ZERO jako zpověď idealisty – naštvaného i smířeného. Nové album vás inspiruje, ať do světa šíříte dobro – a nedusíte v sobě zlobu ani ambice
Vnitřní kritik, taky kritik
Úvodem se sluší říct, že tato recenze nebude objektivní – ani nemůže být. Jakuba Starého znám třináct let. Znám ho jako LGBT aktivistu, schopného podnikatele, kreativce, kolegu, kamaráda – a duši magazínu LUI, pochopitelně. V rámci zkoumání nového alba jsem měla možnost nahlédnout i do Jakubových deníků, ze kterých tu a tam vyskakovaly záblesky inspirace, jež později proměnil v nejnovější album ZERO. Nemusíte se ale bát toho, že bych vám servírovala skrznaskrz pozitivní PR článek – budu upřímná, místy možná až moc.
V době, kdy jsem měla možnost Jakuba poprvé poznat i jako hudebního interpreta – díky prvnímu singlu Revolta (2020) – jsem na jeho rapperské začátky hleděla dost skepticky. Na jednu stranu bylo znát, že obsahově má co říct a že se snaží spolupracovat s profi vocal koučkou, aby podal co nejlepší výkon… Na druhou stranu jsem se ale nemohla ubránit dojmu, že mě mnohem víc než hudební zpracování baví vizuální stránka a děj videoklipu. Až zpětně mi došlo, že v tom hodnocení hrál určitou roli můj vnitřní kritik – a jeho sklony k propagaci ageismu.
Znáte to: když se hudbě začne věnovat 16letý kluk, co si amatérsky nahrává tracky ve svém pokojíčku, do videoklipu obsadí pár kamarádů, kostýmy nakoupí v sekáči a výsledné dílo natočí smartphonem, málokdo mu bude dělat přednášky o soudnosti. Všichni tak nějak intuitivně pochopí, že jde o zábavnou formu seberealizace – a netlačí na to, aby zněla nebo vypadala dokonale. Sotva v sobě někdo ale probudí umělce až ve 35 letech, automaticky hodnotíme výstupy stylem „buď nám ukaž mega talent v první minutě, nebo se styď, že jsi s tím vůbec šel ven“. Jako bychom k sobě po třicítce měli být zákonitě tvrdší, nekompromisnější, kritičtější. Není tedy divu, že spousta z nás tvoří jen „do šuplíku“ a veškeré ambice si předem rozmluví, protože… Co by tomu řekli lidi, že?
Autorská tvorba je ale proces – vyvíjí se, stejně jako sám autor. A na novém EP ZERO, které Jakub vypustil do světa 1. srpna, společně se stejnojmenným projektem ⌀, je krásně slyšet, že by člověk měl věřit talentu, jaký v sobě cítí. Občas to sice pár let trvá, než ho opravdu „vyndá“ ven – ale bez odvahy být zranitelný, otevřít se a zkoušet nové věci by se to nestalo nikdy. A to by byla velká škoda. Takže: jaká tedy nová deska ZERO je?
Dárek od Mobyho i tečka za láskou
Album otevírá povzbudivý vibe skladby Prayer For Humanity, již Jakub napsal ve středočeském Tetíně, který vnímá jako místo „se silnou spirituální energií“. Beat skladby pochází z hudebního katalogu Moby gratis, což hezky podtrhuje celou symboliku songu – tedy důraz na lidskost, mír a lásku k lidem. Americký skladatel, zpěvák a DJ Moby totiž dal na internet volně k dispozici stovky svých tracků, aby je začínající umělci, studenti a zájemci z neziskovek mohli zdarma využít pro svoji vlastní tvorbu. O mix skladby, která chvílemi působí tak slavnostně, že by opravdu mohla znít v nějakém ekumenickém chrámu, se kvalitně postaral Gwil Sainsbury, bývalý basista britské alternativní skupiny Alt-J.
