„Moje orientace se do tvorby promítá odjakživa,“ říká designér Zdeněk Vacek, který na letošním Designbloku představí osobní výstavu DARK’n’LUSH jako oslavu i bilanci života
Šperkař a designér Zdeněk Vacek letos slaví mimořádný milník – 25 let své tvorby – a právě to je ústředním motivem jeho výstavy DARK ’N LUSH, která bude představena na Designbloku 2025. Exkluzivní expozice se uskuteční v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze (UPM Praha) v rámci festivalu, jehož téma „Odvaha“ rezonuje s jeho osobní cestou i uměleckou metamorfózou od šperků k experimentální tvorbě instalací. Expozice proběhne od 7. října do 2. listopadu 2025.
Výstava DARK’n’LUSH patří mezi tři hlavní projekty letošního Designbloku. Co pro vás osobně znamená?
Má pro mě obrovský význam. Před dvěma lety jsem měl vystavovat na Designbloku v nádherných prostorách Jízdárny Pražského hradu. Když jsme tam byli s kolegyní Marií na obhlídce, říkal jsem si: Wow, tady chci být. Jenže tehdy se psal rok 2024. A mně došlo, že v roce 2025 mě čeká zásadní výročí – bude mi 45 let, uplyne 20 let od mé první účasti na Designbloku a 25 let od maturity.
Proto jsem tehdy účast odložil a rozhodl se, že tuto velkou událost spojím právě s letoškem. Mezitím se mi ale staly zásadní osobní věci – zemřela mi máma, skončil můj letitý vztah s terapeutem Jirkou a nahradila ho nová osobnost, Galina. Změnil se mi život. A to všechno se promítlo do příprav výstavy. Došlo mi, že to není jen další projekt, ale skutečný milník, ideální příležitost ohlédnout se za tím, čím jsem dosud prošel a co mě definuje.
Takže jde i o určitou oslavu a bilanci. Jaký koncept jste pro výstavu zvolil?
Ano, je to oslava i bilance. Koncept jsem si sestavil už loni a rozdělil výstavu na dvě části. První je retrospektivní, aby bylo vidět, co všechno jsem dosud vytvořil, jaké milníky mám za sebou. Nechtěl jsem ale, aby to působilo pateticky nebo aby šlo jen o přehlídku věcí z archivu. Proto je druhá část věnovaná současnosti, tedy období od roku 2020, kdy jsem opět začal tvořit pod svým jménem. Za těch pět let vzniklo spoustu nových prací a projektů, od šperků na zakázku až po různorodé kolekce. A čím déle pracuji, tím víc mám touhu posouvat se k větším formátům, než jsou šperky. V rámci výstavy tak ukazuji i úplně nové volné práce.
Jak vlastně vznikl samotný název?
Formoval se dlouho. Architekturu výstavy jsem navrhl sám, pojímám ji jako cestu vlastním životem. Chtěl jsem, aby návštěvník neprocházel jen profesními milníky, tedy šperky a projekty, ale i osobními a soukromými momenty. Když jsem přemýšlel nad názvem, došlo mi, že by měl vystihnout také to, že se hodně odhaluji. Divák se dostává doslova pod mou kůži.
A já chtěl ukázat i to, co se běžně odhalit bojíme. Proto DARK’n’LUSH. Můj život byl někdy temný a zároveň bohatý, bujný, pro někoho se může zdát až dekadentní. Ovšem to temné se v tvorbě proměňuje v něco krásného, což je pro mě zároveň nejlepší způsob terapie. Název mi nakonec posloužil i jako klíč, inspiroval mě, jak některé věci vyrobit nebo vystavit, jaký jim dát nový jazyk a výraz.
Ve vaší tvorbě se často objevuje právě propojení temnoty a krásy. Vnímáte to spíš jako napětí, nebo harmonii?
Občas si vzpomenu, na jakých místech a v jakých situacích jsem se v životě ocitl. A sám nechápu, že jsem to všechno vlastně přežil. Byly to drsné zkušenosti. Také pro mé nejbližší! Ale jsem za všechno rád. Učím se žít v přítomnosti s výhledem do budoucna, to cítím jako jedinou možnou cestu, jak se posouvat dál. K tomu mám štěstí, že stále dělám co mě baví a svobodně tvořím.
