Babygirl bude (poslušně) stát v koutě – a vy za to Nicole Kidman zatleskáte. V novém thrilleru má erotický náboj i sklenice mléka
Když přiznaný botox dělá divy…
Romy (přesvědčivá Nicole Kidman) s sebou – jakožto veleúspěšná CEO – všude nosí i odpovídající personu, současně ale vidíme, jak se jí náctiletá dcera směje, že po čerstvém botoxu vypadá jako „leklá ryba”. Tato zdánlivá marginalita snímá z ústřední hrdinky (i z herečky samotné) určitou auru nedostižné superženy, s níž se těžko ztotožníme. Obvyklý implicitní kontrakt herečky s divákem – „já předstírám, že takto mladě vypadám od přírody, ale vy berte moji postavu jako reálnou ženu z masa a kostí“ – najednou sympaticky mizí a „pouští“ nás to k Nicole Kidman blíž, do nezvykle důvěrného kontaktu.
Povrchní erotično od Babygirl nečekejte
Ani u Samuela (neokoukaný a příjemně proměnlivý Harris Dickinson), který Romy evidentně zaujme už ve chvíli, kdy si ho poprvé všimne na ulici, nejde o povrchní okouzlení zevnějškem – nekonají se zde žádné prvoplánové „slow motion“ záběry na dobře stavěného „samce“, z jehož exteriéru ženy padají do mdlob, sotva ho zahlédnou. Pozornost zralé ženy si mladík získá tím, co z něj vyzařuje – ať je to suverenita, s jakou zkrotí cizího psa na ulici, nebo drzost, s níž v korporátním prostředí klade otázky, jaké by si stážista neměl dovolit ani v duchu – natož aby jimi otevřeně konfrontoval ředitelku firmy.
BDSM jako přirozenost, nikoli únik z reality
Jak Romy prozrazuje ve druhé půlce filmu – a za tento další zdánlivý „detail“ patří tvůrcům velké plus – její submisivní touhy nejsou výsledkem složitého dětství či nefunkčního manželství, a dokonce ani nevznikly jako únik z manažerské pozice, která bývá už z principu zatížená velkou dávkou dominance, vedení a rozhodování. Romy se zkrátka s BDSM+ preferencemi narodila – a i když se jim všelijak brání, v představách i v realitě, tyto potřeby nikam nemizí, spíš nabírají na intenzitě. A přestože se v dnešní době může zdát zvláštní, proč by se někdo styděl opustit vody vanilkového sexu, u silně emancipované ženy 50+, která coming out před manželem zjevně nezvládla ani patnáct let po svatbě, vnitřní konflikt smysl dává.
Jak se hraje hraný orgasmus?
Už úvodní momenty filmu, kdy Romy předstírá orgasmus při manželském sexu, aby pak tajně masturbovala u roleplay porna, naznačují, že soulož, která zvenku vypadá jako perfektní, na úrovni prožívání zdaleka tak perfektní být nemusí. Zatímco falešné vyvrcholení nezapře určitou „uhlazenost“, při tom skutečném, vlastnoručním se sexuálně frustrovaná hrdinka marně snaží ucpat svoje ústa, aby se neprozradila sténáním – najednou se z ní derou animální, hrdelní zvuky, které v líbivém repertoáru obvykle neslyšíme.
Kouzlo divného a rozpačitého sexu
Film Babygirl totiž zvysoka kašle na milostné scény, které jsou tak strojeně dokonalé, až diváka napůl rozpalují a napůl frustrují (jelikož ví, že skutečný sex neprobíhá jako dokonale synchronizované kouzlo, které si vystačí s telepatickou komunikací). Třebaže Samuel velmi správně vycítí, že Romy touží po submisivní roli, a umí ji svojí přirozenou dominancí uvádět do rozpaků i do stavu napjatého vzrušení, neznamená to, že by si dvojice magicky viděla do hlavy. Babygirl vám beze studu ukáže intimní chvíle trapné, divné, ambivalentní, rozpačité, uplakané, neuspokojivé – zkrátka hluboce lidské.
Po kultovní Sekretářce přichází „scéna s mlékem“
Ve filmu pochopitelně našla svůj prostor i omamná (a velmi estetická) rozkoš z prožívané sexuální svobody – a mnohé scény mají „kultovní“ potenciál. Jestli v BDSM komunitě do jisté míry zlidověla zápletka, kdy masochistka Lee (Maggie Gyllenhaal) v romanticko-komediálním dramatu Sekretářka (2002) schválně dělá na psacím stroji překlepy, aby za ně dostala výprask od majitele advokátní kanceláře (v podání Jamese Spadera), tak Babygirl rozhodně nezůstává pozadu.
Scéna, kdy Samuel nechá Romy poslat drink, jaký by v baru asi nikdo nečekal – sklenici mléka – a s gustem pozoruje její zaskočenou, ale „poslušnou“ reakci, působí ikonicky, a přitom uvěřitelně (dokonce prý vychází z reálného zážitku režisérky a scénáristky filmu Haliny Reijn). I stážistu, který má v sexuální hře jasně vyhrazenou dominantní roli, ale příběh zachycuje jako zranitelného muže, jenž nutně nemá každou situaci pod kontrolou, některé hranice si teprve „osahává“ a občas šlápne vedle.
Konečně „trojrozměrné“ queer charaktery
Že postavy nejsou zjednodušené ani šablonovité, ocení nejen ti, kteří si v soukromí rádi hrají s konsensuální mocí (a přáli by si „spravit chuť“ po vyhypovaných Padesáti odstínech šedi), ale také queer diváci. Zatímco ve většině průměrných filmů, které chtějí okrajově podpořit vizibilitu LGBT+ lidí, by hlavní hrdinka zkrátka jen vychovávala lesbickou dospívající dceru, coby postavu bez vlastního příběhu, v Babygirl pozorujeme, jak výrazná teenagerka (Esther McGregor) sama řeší potíže s věrností – má přítelkyni, o kterou stojí, ale zároveň za jejími zády „blbne“ s mladší sousedkou. Do vztahu matky a dcery, které obě podlehly „zakázanému ovoci“, tato paralela vnáší zajímavou dynamiku – a další úroveň zranitelnosti obou hrdinek.
Babygirl bude stát v koutě – a ráda
Jestli se mladičká Baby z Hříšného tance vryla do paměti několika generací jako ta, co „nebude sedět v koutě“, tak já Nicole Kidman už navždy uvidím stát v koutě jako „babygirl“. Křehkou i silnou. Polapenou v přítomném elektrizujícím okamžiku. Obnaženou na velmi „raw“ změť protichůdných emocí.
Bouřlivé ovace, jež film sklidil na festivalové premiéře v Benátkách, kde diváci vstali ze židlí a vestoje tleskali přes šest minut, v tomto kontextu dávají perfektní (dvoj)smysl.
Pokud už vám bylo patnáct let, erotický thriller Babygirl můžete v českých kinech zhlédnout od čtvrtka 23. ledna.
