Vzpoura ve Stonewall Inn: Dny poté – revoluce pokračuje: vznik LGBT hnutí, první konflikty i zrod pochodů hrdosti
V prvním díle jsme si připomněli legendární noc ve Stonewall Inn, kdy se queer komunita poprvé otevřeně vzepřela policejní šikaně a zapálila jiskru, která změnila dějiny. Teď se vracíme k tomu, co následovalo. K prvním organizovaným krokům hnutí, ale i k vnitřním konfliktům a zrodu tradice, která přetrvala dodnes.
Pořádkové složky dokázaly zvládnout prvotní výbuch nespokojenosti a občanské neposlušnosti. Další vývoj v týdnech a měsících už ale zdaleka nebyl v jejich rukou.
V následujících dnech se situace kolem Stonewallu — i kvůli nevlídnému počasí — zklidnila. Bojovná nálada však nikam nezmizela. Objevily se nejen letáky útočící na policii, ale také ostrá prohlášení namířená proti mafii. Ta sice poskytovala záštitu gay barům a dalším podnikům, ovšem z čistě zištných důvodů. Zatímco policie demonstranty bila a zatýkala, gangsteři se dál vypočítavě přiživovali na tom, že queer menšina neměla kam jinam jít. Komunitě tak došla trpělivost s oběma stranami zákona.
Už 24. července vznikla Gay Liberation Front (GLF), která rozhodně nehodlala pokračovat v umírněné kampani, jakou do té doby vedly jiné organizace. Stonewall byl nejlepším důkazem, že pokorné žádosti o přiznání základních práv nikam nevedou a že je nutný razantnější přístup. Tuto změnu myšlení ostatně odrážel i název organizace — dřívější aktivistické skupiny si dávaly jména, z nichž nebylo patrné, koho zastupují. Například Daughters of Bilitis nebo Mattachine Society.
GLF se sice po několika měsících rozpadla kvůli neshodám na dalším postupu, ale dokázala spojit řadu skupin, které pak založily další — tentokrát trvalejší — organizace. Aktivismus se tak mohl naplno rozjet. Inspiraci čerpaly z hnutí proti rasismu, která už dávno pochopila, že kompromisy jsou polovičatá řešení sloužící k umlčení menšin, nikoli k jejich podpoře.
První pochod hrdosti
Přesně rok po vzpouře se na Christopher Street, kde Stonewall Inn stál, konal Christopher Street Liberation Day — vůbec první pride pochod na světě. Organizátoři si zpočátku nebyli jistí, kolik lidí dorazí. Jakmile však průvod vyrazil, přidávali se další a další účastníci a akce nečekaně narostla do rozměrů, které všechny překvapily.
Ne všechno ale šlo podle plánu. Ve Washington Square Park bylo připravené pódium pro projevy. Když se na něj chtěla dostat trans žena Sylvia Rivera, dav se ji snažil zablokovat. Z řad bílých homosexuálů — mužů i žen — se ozývalo bučení. Ukázalo se, jak silně je queer hnutí rozštěpené i uvnitř, a že trans lidé čelí předsudkům dokonce i mezi vlastními. Rivera ale bučení rychle uťala:
„Všichni se sakra uklidněte! Snažím se sem dostat celý den za naše bratry a sestry, co jsou ve vězení a kteří mi každý týden píšou. A vy jste pro ně neudělali vůbec nic! Zmlátili mě, zlomili mi nos, ztratila jsem zaměstnání, vyhodili mě z bytu. To všechno pro naši gay svobodu! A vy se ke mně budete chovat takhle? Co je s vámi sakra špatně?! Lidi se snaží nám pomoct a nejsou to žádní bílí chlápci a ženy z toho vašeho klubu bílých ze střední třídy, do kterého taky patříte! Revoluci, teď hned!“
Rivera spolu se svou blízkou přítelkyní, Afroameričankou Marshou P. Johnson, následně založily organizaci Street Transvestite Action Revolutionaries (STAR). V té době se termíny „transvestita“ a „transsexuál“ víceméně zaměňovaly. STAR měla za hlavní cíl dát trans lidem prostor uvnitř queer komunity.
Odstrčení mezi odstrkovanými
Riverin projev na prvním pride pochodu poukázal na další zásadní problém, který dopadal pouze na část queer lidí — uvnitř LGBTQ+ komunity stály zdi nejen sexuální a genderové identity, ale také třídních rozdílů. Středostavovští gayové a lesby měli výrazně lepší vyhlídky na bezpečné společenské fungování a na své ekonomicky znevýhodněné soukmenovce často pohlíželi spatra. Vedle boje za rovná práva tak queer komunitu čekala i náročná práce na vzájemné solidaritě — a ta zdaleka neskončila.
Pro mnohé to byl moment uvědomění. Nebylo náhodou, že ve Stonewallu protestovalo mnoho drag queens a transgender lidí (stejně jako například v Compton’s Cafeteria o tři roky dříve) a že mnozí z nich patřili k etnickým menšinám. Spousta homosexuálů dokázala svou identitu skrývat, trans lidé ale takovou možnost neměli — pokud nechtěli potlačit svou přirozenost úplně. S despektem na ně často pohlíželi i ti, kteří měli být jejich spojenci. Gayové a lesby dlouho transgender osoby vnímali jako hlučné, skandály vyhledávající lidi, kteří dělají zbytku komunity špatné jméno. Nahrávalo tomu i to, že mnozí pocházeli z míst s pochybnou pověstí. Nešlo ale o jejich volbu — jiné možnosti zkrátka neměli. Stávali se tak terčem policejní represe i zločinů a neměli zastání ani na úřadech, ani mezi vlastními.
Všechny společenské i vnitřní problémy komunity po Stonewallu vyvřely na povrch. Vzpoura byla prvním krokem k jejich řešení, ale cesta se ukázala jako delší a složitější, než mnozí doufali. A neobešla se bez dalších zatěžkávacích zkoušek. Jedna z největších měla přijít o pár let později. O epidemii AIDS, která odkryla až absurdní — a doslova zdraví ohrožující — předsudky vůči queer lidem, se dočtete v dalším díle série.
Autorem článku je Martin Klecán, historik Muzea středního Pootaví ve Strakonicích, který se zaměřuje na dějiny 20. století. Jako LGBTQ ally se věnuje i queer historii a jejím často opomíjeným kapitolám.
