„Všichni muži byli bisexuální – a vzájemné hrátky brali jako dárek od Venuše,“ popisují historici, jak odvázaně žili staří Římané

Krok číslo jedna? Překalibrujte si mozek

Když pomyslíme na starověký Řím, vždycky se nám vybaví sex, za což je z velké části zodpovědná popkultura. Od románů o Claudiovi z pera Roberta Gravese až po proslulý „festival sexu“, jak se dá chápat film Caligula od Tinto Brasse z roku 1979, si vždy představíme orgie plné vína, tančících dívek a všeobecné bezuzdnosti.

„Pokud chceme pochopit pojetí sexu u Římanů, musíme zcela překalibrovat náš myšlenkový rámec,“ říká profesor John R. Clarke, přední světová autorita v oblasti sexuality v Římské říši a autor knihy nazvané Roman Sex: 100 B.C. to A.D. 250. „Zásadně se lišil od toho našeho. Pravidla hry byla úplně jiná.“

Koncept sexuální orientace v Římě neznali

Těžko bychom hledali něco, co by celou věc ilustrovalo lépe než stejnopohlavní tělesné aktivity mezi muži – což může naznačovat, že Gladiátor II není až tolik přitažený za vlasy. Římané opravdu neměli žádný koncept homosexuality a heterosexuality, tím pádem v latině neexistovala slova, která by tyto dva pojmy rozlišovala. Důležité bylo, kdo penetruje a kdo je penetrován. Vysoce postavený římský muž neměl problém provozovat sex s jiným mužem nebo mladistvým, pokud se aktivně ujal role penetrátora.

„Rámec Římanů nebyl heterosexuální ani homosexuální. Rozlišovali aktivní versus pasivní roli. Pokud muž zastával pasivní roli, bylo to považováno za zženštilost,“ říká Honor Cargill-Martin, britská historička a autorka knihy Messalina, život a doba nejskandálnější římské císařovny.

Sex mezi muži? Dar od bohyně Venuše

Clarke s touto analýzou souzní: „Mezi homosexuály a heterosexuály nebyl žádný rozdíl, pro tyto pojmy neexistovala slova. Od svobodně narozených mužů – příslušníků elity – se očekávalo, že budou mít sex s chlapci a muži, za předpokladu, že dotyční k elitní třídě už nepatřili.“ Rozlišování mezi gay sexem a heterosexuálním sexem by bylo Římanům stejně cizí jako cestování do vesmíru nebo telefonování, míní odborník.

„Všichni muži byli považováni za bisexuály. Sex s partnerem, ať už mužem, nebo ženou, byl považován za dar od bohů, dar od Venuše. Se sexem nebyly spojeny absolutně žádné pocity viny. Byl považován za něco velmi výjimečného.“

Římské dějiny jasně naznačují, že mnoho významných osobností, jako byli Hadrián a Julius Caesar, mělo homosexuální poměr. Hadriánův vztah s mladým Řekem Antinem byl tak silně prožíván, že když se tento mladík utopil ve věku pouhých dvaceti let, Hadrián ho nechal zbožštit, což vytvořilo jeho kult po celé Římské říši.

Lesbické lásce antika nepřála

Zatímco se muži v rámci určité společenské vrstvy těšili sexuální svobodě, u žen se očekávala skromnost a cudnost. Lesbické vztahy ve skutečnosti nebyly zakázány, ale rozhodně byly odsuzovány, zejména pokud se jednalo o vztah s některou z vrstevnic. Současně byly ženy nižšího společenského postavení – otrokyně, propuštěné otrokyně a kurtizány – podřízeny sexuálním touhám vysoce postavených mužů.

V centru pozornosti: falus

Římská kultura, zejména v pozdějších letech Římské říše, byla pochopitelně poplatná Řekům, což se projevovalo v umění, v hudbě, v literatuře – a ano, i v sexu. Podobně se uplatňoval i postoj k homosexualitě, přičemž důraz byl kladen na falocentrickou společnost.

