Toni Ebel: Umělkyně, trans průkopnice a emigrantka v Československu
Již od mládí vynikala Toni svou „dívčí“ povahou. V dospělosti se živila jako umělkyně a politicky se angažovala ve stranách SPD a USPD (sociální demokracie). Její osobní život byl poznamenán konflikty i bolestí – nešťastné manželství a opakované pokusy o sebevraždu vyvrcholily teprve smířením s vlastní identitou. V roce 1929 podstoupila na Sexuologickém institutu doktora Magnuse Hirschfelda v Berlíně jeden z prvních chirurgických zákroků v procesu změny pohlaví. Získala takzvanou „transvestitskou licenci“, která jí umožňovala vystupovat na veřejnosti jako žena – v tehdejším Německu unikátní povolení. Na základě toho pobírala také částečný invalidní důchod.
V této době se sblížila s trans ženou a recepční institutu Charlotte Charlaque. Jejich vztah přerostl v partnerské soužití, které pokračovalo i po roce 1933, kdy nacisté převzali moc. Toni a Charlotte čelily rostoucímu nebezpečí – nejen kvůli své identitě, ale i židovskému původu Charlotte. V květnu 1934 uprchly do tehdejšího Československa.
První zastávkou se staly Karlovy Vary, kde Toni malovala obrazy pro lázeňské hosty a Charlotte vyučovala jazyky. Díky levnějšímu životu a důchodu z Německa žily nějakou dobu poměrně bezstarostně. Později se krátce usadily v Praze a pak v Brně, kde navázaly kontakt s německými sociálnědemokratickými emigranty. Právě v Brně se ale ocitly pod tlakem československých úřadů – musely pravidelně docházet na policii, jejich byty byly prohledávány a Toni byla vnímána jako „nezvaná cizinka“.
Po obsazení českých zemí nacistickým Německem se znovu přestěhovaly do Prahy, kde se pokusily skrýt v anonymitě velkoměsta. Toni pokračovala v malování, Charlotte pomáhala dalším uprchlíkům s administrativou a jazykovou přípravou. Během této doby údajně ukrývaly dva židovské herce.
V březnu 1942 byla Charlotte zatčena a hrozilo jí deportování do Terezína. Díky intervenci švýcarského konzula, který jednal jménem americké ambasády, byla nakonec přes internaci v Německu dopravena do Portugalska a následně do USA. Její odchod však měl vysokou cenu – bylo jí zakázáno komukoli sdělit podrobnosti o pobytu ve „Třetí říši“, jinak hrozilo, že Toni bude popravena. Charlotte do New Yorku dorazila v červenci 1942, ale s Toni se již nikdy nesetkaly.
Toni zůstala v okupovaném Československu. Nedostala povolení k vystěhování a několikrát byla vyslýchána gestapem. V roce 1945 byla jako německá občanka internována, deportována z Prahy a násilně vysídlena. Její obrazy z této doby byly ztraceny. Po válce putovala pěšky stovky kilometrů zpět do Berlína, kam dorazila ve špatném zdravotním stavu a bez prostředků.
Navzdory všem těžkostem si v NDR znovu vybudovala život i uměleckou kariéru. Získala status oběti fašismu, stala se členkou SED a její díla byla vystavována. V roce 1956 byla u příležitosti jejích 75. narozenin uspořádána retrospektiva ve výstavní síni Alter Marstall v Brerlíně. Přestože její umění se explicitně nezabývalo otázkou genderu, její osobní příběh dává jejím dílům hlubší rozměr.
Toni Ebel zemřela 9. června 1961 v Berlíně. Její jméno bylo na dlouho zapomenuto – a přesto si zaslouží, aby bylo připomínáno nejen jako jméno výtvarnice, ale i ženy, která se dokázala postavit útlaku a přežila díky neuvěřitelné houževnatosti. Československo pro ni bylo útočištěm i pastí – a důležitým mezníkem v jejím boji za vlastní existenci.
Na základě podkladů Raimunda Wolferta a Esry Paula Afkena zpracoval Ladislav Jackson.