Jedním z hlavních poselství desky ZERO má být právě návrat k sounáležitosti, k humanismu, k pochopení, který jako lidstvo (akutně) potřebujeme. Píseň Prayer For Humanity mimoděk ukazuje, jak těsně je vnitřní mír provázaný s tím vnějším – tedy že vše začíná u schopnosti přijmout sám sebe a svoji omylnost, dospět ke smířlivému nadhledu. Text písně patří v rámci desky k těm jednodušším, kupodivu mu to ale neškodí – spíš tím podprahově říká: „Koukejte, takhle jednoduché to je. Stavme na tom základním, na tom zdánlivě obyčejném.“ Písni lze vytknout asi jen jediné – její pořadí na desce. Posluchače, kteří si dopředu nepřečtou, že je album multižánrové, může Prayer For Humanity trochu „vyděsit“ – v tom smyslu, že se celá deska ponese na vlně popové oslavy idealistických hodnot, což se může dnešnímu člověku zdát natolik odtržené od reality, že celé sdělení vezme jako pohádku, nikoli jako inspiraci do života.
V podobně „sladkém“ duchu navazuje i track no. 2, tedy milostný song For You My Love, který si zároveň zachovává příjemnou přirozenost a civilní tón. Asi jako by si Jakub celý text zpíval sám pro sebe u klavíru – a tak trochu si třídil myšlenky, pocity a vzpomínky. Když si pak v bookletu přečtete, jak hudební text vznikal – deštivý den ve vanu, strávený o samotě v posteli, jen s vlastními myšlenkami, navíc krátce po rozchodu – nelze než pochválit, že se tuhle atmosféru povedlo přenést do výsledného díla. Třebaže refrén graduje do velmi epických rozměrů, píseň, která vznikla jako „tečka“ za čtyřletým partnerským vztahem, vyznívá intimně, jako čistý, nevykalkulovaný projev lásky.
Klec toxické maskulinity? Těsná (a naštěstí rozbitá)
Kritik by pochopitelně mohl říct, že je patetické nevyznat protějšku lásku celé čtyři roky, a pak vše dohánět „na uších“ veřejnosti – potřebný kontext ale dodává následující, velmi dobře poskládaný track The Cage. Zhudebněná emancipace zdravého vzteku, který postupně roste, až vytryskne ven a přiměje muže, aby se postavil za svoje pravdivá já a rozbil zděděnou klec toxické maskulinity, jejíž optikou jsou jemné emoce vyhrazené pouze ženám. Tklivá (a velmi chytlavá!) pasáž s akustickým kytarovým doprovodem se prolíná s rapem podtrženým výraznými basy, aby do sebe obě hudební linky následně „zapadly“ a splynuly v jednu. Wow.
Těžko říct, zda šlo o záměr, ale výsledek pěkně symbolizuje jednotu, ke které člověk dojde, když si dovolí mít „mužskou“ i „ženskou“ stránku osobnosti.. „Maybe it’s a little too hard / Maybe it’s a lot to inhale / Listen to the voice of you heart / And free the female“ – tak zní zdánlivě nenápadné, ale velmi silné sdělení na závěr songu, který bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co deska nabízí. Při poslechu doslova nasáváte ambivalentní emoce, jakými si prochází každý, koho jeden z rodičů po celý život nechápal, soudil, a ještě zatížil vštěpováním limitujících vzorců. Pochopitelný smutek z dlouhotrvající frustrace se prolíná s osvobozením, zralým odstupem a odpuštěním, což jsou mety, za které na sebe člověk může být právem hrdý.
Zatímco Prayer For Humanity a For You My Love vyznívají, jako by vznikly pár (desítek) let před žhavou současností, The Cage má velmi moderní sound, a dokáže tudíž oslovit i mladší generaci posluchačů, kteří (spíš než ryzí love song) ocení autentický příval „raw“ emocí, v němž ovšem taky není nouze o lásku – o lásku k sobě samému.
