„Jsem cis žena a Zápisky z tranzice mi změnily život.“ Proč se deník režisérky Daniely Špinar (do)týká každého z nás?
Tranzice v hlavní roli? Nemyslím si
Když jsem se letos na jaře sešla s úspěšnou divadelní režisérkou, abych ji vyzpovídala pro výroční LUI 15, odnesla jsem si z face-to-face rozhovoru mírně zaskočené zjištění: respondentka může být extrémně otevřená, a zároveň jistým způsobem odměřená – a oba tyto póly se nevylučují.
Abych vám to vysvětlila: mým novinářským guilty pleasure jsou momenty, kdy se diktafon vypne, rozhovor se přelévá do přátelského povídání, a vy cítíte, že zde „kliklo“ jakési lidské napojení, o kousek vřelejší a zranitelnější, než bývá zvykem v rámci profesionálního rámce „otázka-odpověď“. Během osobního povídání s Danielou Špinar jsem ale spíš získala dojem, že ví naprosto přesně, kam vás pustit chce a kam už ne, zkrátka že si umí pevně držet citelný odstup.
O to víc mě logicky nadchly Zápisky z tranzice. Intimní, extrémně odvážná kniha, která mapuje mnohem univerzálnější lidská témata, než by se z jejího názvu mohlo zdát, vám totiž dovolí nahlédnout přesně tam, kam se obvykle dostanete jen „off record“.
V obležení předsudků i „trans chaserů“
Daniela Špinar vám prostřednictvím deníků poodkryje ryze soukromé postřehy i záležitosti: počínaje průběhem individuálních terapií, kam během tranzice dochází, aby pracovala na svém well-beingu, a konče sexuálními dostaveníčky, jaká vám do života přinese profil na Grindru nebo Amatérech, kde se to jen hemží nechvalně proslulými „trans chasery“.
Zápisky z tranzice detailně přibližují, s jakými peripetiemi se na každodenní bázi může potýkat heterosexuální trans Češka – zároveň ale nijak nezastírají, že když jste natolik privilegovaná, abyste si bez problémů mohla dovolit epilaci hrudníku, taxíky, večírky, suplementy na růst vlasů a nevím-už-kolikátou kabelku, společensky náročná metamorfóza se snáší o něco snáz.
Příběh Daniely Špinar nicméně dokládá, že ani jako uznávaná a oceňovaná profesionálka nemáte vyhráno – i v uměleckých kruzích narazíte na odsouzeníhodné a iracionální zpochybňování pracovních kompetencí, sotva se „vyoutujete“ jako trans žena (a přesně o takových nešvarech potřebujeme jako společnost mluvit, abychom je vymýtili).
Jakkoli chápu, že se trans problematika v posledních letech drží v TOP 10 třaskavých témat (v důsledku čehož slovo „tranzice“ v titulu knihy patrně zafunguje jako magnet na zvědavost mnoha čtenářů), pro mě osobně tato metamorfóza hlavním lákadlem nebyla – nejspíš i proto, že mám šanci sledovat MtF tranzici ve vlastní rodině, a tak se leccos dozvím z první ruky, takřka v přímém přenosu.
Z nedávné historie Daniely Špinar mě zajímala především rovina osobního prožívání – a také vše, co se děje „za oponou“ práce přední divadelní režisérky, která nezapře velmi výrazný rukopis. V obou těchto aspektech kniha předčila má očekávání.
Odvaha být „work in progress“
Jestli něco oceňuju na zpovědi Daniely Špinar, je to především obrovská odvaha ukázat světu opravdovost, zranitelnost – a realitu, která vždy nemusí být líbivá. Být dominantní, veřejně známá osobnost, a přesto si dovolit proces, vývoj, tápání; netvářit se jako „hotový“ člověk, co má ve svém nitru jasno a uklizeno – to všechno chce pořádnou kuráž.
Ano, žijeme sice ve společnosti, kde se daří normalizovat seberozvojovou metodu pokus-omyl-psychoterapie, jakmile s ní ale začínáte ve věku 35+, snadno získáte pocit, že si lidé kolem vás výmluvně ťukají na čelo nebo na ciferník hodinek. „Sebehodnota? A to ji jako začínáš hledat až teď?!“ Jako by snad byl hřích dopouštět se (vlastním, a tudíž individuálním tempem!) vnitřních nejistot, alkoholových eskapád, emotivních výkyvů a pošetile naivních romantických představ. Trauma-netrauma, nejpozději na prahu čtyřicítky už máte mít „rozum“. (Řekl kdo vlastně?!)
Pokud tedy hledáte knížku, která vás mimoděk nakopne: A) abyste vedli maximálně upřímný dialog sami se sebou, B) abyste si udělali inventuru, jestli na seznamovacích aplikacích skutečně hledáte sex a lásku, nebo spíš „důkaz“, že jste atraktivní a za něco stojíte, C) abyste se soustředili na změny, díky nimž bude váš život lepší „match“ pro vaše potřeby a sny, kupte si Zápisky z tranzice. Sice tím možná riskujete, že začnete vášnivě rezervovat lístky do všemožných divadel nebo že si spontánně smažete profily na Tinderu a Feeldu, jako se to po jednom AHA! momentu stalo mně… I takové „riziko“ ale rozhodně stojí za barvitý knižní teleport do kůže autorky, která s nadhledem sobě vlastním prochází unikátní proměnou těla, duše – i tvorby.
