Mona Lisa a tajemství Leonardovy sexuality: stál za obrazem jeho mužský model?
Mona Lisa je bezpochyby nejslavnějším obrazem světa – a zároveň jednou z největších záhad dějin umění. Už více než pět století fascinuje svým nepolapitelným úsměvem a tím, že se vyhýbá jednoznačným výkladům. Dodnes není jasné, kdo přesně na portrétu sedí, kdy přesně vznikl, ani zda do něj Leonardo da Vinci ukryl osobní poselství.
Podle nejčastěji přijímané teorie jde o portrét Lisy Gherardini, manželky florentského obchodníka Francesca del Giocondo. Odtud také pochází název La Gioconda – tedy „rozradostněná“. Vedle toho ale existují i odvážnější interpretace: někteří badatelé spekulují, že obraz vychází ze tváře Leonardova učně a blízkého přítele jménem Salai. A právě s ním je spojeno i téma, které se kolem Leonarda točí neustále: otázka jeho sexuality.
Salai: Leonardův učedník i životní společník
Gian Giacomo Caprotti, přezdívaný Salai (v překladu „malý ďábel“), vstoupil do Leonardovy dílny v roce 1490, když mu bylo asi deset let. V renesanci to nebylo nic neobvyklého – učednictví se běžně začínalo mezi desátým a patnáctým rokem. Leonardo měl více žáků, například Francesca Melziho, ale právě Salai zůstal po jeho boku více než dvacet let.
Podle dochovaných poznámek byl však problémovým učněm – Leonardo si zapisoval, že ho chlapec okrádal, rozbíjel nádobí nebo kradl věci ostatním v domácnosti. Přesto si ho nikdy neodstrčil a Salai byl jeho věrným společníkem až do posledních let. V závěti mu Leonardo odkázal polovinu domu a zahrady u Milána (stejně jako jinému služebníkovi, Battistovi de Vilanisovi). Hlavním dědicem ale učinil Francesca Melziho. Přímé důkazy o intimním vztahu mezi Leonardem a Salaim neexistují, přesto jejich dlouhé soužití živí dohady až dodnes.
Mona Lisa: žena, muž, nebo obojí?
Spekulace, že by předlohou Mony Lisy mohl být právě Salai, se objevují opakovaně. Někteří badatelé upozorňují na podobnost rysů – hlavně nosu, čela a úsměvu – s Leonardovými díly, kde Salai podle všeho pózoval (například obraz Svatý Jan Křtitel nebo kresba Anděl vtělený). Jiní dokonce tvrdí, že název Mona Lisa je možné číst jako anagram Mon Salai („Můj Salai“). Ve skutečnosti se ale pojmenování Mona Lisa rozšířilo až díky uměleckému životopisci Giorgiu Vasariovi, v Leonardově době se obraz spíše označoval jako Gioconda.
Faktem je, že Leonardo rád zobrazoval tváře s androgynními rysy – tedy krásu „na pomezí“ mezi mužským a ženským. V jeho dílech se proto pohlavní znaky často prolínají a vytvářejí zvláštní, téměř nadpozemskou harmonii. Právě to je jeden z důvodů, proč i Mona Lisa působí tak nejednoznačně.
Soud pro sodomii: skandál ve Florencii
Diskuse o Leonardově sexualitě se vrací hlavně k roku 1476, kdy byl ve 24 letech obviněn ze „sodomie“. Tehdejší výraz označoval homosexuální styk a šlo o vážné obvinění, které mohlo vést až k trestu smrti. Leonardo byl obviněn spolu s dalšími třemi muži, a to ve spojení s mladým Jacopem Saltarellim. Proces trval dva měsíce a skončil zproštěním viny.
Důležitý je i politický kontext: Florencie byla v té době rozdělena mezi příznivce mocné bankovní rodiny Medicejských a jejich odpůrce. Leonardo i jeho otec byli s Medicejskými úzce spojeni, a obvinění proto mohlo být záměrně využito k očernění jejich jména. Navíc mezi spoluobžalovanými figuroval i Lionardo Tornabuoni, příslušník rodiny příbuzné s Medicejskými – což mohlo být vnímáno jako útok na celou jejich skupinu.
Leonardo později událost zřejmě připomněl v jedné ze svých poznámek v Codex Atlanticus: „Když jsem stvořil dítě Boha Otce, dali jste mě do vězení…“ To naznačuje, že mohl být krátce uvězněn, ale žádné přímé potvrzení neexistuje. Každopádně ve Florencii zůstal ještě několik let, což vyvrací teorii, že by musel město po procesu ve spěchu opustit.
Jak vznikla legenda o „gay Leonardovi“
Pověst o Leonardově homosexualitě nestojí jen na zmíněném soudu. Renesanční básník Lomazzo například napsal hru, kde vystupuje Leonardo jako milenec Salaie – šlo sice o fikci, ale publikum ji bralo jako „důkaz“. O několik století později přidal svůj vliv i Sigmund Freud, který v roce 1910 vydal esej, kde Leonarda označil za homosexuála – spíše proto, aby ilustroval vlastní psychoanalytické teorie, než že by šlo o seriózní historický výzkum.
K mýtu přispěly i detaily vytržené z kontextu – třeba to, že byl popsán v růžovém županu. Jenže růžová barva tehdy neměla žádné genderové významy, jak je známe dnes. Podobně fakt, že měl kolem sebe výhradně mužské žáky, nelze brát jako důkaz – ženy se v renesanci prostě nesměly učit malířskému řemeslu.
Nahé tělo v ateliéru
Leonardovy kresby aktů znázorňují převážně muže. Pro některé je to známka jeho orientace, ale historici nabízejí praktičtější vysvětlení: ve Florencii 15. století bylo téměř nemožné získat nahou ženskou modelku. Mladí muži si proto pózovali navzájem. Církev navíc povolovala nahotu jen v náboženském kontextu, například při zobrazování Krista. Proto i ženské akty v renesanci často nesly mužské rysy – ne proto, že by malíři preferovali muže, ale protože neměli jinou možnost.
Závěť a poslední roky
Často se říká, že to, co Leonardo odkázal Salaimu, potvrzuje jejich intimní vztah. Ve skutečnosti je to složitější. Salai i další služebník Vilanis dostali polovinu milánského domu a zahrady, ale hlavním dědicem se stal Francesco Melzi, aristokrat a Leonardův oblíbený žák, který se staral i o jeho uměleckou pozůstalost. Formulace v závěti („za dobré a vítané služby“) byla běžným právnickým jazykem té doby a sama o sobě nic nedokazuje.
Sexualita bez jasné odpovědi
Otázka, zda byl Leonardo homosexuál, heterosexuál, nebo spíše asexuál, zůstává otevřená. Neexistují žádné milostné dopisy ani jednoznačné svědectví o jeho intimních vztazích. Víme jen, že byl společenský, pohyboval se na královských dvorech a mezi šlechtou, ale nikdy se neoženil ani neměl děti.
Proto se všechny teorie opírají o útržky a dohady. Jedinou jistotou je, že jeho poznámky a dobové prameny jsou příliš neurčité na to, aby potvrdily jakoukoli jasnou identitu.
Právě tato neuchopitelnost je ale pro dnešní queer publikum inspirací. Leonardo vytvořil díla, která rozostřují hranice mezi mužským a ženským a otevírají prostor pro nové interpretace. Ať už byla jeho sexualita jakákoli, jeho obrazy dodnes vyzývají k citlivějšímu pohledu na identitu, tělo a touhu.
