Miss Petty už „není tučná“ – a brzy pokřtí svou první desku. „Šušká se, že jsem zhubla díky lékům. Důvod je ale jiný,” líčí česká drag queen
Seznam všeho, co se dá na Miss Petty zbožňovat, je určitě dlouhý… Ale najde se i něco, čím tě tvoje drag persona štve, unavuje nebo vyčerpává?
Drag miluju, ale jakmile přijde období, kdy musím být Petty skoro každý den, ať už jde o vystoupení, focení nebo natáčení… Tak se strašně rychle vyčerpám – i tím fyzickým procesem samotným. Mám na sobě tunu make-upu, k tomu přilepené vlasy, kvůli kterým se cítím, jako bych měl na hlavě celý den kulicha, navíc vysoké podpatky, nehty… V něčem je to vlastně nepříjemné. Možná to bude znít jako klišé, ale skoro až obdivuju ženy, co každý den nosí heavy make-up, nehty a podpatky. Navíc já – jako David – nejsem úplně high energy člověk, jsem spíš introvert. A v dragu od vás lidé očekávají, že budete strašně zábavní a sebevědomí. Jakkoli mě baví hrát tu roli – a pořád jsem pod Miss Petty já – kdykoli už je jí moc, cítím, že z toho potřebuju vykročit.
Že vydáš sólovou desku, tě napadlo v roce 2022. Představoval sis ji takovou, jaká nakonec vyšla? Nebo se ta vize hodně měnila a spousta materiálu skončila v koši?
To album není tak zvukově jednolité, jak jsem myslel, že bude – dopadlo víc eklekticky. Původně jsem si představoval, že každý song na J’adore Petty budou stoprocentní devadesátky, stoprocentní eurodance, a ve výsledku to tak samozřejmě není. Jsou tam i taneční věci à la rok 2010. Spousta mých „demíček“ se na desku nedostala, za což jsem rád. Dřív jsem na tom nebyl tak, že bych vymyslel deset písniček – a vybral z nich jednu. K tomu jsem se propracoval až teď, s novým albem – a jsem za to rád. Když toho máte dost na výběr, můžete dělat i určité kurátorství. Takže v koši toho skončila spousta, ale zároveň se může stát, že se k některým věcem vrátím a objeví se v jiné verzi na další desce. Přiznám se, že jakmile jsem J’adore Petty vydal, hned jsem začal myslet na to, jak bude vypadat a znít příští deska. Ta je v mojí hlavě ještě otevřenější, mnohem víc David Daniel než Miss Petty. Píšu si teď deník a mám v plánu z něj nějaké osobní věci „vytahat“.
Dá se říct, že tě to táhne k méně stylizovanému sebevyjádření?
Chci do svojí tvorby víc a víc pouštět Davida jako takového. Písničky, které jsem dělal na začátku – Plastics, Hush Hush a Jsem Tučná – taky šly ze mě, ale ještě tam byl přidaný určitý filtr, od kterého se teď snažím upouštět. Filtr: „Musí to být stoprocentně Miss Petty, musí to být drag persona, kterou jsem vytvořil mimo sebe.“ Přijde mi, že to může fungovat na pár singlech, ale nikdo asi nebude chtít dlouho poslouchat vymyšlený charakter. Baví mě si s Petty hrát, ale asi pro ni budu dál hledat jinou pozici a víc tam pouštět Davida.
V rámci songu Neděle dokonce uvádíš Davida Daniela jako samostatného interpreta – dělá Miss Petty featuring…
U Neděle je to speciální případ – je to písnička, kterou jsem jako David Daniel vydal v roce 2015, takže za pár měsíců bude mít desetileté výročí. A právě proto jsem se k ní vrátil. Jako David Daniel jsem dělal hudbu na základce a na střední – a na obou školách jsem byl šikanovaný, takže jsem s tím hodně bojoval. Měl jsem pocit, že se mi lidi smějí právě kvůli mojí tvorbě, že hudba je ten problém. Po střední jsem se přestěhoval do Prahy a úplně jsem s hudbou přestal – zvlášť když o písničce Neděle vyšla negativní recenze v dnes už neexistující rubrice Hudební masakry. To byl bod, kdy jsem si řekl: okey, tak s hudbou skončím. Později, v roce 2020, moje drag kolegyně Neděli našly a díky tomu, že ji začaly poslouchat neironicky – opravdu se jim líbila – mi pomohly si představit, že bych mohl dělat hudbu znova, jako Miss Petty. Teď, o dalších pět let později, jsem si řekl, že tomuhle „lazy songu” udělám hommage. Miss Petty sice není líná, ale je to diva, co nevyjde z baráku, aniž by za to dostala pořádně zaplaceno, takže jsem k tomu přidal tuhle zábavnou ironii.
