Dva neznámé archivní rukopisy vyprávějí queer příběhy z šedesátých a osmdesátých let
Společnost pro queer paměť ukrývá kromě velmi důležitých rozhovorů se seniory mnoho dalších věcí, které dokážou zaujmout. Pro mě se tak osudnými staly texty z druhé poloviny dvacátého století, které nikdy předtím nebyly ani vydány, ani, pokud vím, řádně zdokumentovány. Takové poklady se schovávají v nicneříkajících šedivých krabicích, poklidně uložených jedna vedle druhé v archivu společnosti.
Nenechme se ale zmást – zaplňují totiž pořádnou díru v české literární historii i v historii queer kultury. První text je z roku 1963 a druhý z konce osmdesátých let, jehož stáří je oříšek určit. Pro srovnání lze říci, že za první text s gay tematikou po obou okupacích je považována kniha Mrchopěvci Jana Křesadla z roku 1984 – příběh heterosexuálního muže a otce Zdirada, který je kvůli svým prohřeškům (na střední napsal parodickou ódu na Stalina) donucen k homosexuální prostituci mocí opilého agenta státního režimu. Podíváme se tedy na jednoho textového předchůdce a jednoho textového současníka – aby literaturu po roce 1989 nedefinoval jen příběh hetero muže.
Dvacet pět ztracených let (Živoření homosexuálního mladíka za komunistického režimu)
Román o sobě v názvu poví naprosto vše. Prvních dvacet pět let života mladého gaye – knížka, kterou asi každý zná: coming-of-age story o dospívání teenagera. Pokud tedy není ani tak zajímavá zápletka, musí být zajímavý obsah. Protagonistovo dospívání se nese v duchu chudoby na maloměstě, Klánovicích.
Text ze začátku nijak nenaznačuje, že by šlo o cokoliv queer, ale to se záhy mění. Aby matka zajistila synovi co nejlepší život, který mu sama nemůže nabídnout, domluví se se svou známou, aby se chlapec dostal do Husova azylu v Čáslavi. Na tomto místě, v mužském kolektivu, si začne všímat hochů víc než slečen – a v ten moment je jasné, že autobiografie je autobiografií dospívajícího gay muže.
To je ale pouze jedna z vrstev tohoto poměrně tematicky bohatého románu. Homosexuální zkušeností totiž prorůstají i sociální problémy a politické náměty. Protagonistova rodina je ze všech stran zužována komunistickou stranou. Ta zarazí stěhování chlapce do Prahy k tetě, která zde vlastní byt, z něhož je následně vyvlastněna. Následně se stát snaží ovlivnit i výběr škol, na které se má chlapec hlásit.
Boj s režimem zde ale teprve začíná:
„Máte přece špatný prospěch,“ řekli mi, „nemůžete jít na jedenáctiletku, musíte jít do zemědělství.“
„Jak to,“ rozčílila se matka, „vždyť měl samé jedničky – tomu říkáte špatný prospěch?“
„Tak promiňte,“ omlouval se ouřada, „pravda, váš syn má samé jedničky, a právě takové nadané žáky v zemědělství potřebujeme; půjde tedy na zemědělskou školu.“
Situace se ale zhoršuje a ve druhé polovině díla se zvrtne v kafkovskou právnickou válku o ubytování v Klánovicích. Homosexualita je jen jedním střípkem příběhu.
Azyl se pro chlapce stane svatyní, ve které se může (téměř svobodně) rozvíjet. Poznává v něm svět i jeho nespravedlnosti – a také první milostné chvíle. Jelikož se jako každý puberťák zakoukává do spolužáků nebo spolubydlících. Zatímco jiní kluci špehovali holky ve sprchách, on by raději osahával jiné kluky z azylu.
Dospívání v křesťanské instituci nutně znamenalo nulovou sexuální výchovu, takže si ji hoši suplovali sami – přestože se nejdřív navzájem naučili onanovat a vyprávěli si během toho o svých „různých sexuálních ‚tajemstvích‘“ a „sahali si na ocas“. V ten moment měl svou sexuální identitu zpečetěnou. Jeho život se dál odvíjí v různých peripetiích – tragicky se zamilovává na střední, na vysoké se pak začne svěřovat lidem, za což dostane vynadáno od gay kamaráda Zdenka, který ho zasvětí do života gayů za režimu. Jdou spolu do lázní a Zdenek poodhaluje svou právoplatnou obavu z odposlouchávání – což se záhy potvrdí.
