
Vyprovokuj (se) tancem: Dokáže terapie spojená s uměním vykřesat to nejlepší z nás? Přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži
Sami sebou za každých okolností
Vyprovokuj (se) tancem je dílo vztahologa Michala Nikodema a jeho týmu, přičemž cílem je jediné – setkat se s jinými lidmi, navzájem se inspirovat a tím snad i odhalit svůj vnitřní poklad, svůj impuls k tomu, abychom v životě dokázali udělat potřebné změny.
Nebo taky ne. Vše totiž záleží na tom, jak moc se celého průběhu večera chcete účastnit. To je totiž důležitá informace, která by měla být řečena na samotném začátku. Po celé dvě hodiny, co trvá interakce se samotným Michalem Nikodemem, ale i ostatními lidmi, můžete sedět stranou a vše jen v tichosti pozorovat. Můžete se kdykoliv zvednout a odejít úplně pryč, nebo se prostě některých aktivit zdržet. Nic není špatně a se vším se tak trochu počítá.
Já jsem chtěl původně zvolit tu úplně první variantu, protože při slově terapie v popisu akce jsem si hned představil, jak cizím lidem budu vyprávět něco osobního ze života, což se mi úplně nezdálo. Ale nakonec jsem hned po prvních minutách usoudil, že bude přeci jen lepší zapojit se, což mi nakonec přineslo i jeden celkem zajímavý zážitek. Ale vezměme to stručně od začátku.
Popravdě, je velmi těžké ony prožité dvě hodiny popsat, aniž bych něco zásadního neprozradil. Co mě jako první zaujalo, a určitě to říct můžu, jsou pocity z úplného začátku. Nevím, jak moc tohle funguje, pokud představení navštíví mnohem více lidí, ale nás bylo tuším osmnáct. Sedli jsme si ve dvou řadách naproti sobě, a spolu s tím, že jsme společně byli v uzavřené místnosti, jsem okamžitě věděl, že vše, co bude následovat, se ponese v duchu hesla „Co se stane zde, zůstane tu navždy“. Najednou mě pohltila jakási zvláštní intimita, což je i důvod, proč nevznikla žádná fotka. Jednak se to vůbec nehodilo a jednak byl každý okamžik vysoce nezachytitelný do jedné fotky. A taky bych tím prozradil i některé elementy celého večera.
A od této chvíle vlastně nemohu prozrazovat žádné detaily, protože byste se mohli na příště připravit, což není v zájmu ani jedné strany. Jde se ale vůbec na něco takového připravit? To je otázka na hlubší debatu.
Nicméně, abych ukojil vaši zvědavost a vlastně i naplnil elementární podstatu reportáže. Po úvodní, vyloženě terapeutické části, kdy se lidé soustředí hlavně sami na sebe a své tělo, následují události jako tanec dvou perfomerů, další interakce s ostatními, a dokonce i Michalovo vyprávění z praxe i osobního života. To vše za doprovodu různých hudebních motivů, které taktéž v určitých momentech hrají svoji roli.
Spíše ale chci sdílet můj osobní prožitek. V jednom momentu večera totiž utvoříte menší skupinku s náhodně vybranými lidmi. Účel prozrazovat nebudu, důležitější je, s kým jsem trávil následný čas. Do party se mi dostal jeden muž, který neustále rušil celý výklad a úkoly svým povídáním. No, rušil, jak se to vezme. Byl napomenut jen jednou, jinak byl ve svém projevu naprosto svobodný. I já měl tendenci ho v jednu chvíli upozornit, že už by to stačilo, ale schválně jsem ho nechal být, abych zjistil, jak budou reagovat ostatní.
Následně mi po rozhovoru, který najdete v druhé polovině článku, Michal prozradil, že jeden z účastníků si na jeho rušení stěžoval, druhý jej bral jako přirozenou součást večera, další si zase myslel, že se jedná o předem připravenou provokaci. Nevím, zda byl do představení nastrčený, nejspíše ne, ale je pravdou, že bez jeho povídání a neustálé kritiky toho, co zažíváme, bych měl z celé akce jen poloviční zážitek.
Určitě chci ještě rozebrat jeden aspekt, kterým byl tanec. Před začátkem jsem se taktéž obával, že budu muset tančit. V tom by mi sice nikdo nebránil, ale ze strany návštěvníků to určitě není potřeba. Taneční část měli na starosti Michalovi spolupracovníci, avšak musím říct, že vlastně upřímně nechápu jejich smysl, byť zajímavé a hluboké to určitě bylo. Avšak v porovnání se zbytkem aktivit, které mohou být skutečně do nějaké míry impulsem k vystoupení ze své komfortní zóny, se za mě jedná o příliš artovou záležitost, která ve výsledku potěší jen lidi skutečně zaujaté do kultury. Těm ostatním dá na pár chvil okamžik odpočinout si od interakce s ostatními. Což je ale, když nad tím přemýšlím, taky nějaká forma terapie. Náhoda? Nemyslím si.