Před pěti lety jsem si zformuloval své osobní heslo, že moje veškerá tvorba je „luxusní a divná“. Rozhodl jsem se pro sebe, že věci jsou nějakým způsobem iritující, posunuté, aby nevycházely jen z tradice, ale zároveň nesou otisk mého života. Temnota a krása se v tom propojují přirozeně.
Studio Zorya jste založili spolu s designérem Danielem Poštou. Jak tuto éru zpětně vnímáte?
Deset let jsme spolu intenzivně pracovali a zároveň i žili. Byli jsme nejen partneři v práci, ale i v osobním životě. Dokonce jsme plánovali svatbu. Ale nakonec jsme místo toho založili firmu a značku.
Zorya byla vlastně naše „dcera“. Název jsme převzali ze slovanské mytologie – Zorya je trojjediná bytost. Večer se rodí jako panna, o půlnoci se stává matkou a ráno umírá jako stařena. Na noční obloze je to první zářící hvězda, večernice, neboli Venuše. Byla to dokonalá symbolika. Vytvářeli jsme šperky výhradně pro ženy. A právě synergie nás dvou způsobila, že Zorya byla tak výjimečná a nesrovnatelná s čímkoliv jiným. Dodnes na tu dobu rád vzpomínám a ve výstavě jí věnuji významný prostor.
Co konkrétního návštěvníky ve vaší expozici čeká?
Rád bych, aby návštěvníci přišli bez očekávání a nechali se překvapit. Ale přece jen prozradím pár věcí. Podařilo se mi například vypůjčit svou diplomovou práci z učňáku – je to téměř 27 let starý kus, o kterém jsem ani nevěděl, že se dochoval. Do expozice zařazuji i šperk, který jsem vyrobil tátovi už ve druháku. Takových momentů je tam víc – vybral jsem věci, které jsou pro mě zásadní a zároveň různorodé.
Bylo pro mě až dojemné, když jsem je měl znovu v rukou. Okamžitě se mi vybavily všechny kroky výroby, jako bych se vrátil zpátky. Člověk si myslí, že zapomněl, ale když ty věci drží, najednou přesně ví, jak vznikaly.
Výstava tak bude kombinací šperků, volného umění i práce s tělem. Už dříve jsem použil například sken obličeje a rukou mé mámy, z něhož vznikly klenotnické objekty. První práce s tělem, jeho skenování a přenášení do šperků nebo objektů mi tak otevřela nové možnosti. Ve výstavě budou proto k vidění i videa, kde díla ožívají na mém těle nebo na tělech jiných performerů. Díky tomu mohou diváci nahlédnout mnohem hlouběji, než kdyby viděli jen samotný objekt.
V současnosti vyrábíte především šperky na zakázku. Co je pro vás při jejich tvorbě klíčové?
Vždy si společně s klientem potřebuji zformulovat jejich vlastní zadání. Chci vědět, co je pro ně důležité, abychom se dokázali naladit. Mojí ambicí je vždy vytvořit jejich vysněný šperk, ne jen něco, co si sám vymyslím.
Obvykle to funguje tak, že přijdou s přáním – „chci prsten“ nebo „náušnice“ – a pak společně hledáme obsah, který za tím má stát. Důležité jsou tři parametry: jaký má být význam, kolik chtějí investovat a kdy má být hotovo. Každý zákazník je jiný, každý příběh je jiný. To mě na tom neskutečně baví. A když si uvědomím, kolik rozličných osobností už jsem díky své práci poznal, to je super.
S jakými materiály pracujete?
Především se zlatem a drahokamy. A pokud se to obsahově hodí, rád pracuji třeba s titanem a podobnými speciálními materiály, které se používají více v průmyslu a lékařství.
A měl už někdo přání využít úplně netradiční materiál?
V podstatě každý můj šperk na zakázku je tak trochu experiment a technicky náročná věc. Když má zákazník speciální kámen, který je pro něj osobně důležitý, umím mu například změnit design výbrusu k lepšímu. Nebo když touží po něčem opravdu specifickém, hledám cestu, jak to vyrobit. Možnosti jsou obrovské, právě v tom je kouzlo zakázkového šperku.