Policie po gayích jde a přesně ví, co jim má odříkávat:
„[…] Začal jsem historku, domluvenou kdysi se Zdenkem, dopověděli ji ale za mě. Znali ji doslova. […] Říkali mi tedy postupně sami doslovný obsah rozhovorů se Zdenkem. Uváděli tak nepatrné podrobnosti, které jsem už i já, přímý účastník těchto rozhovorů, dávno zapomněl. Opakovali přesně každé slovo. Z tlusté knihy četli jeden zápis za druhým. Bylo jasné, že tyto informace nezískali od Zdenka. Byl to někdo jiný, kdo nás zradil.“
Tím se uzavírá první polovina knihy a začíná právní souboj s úřady jako vystřižený z Kafky.
Julien, muž, který miluje muže
„Mami, jsem zamilovaný homosexuál, smiř se s tím.“
Pozoruhodné je, že novela je vyprávěná z pohledu matky, nikoliv syna. Soustředí se na její vnitřní pohnutky a strachy, které cítí. Trápí ji přesně ty problémy, které si člověk dokáže představit, že ženu v osmdesátých letech (a nebudeme si lhát do kapsy, i dnes) mohly trápit – co na to řeknou ostatní, co na to řekne manžel? Co to znamená pro mě jako věřící ženu? Snaží se najít odpovědi a zároveň mermomocí udržovat vztah se synem. Ona totiž se synem úplně nehraje fér hru.
Různě po svých skupinách přátel sonduje názory na homosexuály a setkává se s krutou realitou. Nesou si obří stigma, lidé je zesměšňují a vnímají jako hrozbu. Matka tak drží dvě tváře – jednu vůči Julienovi a druhou vůči okolnímu světu a manželovi, Julienovu otci. Sama v sobě hledá odpovědi:
„Jak to, že jsem nic neviděla, necítila, nepochopila? Najednou jsem zase zpět uprostřed otázek, jak hluboké jsou naše vztahy, hledám v nich trhliny, ptám se proč… Všechno je v podstatě velmi jasné: kdybych byla měla více času, trpělivosti, nebyla tolik zaměstnaná, více mu naslouchala… Ale ne, vždyť vím, že tohle nejsou důvody, proč se člověk stane homosexuálem!“
Náznaků ale bylo více než dost. Julien je archetypální (spíše stereotypní) twink se zálibou v bižuterii, parfémech a obecně self-care. Matka samozřejmě nemůže jinak než svého syna vyzdvihovat:
„Julien je krásný: má vlnité blond vlasy, velké modré oči stíněné dlouhými řasami, jemné rysy, postavu štíhlou, ztepilou.“
Zde se ale ukazuje nebezpečí matčina vyprávění. V literární teorii existuje koncept nespolehlivého vypravěče – a právě tím je matka zaručeně. Nejde jen o to, že Julienovým kamarádům říká, že je ráda pozná, a poté v posteli s manželem řeší, jak je nikdy nechtějí vidět. Jde i o to, jak se její ostražitost a (homo)fobie přenášejí do jejího podání synových slov.
Julien matce vypráví vtipnou příhodu z rande v malém gay baru. Bar je tematicky námořnický, vstup je jen s heslem. Julien přijde s předstihem, sedne si, a v tom vidí na baru nádhernou ženu. Jenže – není to žena. Ne tak docela.
Jeho rande je muž v ženském oblečení a Julienova reakce je ostrá:
„Vyděšený a vzteklý jsem mu řekl, že takhle oblečený a zmalovaný mě vůbec nezajímá. To mi mohl říct předem! Smutný a zklamaný jsem odtud hodně rychle odešel. Mám hrůzu z travestitů, z těch pitomců. Odpuzují mě. Buď jsem holka, nebo kluk, nemohu být obojí. Mám rád jasné situace. A potom, já jsem muž a chci muže, žádnou loutku s nedefinovatelným chováním!“
Role interpreta je složitá – jsou tyto queerfobní komentáře skutečně Julienovy, nebo jsou produktem matčina zkresleného vyprávění? To už je na čtenáři. Každopádně matka i Julien jsou zajímavé postavy – přestože jsou chvílemi neuvěřitelně otravní. Kniha má ale šťávu, a to člověk od čtení chce.
Pacičku a pusu na závěr
Není nutné takové knihy číst – což vlastně podrývá mou vlastní práci a snahu. Důležité je mít na paměti, že po druhé světové válce queer kultura nezanikla. Jen se přeměnila a čekala, až zase bude moct vyjít na světlo. Je třeba být opatrní, když se v marketingu objeví „první XY“, protože vůbec nemusí být první – jen jsme zatím nenašli ty předchozí.
Může ale být útěchou, že všechny složité pocity, které spousta queer lidí zažívá dnes, zažívali i naši předkové. A přežili je, aby mohli vyprávět.