Pokud byste ode mě tedy chtěli nějaký závěrečný verdikt a případné doporučení, zda tuto akci navštívit, pak za vyzkoušení určitě nic nedáte. Předpokládám, že nic podobného jste ještě nevyzkoušeli, a pokud se jen trošku nebojíte komunikovat s cizími lidmi, není důvod se ničeho bát. Minimálně si najdete nového kamaráda či kamarádku. Což musím uznat, že na konci všeho jde docela snadno. V ideálním případě pak třeba odhalíte nějaké temné zákoutí své mysli, které je potřeba vymést. Nebo se taky nestane vůbec nic. Ale jak by určitě řekl i Michal Nikodem – i to je úplně v pořádku.
A na závěr, jak jsem slíbil, následuje krátký rozhovor s Michalem přímo z místa konání.
Prošel jste si vy sám během večera terapií?
Ano, určitě. Nejen já, ale i interpreti a všichni lidé, kteří se na akci spolupodíleli, včetně skladatele, který se postaral o hudbu. Navíc to nebylo jen o dnešním večeru. Než se vše spustilo, měli jsme dvoudenní workshop, kde každý přinesl do debaty nějakou vlastní osobní situaci, kterou jsme si společně procházeli a dívali se na ni z různých úhlů pohledu. Na základě toho vznikl materiál pro choreografii, hudbu a celkovou strukturu večera. Ta vychází hlavně z mé pracovní zkušenosti, kdy rád klienty v jistém smyslu provokuji. Já už od malička rád provokoval různé lidi, ale během procesu vzniku této akce jsem si uvědomil, co to pro mě vlastně tehdy znamenalo.
Odehrála se během posledních dvou hodin konkrétně z vaší strany, nebo ze strany vašeho týmu, nějaká záměrná připravená provokace?
Žádný záměr tam není. Vyprovokuj se tancem má několik úrovní. To vyprovokuj znamená nechat v sobě vyprovokovat nějakou svoji vnitřní kreativitu, ať už to pro každého člověka znamená cokoliv. Vždycky se stane, že něco – hudba, další účastníci, prostor – v tom celkovém nastavení někoho provokuje. Má to celkem striktní strukturu, někteří lidé mi říkají, že je ruší zvoneček, jinému vadí interakce s okolím. Každý si něco najde.
Cílem je vyprovokovat zdroj, který to bolavé, co v sobě máme, může začít léčit. My všichni v sobě máme zdroj, který když správným způsobem evokujeme, tak může pomoct k našemu psychickému, fyzickému i vztahovému zdraví. Používám to i v hypnóze, protože v ní existuje fenomén, kdy naše nevědomí, když se dostane ke slovu, začne fungovat úplně novým způsobem.
Jakékoliv zapojení se do děje není povinné. Člověk může sedět opodál a vše jen tiše sledovat. Překvapilo vás, že se nakonec zapojili úplně všichni?
Ano, to mě překvapí vždycky. Nikdy mě ale nepřekvapí, že se třeba někdo zvedne a odejde. Nějakým způsobem mě to ale ovlivní. Já to poté integruji do průběhu představení. Když se na to podíváte z dálky, tak celá akce má nějaký jeden velký příběh, jeden oblouk, ale mezi nimi je spousta dalších příběhů, ať už je to tanec, moje vyprávění nebo vyprávění ostatních. Avšak pozor, není důležité ten svůj příběh říct druhým, ale uvědomit si pro nás důležité věci. Podívat se na své problémy z jiného úhlu pohledu.
Konec celé naší interakce mi přišel otevřený. Když to k něčemu přirovnám, tak podobné akce jsou spíše jako místnosti s dveřmi, které můžete vždycky vědomě zavřít, či otevřít, jít jedním, či druhým směrem. Tady ale někam vstoupíte a zjistíte, že dveře tam nejsou, že myšlenky mohou proudit tam a zpět, že neexistuje žádný jasný směr a závěr...
Nechávám vždy na každém člověku, aby si řešení, tu závěrečnou pointu, našel kdykoliv v čase sám. Můj přístup k terapii je takový, že to nejsem já, kdo pomáhá klientovi, pouze ho vedu k tomu, aby si pomohl sám. Důvěřuji jeho rytmu, jeho stylu nahlížení na věc, přijímám to, co přinese, a s tím pracuji. Nestrkám mu svoje názory, řešení ani recepty.
Jinak to, co jste řekl s těmi otevřenými dveřmi, to je pro mě jako hypnoterapeuta fantastická metafora, protože až já se rozhodnu, že jsem dostatečně silný a zvědavý, tak těmi otevřenými dveřmi můžu v klidu vyjít ven a nechat se překvapit tím, co za nimi je.