První sexuologický institut v Berlíně: místo, kde začaly dějiny trans medicíny
Píše se rok 1919 a Magnus Hirschfeld v Berlíně zakládá Institut für Sexualwissenschaft (Sexuologický institut). Otevřel tak novou kapitolu nejen svojí kariéry, ale celého sexuologického výzkumu. O všem, co tomuto velkému kroku předcházelo, jsme psali tady.
Výzkum a pomoc
Institut a lidi, kterými se obklopil, dovolili Hirschfeldovi pokračovat ve výzkumu a posunout ho na vyšší úroveň. Pokračoval v rozsáhlém dotazníkovém šetření, které započal už jako soukromý psycholog. Na jeho základě usoudil, že pohlaví se nedá vnímat jako binární opozice, ale že jde spíš o škálu, kde není žádná ideální maskulinita ani feminita.
Uvědomoval si ale, že výzkumné závěry jsou jedna věc a mínění veřejnosti druhá. Hodně se proto zaměřil na vzdělávání všech, kdo měli zájem - Institut byl volně přístupný a pro jeho návštěvníky bylo připraveno muzeum, které vedle fotografií vystavovalo nejrůznější fetiše, sexuální hračky a vůbec se snažilo zbořit tabu kolem lidské sexuality a ukázat, že se v drtivé většině nejedná o patologické jevy.
Hlavním zaměřením však byla pomoc. Odborný personál poskytoval psychologickou péči homosexuálům i transgender lidem (dobově označovaným jako transvestité). Zároveň tu proběhly první gender-affirming operace. Známým případem se stala Dorchen, která se narodila jako Rudolph Richter. Dorchen se v roce 1922 rozhodla podstoupit kastraci a o devět let později ivaginoplastiku. Operaci vedl Felix Abraham, který na Dorchenině případu zároveň demonstroval, jak důležité takové operace jsou a že to není žádný luxus či výstřelek. Lékař podrobně popsal, jaký psychický diskomfort kvůli svému tělu zažívala, a zdůraznil, že tento zákrok byl jediný způsob, jak její psychice pomoci a předejít tomu, aby si vážně ublížila. Dorchenin poválečný osud bohužel není znám.
Další lékařskou kapacitou Institutu byl například Ludwig Levy-Lenz, židovský lékař, který svoje poznatky po válce využil v kosmetickém průmyslu, ale zároveň publikoval i sexuologické práce. Odborníkem na trans problematiku byl i Erwin Gohrbandt, průkopník gender-affirming operací. Ten si bohužel zadal s nacismem, a dokonce se údajně podílel na některých experimentech v koncentračních táborech. Na druhou stranu po válce fungoval v Berlínské chirurgické společnosti, přednášel a pracoval jako náměstek pro zdravotnictví na berlínském magistrátu. Historie zkrátka není černobílá.
Pro pořádek ještě dodejme, že transgender měl i svůj třídní rozměr. Většinu komunity tvořily trans ženy, tedy male to female. To vycházelo z dobového postavení žen - na female to male trans osoby se pohlíželo s despektem (bohužel i v rámci Institutu a samotné transgender komunity), protože se jejich chování interpretovalo jako snaha společensky si polepšit. Stejně tak byla gender-affirming péče obvykle dostupná hlavně pro střední a vyšší třídu.
Vyjednávání se zákonem
Transvestité v této době čelili mnoha problémům. Často pro ně nebylo snadné najít práci. I na to Hirschfeld myslel a mnohým z nich nabídl práci přímo v Institutu. Zmíněná Dorchen tu například pracovala jako hospodyně. Díky ní a mnoha dalším tak mohlo celé zařízení fungovat nejen jako poskytovatel zdravotní péče, ale také jako ubytovací zařízení a místo setkávání všech, kdo to potřebovali.
Pořád tu však byla překážka policie. Transvestité často budili veřejné pobouření a pořádkové složky měly zažito, že nekorespondující oblečení znamená většinou nějakou nezákonnou činnost. Hirschfeld ale přišel s řešením. S policií dojednal vydávání trans pasů - pokud se jím někdo prokázal, policie věděla, že taková osoba nepředstavuje žádný potenciální problém a podle toho jednala. Tyto pasy ze začátku vydával pouze Institut, ale později stejnou praktiku převzala i sama policie.
Strážci zákona dokonce došli tak daleko, že vydali směrnici, která doslova říkala, že muži s pasem nejsou homosexuály ani neprovozují prostituci a že s nimi má být zacházeno mírně. Zákon totiž na transgender lidi vůbec nepamatoval, takže si policie mohla dovolit nastavit si svůj postup sama.
Nacistické ničení
Asi si dovedete představit, jak Hirschfeld a Sexuologický institut leželi některým lidem v žaludku. Už v roce 1920 byl Hirschfeld ošklivě napaden, dokonce byl mylně prohlášen za mrtvého. S rostoucím vlivem nacismu přituhovalo stále víc, na konci dvacátých let se mohl sotva ukázat na ulici.
6. května 1933 všechny výhrůžky a nadávky vygradovaly. Ráno studenti sympatizující s nacismem na Institut zaútočili a rozbili, na co přišli. Odpoledne se přidali i muži ze Sturmabteilung, začali procházet archiv a knihovnu a odváželi kila a kila tiskovin. Právě ty se staly první obětí nacistického pálení knih. Na vatru putovala i Hirschfeldova busta, údajně však oheň přežila a snad je to dokonce ta samá, která je dnes vystavena v Berlínské akademii umění; nelze to však říct s úplnou jistotou.
Hirschfeld naštěstí tou dobou nebyl na místě, zrovna cestoval po světě s přednáškami, a když se dozvěděl, co se stalo, tak už se do Německa nevrátil. Svoje bydliště přesunul do Francie. V Paříži se pokusil o otevření podobné instituce, ale bohužel se projektu nepodařilo vzbudit dostatečný zájem, aby byl ufinancovatelný. Hirschfeld tak svoji snahu ukončil a přesunul se do Nice, kde také roku 1935 zemřel.
Magnus Hirschfeld a jeho Sexuologický institut jsou sice krátkou kapitolou queer dějin, ale to nijak neumenšuje jejich význam. Můžeme jen spekulovat, jak by se dějiny LGBTQ+ změnily, kdyby progresivní výzkum neuťalo válečné běsnění.
Autorem článku je Martin Klecán, historik Muzea středního Pootaví ve Strakonicích, který se zaměřuje na dějiny 20. století. Jako LGBTQ ally se věnuje i queer historii a jejím často opomíjeným kapitolám.