Nedávno jsem navštívil Gabinetto Segreto neboli Tajnou místnost v Národním archeologickém muzeu v Neapoli. Je ukrytá v prvním patře rozlehlého muzea a střeží ji dvojice kovových vrat. U vchodu návštěvníky vítají dva obří faly vytesané z kamene. Uvnitř jsou fresky zobrazující boha Priapa s jeho nadměrně velkým údem, bronzové amulety ve tvaru penisů, zdobené zvonky a křídly, ale i podivné trpasličí postavy obdařené obrovskými faly.

„Faly symbolizovaly plodnost. Přinášely štěstí. Římanům by nebylo trapné vidět falický symbol na zdi nebo na dlažbě,“ říká doktorka Floriana Miele, archeoložka, která má Tajnou místnost na starosti.

Zdroj: Giphy

Penis jako umění? I v městské zahradě

Pozoruhodná sbírka byla po několik dekád považována za příliš skandální na to, aby se mohla ukázat široké veřejnosti. Prohlížet si ji směli pouze akademici a místní šlechta s dobrými konexemi. Teprve v roce 2000 byla trvale zpřístupněna návštěvníkům, třebaže i nyní muzeum doporučuje, aby se dovnitř neodvažovaly děti mladší osmnácti let. Explicitní povaha sbírky vyvolává dojem, že Římané byli sexuálně vyšinutí zvrhlíci, ale Miele tvrdí, že to zdaleka není pravda.

„Obrázky, jako jsou tyto, se nám mohou zdát explicitní, ale pro Římany představovaly pojmy jako plodnost a zdraví. Zdobily nejen soukromé prostory, jako jsou ložnice, ale také veřejné prostory, například zahrady.“

Falické tvary byly skutečně vytesány do kamene před obchody a domy, aby odháněly zlou vůli ostatních a přinášely štěstí. Faly jsou vytesány také do Hadriánova valu.

O vzrušení Římanům nešlo

Vykopávky nám neustále připomínají starověkou římskou sexualitu. Nedávno bylo v Pompejích odkryto několik krásně dochovaných fresek. Na jedné z nich je zobrazena statná mužská postava – satyr – svírající zezadu liliově bílou ženu, nymfu. Její výraz je těžko čitelný – není jasné, zda je závratně natěšená, nebo se bojí toho, co se jí chystá udělat.

Dekódování díla je nejednoznačné. Cargill-Martin říká: „Předpokládáme, že záměrem je vzrušení. Ale pro Římany to nutně nemusel být záměr. Nástěnné malby zobrazující sexuální akt se nenacházely jen v soukromých prostorách, jako jsou ložnice, ale i na veřejných místech. Byly vnímány jako symboly postavení, symboly volného času, luxusu a rozkoše.“

Satyrové mají v římské a řecké mytologii velmi specifické místo, jsou znakem nespoutané chlípnosti, která rozhodně nebyla sexy.

Zábrany tehdy měli – ale jinde než my dnes

„Satyrové byli klíčovými komediálními postavami řeckých snů, známí svou nekonečnou chlípností,“ vysvětluje Cargill-Martin. „Byl to dlouholetý kulturní vtip. Byli obrazem toho, čím nemáte být – někým, kdo se neovládá a kdo je poplatný svým sexuálním touhám. Ve viktoriánské éře byli Římané považováni za šokující. Ale jde o to, že jejich zábrany, pokud jde o sexualitu, byly jiné než ty naše.‘

Postoj k satyrům dokazuje, že římské pojetí sexuality nebylo jen volnou hrou ve stylu filmové komedie Carry On Cleo – existovala zde soudnost a nuance. Což se ovšem o Gladiátorovi II říct nedá, zvlášť pokud si uvědomíte, jak se kamera zdržuje na vypracovaném těle Paula Mescala, když se jako Lucius v Koloseu pouští do smrtelného boje. Našla by se zde spousta záběrů, které svým fokusem fetišizují Mescalovu oddanost posilovně. Jde o zbožštění, které není až tolik vzdálené způsobu, jakým císař Hadrián uctíval svého mladého mužského milence.

Gladiátora II můžete právě teď vidět v kinech.

Pro The Telegraph připravil Nick Squires.