Na desce nechybí ani track „Teplo a mír“, ze kterého by se klidně mohla stát queer hymna. Vím, že jsi v některých rozhovorech otevřeně narážel i na internalizovanou homofobii, tak mě napadá: jak dlouho už se cítíš v míru s tím, že jsi gay? Nebo i v tomto případě platí, že „cesta je cíl“ – a člověk se se sebou smiřuje celý život?
V textu k „Teplo a mír“ jsem narážel spíš na „externí“ homofobii. Ale i ta internalizovaná je bohužel stále velmi aktuální, je to něco, s čím v naší komunitě trošku bojuju – a pak kvůli tomu musím bojovat i sám se sebou. Když to uvedu na konkrétním příkladu, kdy jsem nedávno muset řešit ten mír sám se sebou: vídal jsem se s mužem, se kterým mi bylo moc fajn. Dotyčný věděl, že dělám drag, dokonce mě dřív poznal jako Miss Petty než jako Davida. O to víc mi bylo líto, když mi jako jeden z důvodů, proč naše vídání skončilo, řekl: „Víš, mně se prostě mnohem víc líbíš s knírkem než bez něj.“ Otázka maskulinity je v gay komunitě očividně tak hluboko zakořeněná, že se přes to nedokáže přenést ani člověk, který ví, že dělám drag, a že tím pádem knírek čas od času musím oholit, abych mohl dělat, co miluju… Na chvíli jsem dokonce sám sebe přistihl, jak přemýšlím, jak to udělat, abych drag mohl dělat, a zároveň mít ten knírek, abych se líbil lidem. Ale musím zaklepat, že mi takhle hloupé interní monology naštěstí nevydrží moc dlouho (smích). Většinou si včas uvědomím, že by byla blbost kvůli komukoli měnit něco, co se mně samotnému líbí.
Od roku 2021, kdy jsi vydal singl Jsem Tučná, jsi prošel výraznou proměnou – a spolu s tebou zeštíhlela i Miss Petty. Má s tvým hubnutím něco společného nový hit s provokativním názvem Ozempic?
Svoji cestu za zdravějším tělem jsem začal roce 2022 – a upřímně jsem ani neměl v plánu hubnout. Jenom jsem se chtěl začít starat o svoje tělo a zlepšit si fyzičku. Nevadilo mi „být tučná”, ale trápily mě bolesti zad… A taky jsem si vymyslel, že chci vydat europopovou desku – a věděl jsem, že jestli chci s takhle rychlým stylem hudby vystupovat naživo, nemůžu jít na pódium v kondici, kdy se během pěti minut zadýchám. Takže jsem chtěl najít balanc. Hubnout jsem začal neplánovaně – a teď, když je to po dvou letech vidět, se začalo šuškat: „OMG, Miss Petty je na Ozempicu!“ (smích) Ne že by mě to štvalo, nemám nic proti tomu, když někdo Ozempic bere. Jestli to někomu pomůže, tak je super, že to existuje... Může mi být jedno, co si lidi myslí, protože to, co dělám, fakt dělám pro sebe. Tak jsem použil „Miss Petty spirit“, radši jsem si z toho udělal srandu – a vymyslel clickbaitový song. Když vím, že si lidi šuškají, že jsem na Ozempicu, proč toho nevyužít? Ten song je oslava mého těla – toho, že mám rád, jak vypadají moje nohy (smích).
Pořád souzníš s body positivity přístupem?
Myslím, že kdybych si měl na sebe dát nějakou nálepku, asi bych byl v „táboře“ body neutrality. Chci hlavně vědět, že moje tělo dostává, co má… Ale to, kolik má kdo kilo, podle mě není podstatné. Když teď chodím do posilovny, vidím skvělý příklad toho, že tam nejsou všichni hubení nebo vymakaní. O svoje tělo se člověk může starat v jakékoli velikosti – a dobrý pocit z té péče nemá nic společného s tím, jestli jsem, nebo nejsem tučná.
Když ses viděl v zrcadle před dvěma lety, bylo to v něčem jiné, než když se na sebe podíváš dneska? Změnilo se něco na tvém vztahu k vlastnímu tělu?
