Stonewall 1969: Jak se z rutinní razie v gay baru stala jiskra, která změnila dějiny LGBTQ+ hnutí
Šedesátá léta se pomalu chýlila ke konci, ale práva LGBTQ+ komunity v USA se k žádnému výraznému zlepšení neposouvala. Homosexuálům nadále hrozilo zatčení za „zločin proti přírodě“, transgender lidi zase čekaly oplétačky se zákonem za genderově nonkonformní oblékání. A na policejních služebnách to nekončilo, genderová nebo sexuální identita vás velmi snadno mohla stát místo.
V LGBTQ+ komunitě navíc panoval rozkol. Mnozí se totiž rozhodli se držet hodně při zemi a buď svoji identitu úplně popírali, nebo se snažili budovat obrázek jakési neškodnosti a poslušnosti. Kupříkladu transgender lidé, obzvlášť ti, kteří na veřejnosti „neprošli“ jako příslušníci opačného pohlaví, byli vnímáni jako rušivý element, který toto PR podkopává. K tomu se přidávaly i rasové problémy - být třeba Afroameričan a gay k tomu, měli jste na problémy zaděláno hned dvakrát.
Pokud si chtěl queer člověk v New Yorku roku 1969 večer někam vyrazit, velký výběr neměl. Gay barů moc neexistovalo - málokterý provozovatel si troufl nalévat queer lidem, protože to mohlo vést i ke ztrátě živnosti. Bary, o nichž se vědělo, že je komunita navštěvuje, se stávaly terčem pravidelných razií a od zavření je obvykle chránilo jen to, že je provozovala mafie.
To byl případ i Stonewall Inn, ne zrovna lákavě vypadajícího podniku v Greenwich Village na Manhattanu. Gangsteři nad ním nedrželi ochrannou ruku z dobroty srdce nebo ze sympatií k menšině - byla to pro ně jen otázka byznysu. Stonewall byl ziskový, i když se odečetly úplatky pro policii, a protože si ho oblíbili queer lidé marginalizovaní i v rámci svojí vlastní komunity, nehrozilo, že by štamgasti odešli někam za lepším.
Noc, kdy se strach změnil v odpor
V noci z 27. na 28. června 1969 to ve Stonewall Innu žilo. Nikdo se policejního zátahu moc neobával, protože ten poslední se odehrál jen pár dní zpátky, a zhruba na další měsíc tak měl být klid. Jenže se blížily volby starosty a policie se chtěla blýsknout.
Někdy po půlnoci dorazili uniformovaní strážci zákona a razie začala podle naučených postupů. Všichni zákazníci si museli připravit průkazy totožnosti a začalo „přebírání“, mimo jiné podle toho, jestli oblečení osoby odpovídalo jejímu předpokládanému genderu; žensky se prezentující lidi „doprovázely“ policistky na záchody, kde ověřovaly, zda jsou skutečně ženami. Obvyklý postup byl takový, že kdo kontrolou prošel, byl poslán ven. Jenže tentokrát místo, aby se „šťastlivci“ rychle rozešli, se začali před podnikem srocovat. A přidávali se k nim další a další lidé - náhodní kolemjdoucí i ti, co někde zaslechli, že do Stonewallu nečekaně znovu přijela šťára. Auta, která měla zatčené odvézt, se navíc špatně zkoordinovala a došlo ke zpoždění, takže když policie konečně začala vyvádět zadržené ven, byla už naprosto beznadějně přečíslena.
Už se asi nikdy nedozvíme, co se přesně stalo - výpovědi pamětníků jsou nezřídka protichůdné a nikdo nemohl vidět všechno. Věřit policejním protokolům také stoprocentně nelze, protože policie nechtěla vzbudit podezření, že udělala něco špatně. Každopádně chování policie při podobných akcích bylo notoricky surové. Když k tomu připočteme obecně napjatou atmosféru, která tou dobou panovala, a fakt, že srocení lidé neměli vlastně moc co ztratit, byla otázka času, než se situace vyhrotí. A vyhrotila.
Dav nejdřív jen pokřikoval výsměšky a urážky, ale netrvalo dlouho a začaly létat plechovky a lahve od alkoholu. Když někdo nedaleko narazil na staveniště, municí se staly i cihly. Záhy se vzňaly první plameny - někdo začal zapalovat odpadky a oheň zachvátil i podnik samotný.
Policie se zabarikádovala v baru a vyčkávala příjezdu pořádkové jednotky. Té se podařilo obležené kolegy dostat ven a v průběhu několika hodin dav za vydatného použití obušků jakž takž zkrotila. Minimálně jeden policista skončil se zraněním hlavy v nemocnici.
Stonewall jako symbol začátku moderního aktivismu
Přes den se kolem Stonewallu scházelo množství lidí. Na zdech se objevovaly nápisy jako „Drag power“ nebo „Porušují naše práva“. Akci konečně začala pokrývat média. A policie tušila, že ji znovu čeká divoká noc.
Večer už demonstranti zaplnili i přilehlé ulice. Akci se snažila zvládnout zhruba stovka policistů, ale stejně jako předchozí noc brzy začaly potyčky. Dav opět zapaloval odpadky, a když strážci zákona několik lidí zatkli, pokoušel se je osvobodit. Boj pokračoval skoro do čtyř hodin ráno a neobešel se bez dalšího zásahu pořádkové jednotky. Situace se uklidnila až v následujících dnech, i díky nepřízni počasí. Následující týdny a měsíce ale ukázaly, že zdaleka ne všechno se vrátilo do starých kolejí.
Boj se mimo jiné přenesl i na rovinu označení toho, co se ve Stonewall Inn stalo. Jak se samotné události má říkat? Někteří aktivisté se vymezovali proti používání slova „riot“ (angl. nepokoje), protože je to termín z policejního slovníku, kterým pořádkové složky omlouvaly použití násilí. Prosazovali označení „rebellion“ nebo „revolt“ (angl. vzpoura). Přestože se nakonec alternativní název neprosadil a uchytilo se původní označení “Stonewall riot”, to, co následovalo, skutečně více než přesahovalo obyčejné nepokoje. O dalším vývoji a vlně aktivismu, která se objevila v měsících a letech po Stonewallu, se dočtete v příštím dílu série.
Někteří ze zúčastněných tušili, že se onen červnový den zapíše do dějin, pro mnohé to však byl prostě rutinní případ společenské a policejní šikany. I státní moc se ale občas přepočítá.
Autorem článku je Martin Klecán, historik Muzea středního Pootaví ve Strakonicích, který se zaměřuje na dějiny 20. století. Jako LGBTQ ally se věnuje i queer historii a jejím často opomíjeným kapitolám.