Dobro jako psychedelicky mimořádná message
Bezkonkurenčním favoritem se v mých očích ale stává How ‘bout We Be Good. Skladba, která (bohudík? bohužel?) potvrzuje, že jedny z nejlepších uměleckých děl vznikají, když si umělec „pomůže“ psychedeliky. „My mind was like a bot / Not seein’ what is what / Fake scenes, director’s cut“ – to je jen malá ukázka textu, který stojí za to slyšet víckrát a nechat se jím vyprovokovat k vlastní introspekci, ke zkoumání světa novýma očima. Jakub nezastírá, že text napsal po své historicky první zkušenosti se změněným stavem vědomí po houbičkách – a celá píseň tak trochu zní jako zpráva z jiného světa. Nebo z (lepší) budoucnosti? Co když je jakási „mimozemská“ perspektiva (u níž si nelze nevzpomenout na působivá alter-ega zesnulého Davida Bowieho) tím, co potřebujeme, abychom se jako lidstvo „probrali“?
Po hudební stránce How ‘bout We Be Good působivě pracuje s kontrastem – zpomalená, snově zamyšlená nálada skvěle vyjadřuje postupnost, s níž se rodí AHA momenty i životní filosofie, načež se instrumentální poklad střídá s rychlou kadencí slov, která mají přesně tu důraznost, jakou od přesvědčivého rapu chceme. Výsledkem je jakýsi manifest osobního růstu, který říká: „Když jsem v sobě nechal vyhrát lásku a dobro já, proč by to samé nedokázal svět?” Kdybyste si z EP ZERO měli pustit jen jednu jedinou skladbu, přimlouvám se, aby to byla právě tato – i z pozice posluchače nejspíš pocítíte ten obří kámen, co autorovi spadnul ze srdce díky poznání, ke kterému došel.
Propagovat dobro, jasně se vymezit proti mezilidské nenávisti, ale současně se nebát dát průchod hněvu a vzdoru tam, kde je opodstatněný a kde nám dodává drive k pozitivním změnám – to zní jako zralá a udržitelná forma idealismu, kterou by mohl následovat každý.
Následující track I Mean It, který předchozí sdělení spíš podtrhuje, vyznívá trochu monotónně, což v kombinaci s hutným textem a prolnutím více témat způsobuje, že se posluchač snadno ztratí v tom, co chtěl „básník“ vlastně říct. V rámci alba jde patrně o nejslabší kousek, i přesto se vám I Mean It postará o příjemný hudební podkres třeba při řízení autem – ne nadarmo celá deska vznikla na cestách, během období, kdy Jakub doslova žil ve vanu, v různých koutech světa. (Kosmopolitní vlivy se znatelně propsaly i do hudební stránky desky – o mastering všech songů se postaral Tim Debney z britského masteringového studia Fluid Mastering.)
EP ZERO uzavírá LuiDotCzSlashZero, mluvený projev, který vznikl v italských Dolomitech – a fanouškům velšského rappera jménem Ren rázem připomene závěr jeho kultovní písně „Hi Ren“. Třebaže se může zdát, že deska tlumočí své poselství dost dobře sama o sobě, v kontextu současného světa dává smysl, že si ideály míru, pravdy, lásky a svobody potřebujeme verbalizovat, opakovat, připomínat.
Cíl cesty? Pravda a transformace (nitra i světa)
Proslov, kterým chtěl Jakub uzavřít nejen album, ale i 15 měsíců života strávených ve vanu za účelem hledání vnitřní pravdy, nás obloukem vrací i k tomu hlavnímu. Tedy že i přes veškerou naštvanost na války, populisty, homofoby, hatery a toxické stereotypy potřebujeme hluboce věřit, že jako lidé máme na víc – že jsme schopni dobra, sounáležitosti a jednoty. Že by byla škoda tenhle boj vzdát.
Hudba sice leckdy představuje příjemný únik od všední reality – umí nám dát zapomenout – můžeme v ní ale vidět i nástroj, který se dá využít pro dobrou věc. Stačí upřímně popsat, co nás trápí, prolomit tím bezmocnou roli oběti, vykřesat ze zdravého naštvání potřebnou transformační energii – a konat. Za tuto inspirativní, motivační stránku ZERO patří Jakubovi velký dík.
