celospolečenský dopad předsudků.
Autorem článku je Martin Klecán, historik Muzea středního Pootaví ve Strakonicích, který se zaměřuje na dějiny 20. století. Jako LGBTQ ally se věnuje i queer historii a jejím často opomíjeným kapitolám.