A vlastně mě napadá pár netradičních materiálů. Vyrobili jsem prsteny z půpeční šňury, dětských vlasů, psích vousků, kočičích zoubků a drápků, lidských zubů.
A jeden, pro mě nejvzácnější, právě přetvářím v aktuálním dílě pro výstavu.
Jak náročné je připravit, tak velkou výstavu, jako je tahle?
Je to nesmírně náročné. Já sám jsem v tomhle perfekcionista a megaloman, potřebuji mít jasnou kostru a koncept, ať už jde o prsten, nebo o výstavu. Chci, aby to nebyl jen předmět, nebo místnost s věcmi, ale aby na člověka moje práce působila. Miluju vytvářet zážitek. Je to jedno, jestli je to malý šperk, nebo velký prostor.
A pak samozřejmě nastává fáze, kdy se všechno musí odladit, zorganizovat a zrealizovat. Je to obrovská dřina, často na hranici vyčerpání. Pro řadu lidí v mém týmu rovněž! Ale zároveň mě taková práce naplňuje. Obklopuji se skvělými lidmi, kteří mi s projektem pomáhají, a baví mě, jaká se kolem projektu nabaluje parta talentovaných lidí.
Používáte při tvorbě moderní technologie?
Ano, hodně. Baví mě přesahovat do jiných oborů. Už delší dobu pracuji s technologiemi průmyslové výroby – používám 3D tisk, skenuji těla, následně tisknu objekty i ze vzácných slitin. V minulosti jsem spolupracoval třeba s firmou ONE3D, která se specializuje na aditivní výrobu – tedy 3D tisk z kovu. Díky tomu se mi otevřely úplně nové možnosti uvažování i výroby.
Ale zároveň je pro mě klíčové, aby v díle zůstala otisknuta lidská ruka. Plastový 3D tisk dnes zvládne kdokoli, děti si tisknou hračky doma. To mi nestačí. Fascinuje mě kombinace materiálů – luxusních plastů s kůží, voskem, magnetickým prachem. To všechno se objeví i ve výstavě. Lidská tvůrčí intuice a ruce, jsou něco, co technologie ještě hodně dlouho nenahradí.
Například série Eidolon, kterou jsem vytvořil před půl rokem jako teaser k výstavě, vznikla ze skenů mého těla v pohybu. Nejde ale o samotné tělo, spíš o vyjádření určitého duševního stavu a emocí. A to bych bez dotyku vlastních rukou a pohybu vlastního těla, nikdy nedocílil.
Kde čerpáte inspiraci kromě vlastního života?
Inspirovat mě dokáže prakticky cokoli. Někdo by řekl, že tvůrce hledá inspiraci hlavně v přírodě, ale u mě to funguje jinak. Nápad vytane klidně ve sprše, nebo třeba na tanečním parketu – tanec je pro mě obrovským zdrojem energie i inspirace, a právě to se také odráží ve výstavě. Věřím, že když je člověk citlivý a otevřený možnostem, podněty přicházejí ze všech stran samy.
Důležité je pak umět je usměrnit a použít jen to, co se k danému dílu hodí. Mám tendenci všechno nejdřív nafouknout, ale pak je nutné redukovat, osekat všechno nadbytečné, abych z co nejmenšího množství materiálu a detailu vyjádřil co největší obsah. Jedním gestem, jedním tvarem říct celý příběh. To je pro mě umění.
Designblok je primárně přehlídka designu. Vy sám ho ale pojímáte hodně osobně. Je podle vás spíše platformou pro design, nebo i pro volné umění?
To uvidíte sami, až přijdete na moji výstavu. Formát, který jsme zvolili, není úplně běžný. Není to klasická kurátorská přehlídka designu. Pro mě bylo důležité, aby se návštěvník cítil vtažený přímo do mého příběhu, aby mohl nahlédnout pod povrch, setřít hranici mezi autorem a divákem.
Proto jsem do výstavy vědomě pustil i velmi osobní věci. Je to risk, protože lidé samozřejmě nemusí reagovat jen s pochopením. Přátelé mě i varovali: Budˇopatrný, kolik toho ukážeš, abys pak unesl i tíhu nepochopení a nesouhlasu. Ale já cítím, že to jinak nejde. Když dovolím lidem vejít do mého soukromí, mají šanci skutečně pochopit i mou tvorbu.