Něco určitě jo. Můžu samozřejmě říkat, že se vždycky jenom miluju, ale není to pravda. Ty pocity se mění, nějaké dny je to super, nějaké ne… A právě v ty špatné dny to před dvěma lety znamenalo, že když jsem se šel sprchovat, nemohl jsem se na sebe nahý podívat do zrcadla. Takové extrémní pocity už dneska nemám, ale teď zase bojuju s jinými věcmi. Je to takové běhání v křeččím kolečku, jako by se člověk pořád musel za něčím hnát. Když se teď na sebe podívám, říkám si: „Možná bych tady ještě měl něco zhubnout a tady zpevnit nějaký sval…“ Takže pokud člověk sám sebe v tomhle nekontroluje a nechá se unést sebekritickými myšlenkami, ve výsledku se dá říct, že není o nic spokojenější, než byl dřív. Naštěstí se umím zastavit a říct si: „Hej! Klid. Teď řešíš fakt blbosti. Vzpomeň si na to, proč to děláš.“ Vždycky musím projít určitým resetem mindsetu. Jakmile na chvilku zapomenu, že to všechno dělám pro sebe, a začnu se kritizovat očima nějakého potenciálního muže, řešit, jestli vypadám dost maskulinně, abych se mu líbil… Je to strašně ošidné. I blbý knírek pak může být něco, z čeho má člověk body issues. Pak je úplně jedno, v jaké fyzické podobě jste, skrze ten „gay male gaze” se tam vždycky najde něco, co je špatně. Můj vnitřní kritik je hodně hlasitý – a musím si na něj dávat bacha (smích).
Tvoje songy mi určitou nezlomností trochu připomínají písničku Who’s Laughing Now, ve které Jessie J „děkuje za bolest” dávným spolužákům, co ji šikanovali – protože ji to vybičovalo k lepším výkonům.
Určitě máš pravdu, že tenhle vzkaz spolužákům a lidem, co mě v minulosti nějak shamovali, v mojí hudbě je – a asi se tam bude promítat vždycky. Tracky Teplo a mír nebo Hvězda mi daly skvělý prostor, abych těmhle „haters“ mohl říct všechno, co jsem chtěl. Do určité míry jsem se z těch emocí vyzpíval. Zároveň si myslím, že je zbytečné na shamingu lpět. Nejde takovéhle songy dělat donekonečna. Správná cesta je neupínat se na tyhle lidi a zapomenout na ně – i když to samozřejmě není jednoduché.
Zmínil jsi svůj starší song Hvězda – její akustická verze nové album otevírá a je to opravdu silný posluchačský zážitek. Zpíváš tam: „Jsi hvězda, to se ti jen nezdá, jsi u správnýho pramene.“ Má to být vzkaz pro tvoje mladší, šikanované já?
Tos udeřila hřebíček na hlavičku. Přišlo mi, že v původní, taneční verzi Hvězdy úplně nevyznělo to, co jsem těmi lyrics chtěl říct. Chtěl jsem na to dát důraz – tak, aby nová verze ještě víc podtrhla melancholickou notu té písničky. A ano, kdybych mohl potkat své mladší já ze základky, tak bych mu řekl přesně tohle. I když je to „cheesy as fuck“ (smích). Součástí toho je – a teď už budu trošku ezo (smích) – fakt věřit, že se stanou věci, co se stát mají. A že jsme napojení na nějakou intuici, na pramen, ze kterého čerpáme, který nás v tom životě vede. A díky tomu se ve výsledku nemusíme stresovat nebo bát, jak to často děláme. Stačí se tomu trochu odevzdat a věřit, že když budu dělat věci, u kterých cítím, že je miluju, a budu do nich tu lásku dávat, může se to vrátit jedině v dobrém.
Křest alba J’adore Petty proběhne už 4. prosince v Praze, v klubu Fuchs2 ho dokonce inzerují jako „křest měsíce“. Prozradíš, čím bude tento koncert nezapomenutelný?
Vším! Poslední dobou spíš jezdím vystupovat mimo Prahu, kde mám pocit, že ještě můžu předat něco navíc. V Praze, aspoň v té naší bublině, už lidé mají pochopení. Křest J’adore Petty tedy bude exkluzivní i proto, že v Praze mívám třeba jen dva koncerty za celý rok. Budu tam mít všechny nové písničky, nový setlist, merch, vlastní choreografie… Je to finální bod všeho, na čem jsem dva roky s albem pracoval. Až jsem z toho skoro nervózní! Ale moc se těším a doufám, že všichni přijdete!
