„Mít vaginu neznamená, že budete mít úžasný život,“ varuje drag queen před neuváženou změnou pohlaví ve filmu Paris Is Burning
Boa a flitry? Ne, raději byznysový oblek
Z filmu Paris is Burning jasně vyplývá, že scéna plná tance, show a kostýmů umožňovala queer lidem, aby se cítili „jako superstars“ a mohli vystavit na odiv „svoji aroganci, svoji svůdnost, svoji krásu“. Kdo by čekal, že se všichni soutěžící v rámci ballroom vystoupení stylizovali do showgirls ozdobených flitry, třpytivým make-upem a peřím, byl by velmi překvapený. Pro svůj aplaus si sem v různých kategoriích došli třeba: výkonný ředitel s kufříkem, civilní školačka, venkovský žokej, uniformovaný voják nebo hrdinové ze seriálu Dynastie.
U některých kategorií se vyloženě cenila přirozenost, reálnost – kdo kvůli své orientaci nemohl získat pozici CEO v reálném světě, mohl se do této role se vší vážností převtělit aspoň v rámci ballroomu, a ještě za to sklidit potlesk. Pocit přijetí a svobody, jaký si v úvodu dokumentu pochvaloval jeden z hostů, v kontextu této oslavy pestrosti dává perfektní smysl.
Zdravá „droga“ i střízlivý pohled na tranzice
„Je to malá sláva, ale absorbujete ji a vezmete si ji. A líbí se vám. Líbí se vám ta idolace, ten aplaus, to, jak vás lidé povzbuzují, jak vyhráváte. Je to jako fyzický rauš,“ přiblížila návykové pocity, jaké přináší ballroom vystoupení, Dorian Corey, dnes už zesnulá drag queen a módní návrhářka. „Je to ale rauš, který vám neublíží. Kdyby všichni chodili na ballroomy a brali méně drog, by by to zábavný svět.“
Vedle newyorských gayů a trans žen, které v dokumentu vyjadřují velkou vděčnost a úlevu nad tím, že prošly operativní změnou pohlaví, v dokumentu velmi střízlivě promlouvá i Paris Dupree, další drag performer, po jehož výročním ballromu je celý dokument pojmenovaný. Dupree zemřel v roce 2011 a dodnes je považován za jednoho z pionýrů tance zvaného vogue.
Třebaže se stylizoval do role „matky“, jak si říkávaly respektované postavy z ballroom scény, jež vedly své „domy“ a tak trochu kompenzovaly absenci mateřské figury svým „dětem“, před kamerou se dost jasně vymezil proti tomu, že by se identifikoval jako trans žena.
„Jsem muž, který napodobuje ženu. Nikdy jsem nebyl žena. Nikdy jsem neměl své dny. Nikdy jsem neotěhotněl. Nedokážu říct, jak se cítí žena – vím jen to, jak se cítí muž, který se cítí a obléká jako žena,“ nechal se Dupree slyšet před kamerou. „Nikdy jsem nechtěl změnu pohlaví, to už dovádí věci příliš daleko. Protože když se později rozhodnete, že měníte názor, už je to pryč nadobro.“ Ve svém vyprávění Dupree zdůraznil, že jako problematické vidí konkrétně tranzice z nesprávných motivů.
Operace lepší zacházení negarantuje
„Spousta ‚dětí‘, které znám, prošla změnou pohlaví, protože měly pocit: ‚Ach, jako s drag queen se mnou zacházeli tak hrozně... Když budu mít kund*čku – pardon za výraz – budou se mnou zacházet úžasně.‘ Ale se ženami je zacházeno zle. Bývají zbity, okradeny, oklamány. Mít vagínu neznamená, že budete mít úžasný život. Může to být dokonce horší. Takže já bych to nedoporučoval a sám bych tím nikdy, nikdy neprošel. Jsem ohromně vděčný, že jsem byl tak chytrý,“ pochvaloval si zpětně Dupree.
V kontextu dnešních třaskavých debat o tom, jestli jsou tranzice nebezpečnou „módní“ záležitostí, která později vyústí ve vlnu lítosti a detranzic, je až šokující, jak aktuálně zní výrok starý přes třicet let. Na jednu stranu mohou Dupreeho slova působit skoro až transfobně – jako by nechápal, že ženu nedělá ženou ani těhotenství, ani menstruace (zeptejte se bezdětných cis žen po klimakteriu, na čem staví svou genderovou identitu), ale právě ono ženské prožívání, s nímž se trans ženy rodí nehledě na biologické pohlaví přiřazené v porodnici.
Jinými slovy: pokud někdo z Dupreeho okolí skutečně prošel „male-to-female“ změnou pohlaví jenom proto, aby ze sebe sundal „freaky“ nálepku „drag queen“, splynul s heteronormativní společností a zařídil si tak jednodušší život, následné rozčarování by celkem dávalo smysl. Když pomineme fakt, že se ženy oproti mužům častěji stávají obětí diskriminace, nerovnosti a nejrůznějších forem násilí, tak by tranzice ono „snazší žití“ dokázala asi přinést pouze ženám s dokonalým passingem (tento nárok ale sám o sobě může vytvářet nepříjemný tlak).
Místo „módy“ tranzic se šíří spíš strach
I v současnosti, kdy se možnosti plastické chirurgie a hormonální léčby posunuly kupředu, čelí trans ženy nepřijetí, odsuzování, nefér zacházení – a bohužel i nenávistným útokům, které přecházejí od slov k činům. V nynějším americkém klimatu, kde Donald Trump hází trans lidem pod nohy (byrokratické a jiné) klacky, se naopak dá očekávat, že se některé osoby budou strachovat, nakolik je bezpečné tranzicí procházet – jakkoli by jim v mnoha aspektech přinesla autentičtější a spokojenější život, v kontextu existování v širší společnosti by dost možná vygenerovala i spoustu nepříjemností a komplikací.
Jestli si z Dupreeho slov máme odnést nějaké ponaučení, dalo by se shrnout asi takto: naslouchejte svému nitru, nehledejte v životě zkratky a neberte perspektivu „co tomu řeknou lidi“ jako klíčovou pro zásadní změny ve svém životě. Kdo zůstává věrný sám sobě, ušetří si zklamání z toho, jak nekonzistentní a iracionální umí být ti, kdo spamují veřejný prostor bizarně skálopevnými názory na to, jak mají ostatní „správně“ žít.