Jste připraven na případnou kritiku?
To uvidíme. Bude potřeba se hodně vyspat a zamakat ve fitku (smích) Ale vážně – mám za sebou dost zásadních životních zlomů a myslím, že právě těžké a bolestné zkušenosti člověka nejvíc formují. Když se má člověk dobře, paradoxně to k tvorbě moc nevede. Pro mě byla bolest i temnota vždy stejně důležitým zdrojem inspirace jako krása nebo rozkoš.
Vyjadřujete se kromě šperků i jinými formami umění, třeba psaním nebo hudbou?
Ano, i psaní pro mě bylo v určitých obdobích důležité. Ani náhodou se nechci profilovat jako spisovatel, ale některé momenty v životě jsem potřeboval zachytit textem. Ty texty se teď staly součástí výstavy – ukazuji v ní i úryvky, které jsem napsal před lety. Když jsem si je nedávno znovu četl, překvapilo mě, jak jsou stále silné. Přesně vystihují období, kdy vznikly.
Výstava je pro mě vlastně i možností znovu se na ta období podívat, zpracovat je. Člověk si někdy myslí, že má věci vyřešené, a pak zjistí, že vůbec ne. Vrací se to. Ale zároveň to otevírá nové cesty, nové pohledy a nápady.
Přestože jsem hodně emotivní a někdy působím nepřístupně a hodně se řeším, jsem přesto hodně veselý člověk. Miluju černý humor a nebojím se shodit sám sebe – je to pro mě způsob, jak zůstat nohama na zemi. Všechno se nakonec prolíná – život, bolest, radost i tvorba. Výstava je prostě obrazem jednoho života.
Promítá se do vaší tvorby i osobní zkušenost, třeba vaše orientace?
Stoprocentně. Formovalo mě to už od dětství. Byl jsem hodně nemocný, trpěl jsem astmatem a často ležel v nemocnici. A zároveň jsem si velmi brzy uvědomil, že mě přitahují kluci – věděl jsem to prakticky odjakživa. Moje první setkávání se sebou samým i s kluky bylo tedy zasazené do prostředí nemocnic, kde jsem strávil velkou část dětství až do třinácti let.
Když pak přišla puberta a otázka coming outu, přišlo mi paradoxní, že se vlastně musím „vyoutovat někomu. Společnosti“. Já jsem to o sobě věděl od vždycky. Coming out nebyl problém pro mě, ale pro ostatní – oni se s tím “museli srovnat”. Přitom to byla a je, pouze moje věc, nikomu jinému do toho nic není.
Vzpomínám si na střední školu – když jsem se tam vyoutoval, reakce byly vesměs v pohodě, i když samozřejmě ne vždy. Ale pamatuju si na spolužáka, který mi řekl: Hele, mně to nevadí. A já si tehdy uvědomil, jak absurdní to je – proč by Tito jako mělo vadit? Je to přece můj život.
Takže to pro vás není jen otázka orientace, ale spíš přijetí sebe sama?
Přesně tak. Časem jsem pochopil, že nejde primárně o to, kdo s kým spí. To je až to poslední. Jde o schopnost přijmout sám sebe, vyoutovat se před sebou, stát si za svou identitou a říkat o sobě věci nahlas.
To se vlastně učím pořád – být v míru sám se sebou. A to se promítá i do výstavy. Je to mnohem hlubší než design. Je to pokus nahlas říct: Tady jsem, takový jsem, tohle je můj život.
Pokud byste měl výstavu představit jednou větou člověku, který vás vůbec nezná – jak byste ho nalákal?
Řekl bych: DARK ‘n‘ LUSH. To je název i esence celé výstavy. Návštěvník postupně prochází mým životem – profesními i osobními milníky – a na konci se dostane k otázce: Kdo vlastně jsem? Nejsem jen kluk, nejsem jen designér, nejsem jen partner. Pořád zkoumám, kým skutečně jsem.
A to je cesta na celý život. Jak říkala moje máma těsně před smrtí: A co vlastně? O čem to celé je?A jak je to všechno zajímavé, že. Výstava má tedy otevřený konec. Přijďte a uvidíte.
