
Demokracie není aplikace, kterou si stáhneš a jedeš dál. Co nám říká filozofie o tom, jak přežít dobu, kdy o budoucnosti rozhodují algoritmy a charisma místo vědomostí?
Platón by se dnešní doby asi děsil. A nejen kvůli TikToku nebo tomu, co politici někdy tweetují o půlnoci.
Slavný filozof ve svém klíčovém díle Ústava popisuje demokracii jako systém, kde si každý může dělat, co chce – a to zní na první dobrou skvěle. Ale pak přichází to „ale“. Když se ze svobody stane chaos, začnou lidé volat po někom, kdo „udělá pořádek“. A v ten moment, tvrdí Platón, přichází tyran. Populista, který ví, co lidé chtějí slyšet – ale nedělá, co je správné.
Zní to povědomě?
V době, kdy influenceři sbírají lajky rychleji než seriózní novináři fakta, a kdy algoritmy zvýhodňují křik nad argumenty, je snadné zapomenout, že skutečná demokracie není reality show. Je to práce. A hodně nepohodlná.
Filozof-král dnes? Těžko. Ale možná ho potřebujeme víc než kdy jindy.
Platón snil o vládci, který nebude toužit po moci, ale po pravdě. Ne někdo, kdo si najde marketingovou agenturu a napíše knihu s titulkem „Jak změním svět“, ale ten, kdo ví, co je spravedlnost. Kdo rozumí tomu, co tvoří dobrý život. Kdo si nehraje na spasitele, ale v tichosti staví mosty místo zdí.
Není to trochu idealistické? Možná. Ale když se podíváte na současnou politiku – nejen v Česku, ale globálně – možná sami cítíte, že politika jako soutěž o popularitu už dávno nestačí. Že nestačí vyhrát volby, je třeba vědět, co dělat dál.
Proč demokracie bolí (a přesto ji chceme)
Demokracie je jako posilovna. Můžete tam jen platit členství a cítit se jako součást systému – nebo tam chodit pravidelně, potit se a zlepšovat se. Jenže většina lidí chce výsledky bez námahy. A právě v tom spočívá její slabina.
Dá se to říct jednoduše: pokud lidé neinvestují čas do toho, aby porozuměli, co se kolem nich děje, přestanou být občany a stanou se fanoušky. A fandit někomu v politice není totéž jako mít přehled.
Moudrost místo popularity: sen pro 21. století?
Takže co s tím? Místo toho, abychom volili ty nejhlasitější, pojďme hledat ty, kteří mají co říct i mimo kamery. Místo třiceti vteřinových reels z tiskovek bychom měli chtít hluboké rozhovory, transparentní data, odpovědnost. Možná už nechceme filozofa-krále, ale rozhodně bychom se měli ptát: Chci toho člověka volit, protože má vizi, nebo protože se mi líbí jeho TikTok?
A taky bychom se měli zeptat sami sebe: Jsem připravený být občanem, ne jen divákem?
Platón měl v lecčems pravdu. Demokracie není pohodlná, protože po nás něco chce. Nejen jednou za čtyři roky u volební urny, ale denně – když čteme zprávy, mluvíme s ostatními, učíme se chápat i ty, se kterými nesouhlasíme.
A právě v tom je její krása. A taky křehkost.
Tak co si z toho vzít?
-
Nevolme podle sympatie, ale podle kompetencí.
-
Nenechme si demokracii přebrat těmi, kdo jen křičí nejhlasitěji.
-
Ptejme se, co víc bychom mohli dělat my – ne jen, co mají dělat „oni nahoře“.
-
A hlavně: pojďme znovu najít cenu moudrosti. Protože bez ní bude demokracie jen hlučný cirkus.
PS: Kdyby Platón dnes žil, možná by nechtěl vládnout. Ale možná by aspoň psal komentáře pod videa s titulkem: „Populismus není plán. Je to pohodlná zkratka.“
A to už je něco.