Když vás sexuální scény donutí reflektovat
A když jsme u těch „fastfoodových“ seznamek – všem, kdo tvrdí, že jsou Zápisky z tranzice zbytečné plné explicitních popisů sexu, si v tomto bodě dovolím oponovat. V kontextu celého příběhu mají erotické pasáže svůj význam a pro mě osobně byly vyloženě užitečné. Poňoukly mě totiž ke zodpovězení spousty ožehavých otázek. „Vážně chci casual sex, nebo jsem jen přistoupila na smutné přesvědčení, že pro holky, jako jsem já, není nic romantičtějšího aktuálně na skladě? A proč se s těmi chlapy na chatu vůbec bavím, když na mě všichni chrlí fantazie o tom, jak by se nechali penetrovat obřím dildem – a já si chci v posteli od dominance spíš odpočinout a uráží mě, jak ve mně vidí jen fetiš, a ne člověka?“
Wow, kdyby by mi nepřišlo nepatřičné to srovnávat, protože jsem jako queer cis žena pořád výrazně míň marginalizovaná a ostrakizovaná, skoro by mě napadlo, že s Danielou Špinar narážíme v seznamování na podobné problémy. Včetně nabídek od mužů, co si z vás chtějí udělat erotické tajemství, ale na veřejnosti by se s vámi za ruku nevodili. Hrdinové!
Mise, která mluví za vše
Suma sumárum, těžko hledám, co bych publikovanému deníku vytkla. Daniela Špinar si ve spolupráci s Osudem režíruje životní příběh, kterému nechybí intenzivní spád, zajímavá zápletka ani chvályhodná aspirace – „být příkladem trans ženy, která se z toho náročnýho života neposere“ (pardon za spoiler). V kulisách queer komunity, divadelního světa i „single lady“ existence zakouší momenty křehké, humorné i triumfální – a odvypráví vám je tak čtivě, že s ní všechny chcete prožívat z první řady. Kudos! (A níže malá ochutnávka z knihy.)
6. 9. 2021
Paní psychoterapeutka Věra je milá, křehká usměvavá žena a já se s ní cítím v bezpečí. Už po prvních minutách. Největší paradox je, že má ordinaci přímo v Anenským areálu, kde sídlí „velitelství“ Činohry Národního divadla. A tak přebíhám ze svý kanceláře přes náměstíčko, podlezu závoru (vždycky si zapomenu kartičku zaměstnance), zapluju do vedlejšího baráku, po schodech potažených linem z osmdesátých na horu a proběhnu dlouhou chodbičkou z umakartu. Pak se otevřou dveře a vejdu do vystlaného hnízdečka, teplý útulný nory. Z bitevního pole přímo do lázní! Připadám si jak špion v akčním filmu. Ale už se nebojím, nejtěžší je udělat první krok – objednat se a přijít. A to jsem zvládnul.
Hned se dozvídám, že paní Věra dělá intuitivní psychoterapii a že kromě jinýho vychází ze snů. Takže jsem rovnou dostal první domácí úkol: psát si svý sny.
·
1. 10. 2021
Všechno se stane v jedný jediný vteřině. ROZBŘESK! BLESK Z ČISTÝHO NEBE! Jdu jako každej pátek do práce na individuální lekci francouzštiny, která začíná v půl devátý. Procházím se kvapným krokem Letenskýma sadama, který jsou takhle po ránu skutečně nádherný. Cejtím obrovskej vděk a štěstí, že můžu chodit už šest let do práce právě touhle cestou. Za půl hodinky rychlý chůze jsem na Anenským náměstí jako na koni. Sluneční paprsky se prodíraj skrz mohutný větve stromů a já si frajersky vykračuju ve svejch dámskejch slunečních brejlích značky Dior. Míjím několik ranních běžců, potkám pár pejskařů a zařadím se za páreček milenců, držících se za ruku. Dívám se na ně se zalíbením. Jak si vykračujou! Voyeursky je pozoruju a taky trochu žárlím.
Přirozeně, kdy jsem něco takovýho zažil sám – procházet se s milým mezi stromy ruku v ruce za tak nadhernýho ranního počasí? Dívám se na tu dívku, na její vlasy, kabátek, šálu, podpatky. Cítím její květinovej parfém. Proč jsem tak naměkko?
A najednou mě to napadne:
TY BYS CHTĚL BEJT TOU ŽENOU, VIĎ?
Udeří to na mě tak prudce, zničehonic. Tak artikulovaně! Zásah shůry! A přesně v tu chvíli se rozbrečím. Nekontrolovatelně.
Co se to proboha se mnou děje?! Špinare, dej se laskavě dohromady! To bude zase materiál pro paní Věru!
Přidávám do kroku a dvojici předejdu. Vytahuju kapesník a zaháním slzy, který mi zmateně tečou do pusy. Dlouho se mi je nedaří zkrotit. Na Čechově mostě už v panice utíkám. Nevím před čím – asi před sebou samým.
