„Měla jsem častěji nosit podpatky a podvazky?“ Česká matka trans teenagera popisuje, co si vyčítala po synově coming outu
Spoiler alert: možná budete zklamaní!
„Jestli někdo čeká, že si touto knihou potvrdí, jak je svět hrozné místo k bytí a jak se nepochybně řítí do záhuby, bude zklamaný,“ upozorňuje v úvodu knihy Adam Suchý, psychoterapeut a klinický psycholog, který se s trans klientelou setkává prakticky na denní bázi. „Stejně zklamaný ale bude i ten, kdo by čekal, že budeme nekriticky obhajovat svět splněných přání a fandit právům všech na všechno bez jakékoli korekce a osobní zodpovědnosti,“ dodává na vyjasněnou odborník, jenž s klienty, kteří řeší vlastní genderovou identitu (a popřípadě i medicínskou tranzici), pracuje už přes dvacet let.
Lístek, který změnil vše
V knize Transgender si Adam Suchý velmi neformálně „povídá“ s Alenou Vernerovou, copywriterkou a ghostwriterkou, která jednoho dne našla ve svém kabátu lístek se vzkazem: „Ahoj mami, já jsem kluk. A nevím, jak ti to mám říct.“ Od této zcela nečekané zprávy se jí téma tranzice začalo velmi intenzivně týkat – a jak sama v dialogu přiznává, rozhodně nepatřila mezi rodiče, kteří by trans coming out náctiletého dítěte přijali bez připomínek a nabídli pouze všeobjímající podporu. Totéž navíc platilo i pro jejího bývalého partnera, otce trans chlapce. „My oba jsme minimálně ze začátku nechtěli připustit, že by dcera opravdu byla trans,“ vrací se Vernerová na začátek cesty, kterou sama označuje jako „tříletý boj“.
Zdroj: Giphy
Tři roky „přetahování“ na cis břeh
„Dlouho jsme byli přesvědčeni, že ji ‚přetáhneme‘ na tu správnou stranu. Mysleli jsme si, že je to jen nějaké období, které přejde. Víš, jak je člověk v pubertě zmatený, hledá se. Někdo spí s každým, někdo brutálně paří, někdo je anarchista,“ uvádí matka v knižním rozhovoru, který místy připomíná „pokec“ dvou známých u kávy či vína – a místy působí trochu jako stylizovaný „scénář“, který se snaží předat důležitá fakta co nejčtivější a nejlidovější formou.
Pokud se kniha dostane do rukou LGBT čtenáře, který si sám prošel coming outem, dost možná ho z některých pasáží bude bolet u srdce. Pouhá představa, že se jako nezletilá osoba svěříte matce, že jste trans – načež u obou rodičů narazíte na obavy (respektive na jejich plané naděje), že jde o teenagerský rozmar, kterému by měli klást odpor, protože časem pomine – evokuje nemilé zkomplikování tranzice, která bývá dost složitá už sama o sobě.
Náročné, ale užitečné čtení
Obdobně smutně působí i pasáže, kdy matka tlumočí své tehdejší myšlenky, ve stylu: „Co jsme udělali špatně? Měli jsme ji vychovávat jinak? Jsem špatná matka? Měla jsem častěji nosit podpatky a podvazky? Možná, že kdybych se častěji malovala a nosila šaty s výstřihem, tak by třeba, možná, určitě moje dítě chtělo být víc ženou.“ Zvláště když na takovéto myšlenkové pochody psycholog reaguje uklidněním, že jde o „docela obvyklou rodičovskou reakci“.
Pokud je to pravda – a matky či otcové trans dětí skutečně sklouzávají k takovéto zhoubné „sebereflexi“ – knihy, jako je Transgender, opravdu potřebujeme. (Zároveň zde musíme ocenit obrovskou otevřenost, s níž Alena Vernerová do rozhovoru šla, jakkoli těžce se některé její výroky čtou.)
Mnohé vhledy do duše matky trans dítěte promlouvají jazykem, který je bližší skeptickému „táboru“ – a zároveň čtenářům dávají určitou naději, že i rodič, jenž se s trans identitou svého dítěte smiřuje dost neochotně, může dospět do bodu hlubšího pochopení, podpory a zpětného uznání, že některé momenty nebyly vůči dospívajícímu potomkovi tak úplně fér.
Když se vrátíme na úvod mnohastránkového rozhovoru, kde Adam Suchý tlumočí cíl jeho otištění – nabídnout v rámci trans problematiky „ucelený obraz a střízlivý pohled“ – zaznívá zde zajímavá řečnická otázka (adresovaná Aleně Vernerové). „A víš, jak poznáme, že se nám to povedlo? Pro aktivisty budeme málo pro-trans, pro odpůrce naopak budeme příliš pro-trans.“ Když knihu Transgender prolistujeme z této perspektivy, rozhodně si k ní autorské duo může vzájemně pogratulovat.
