Do kin přichází Prezidentka, zákulisní film o Zuzaně Čaputové. „Pro LGBT komunitu dělala důležitá gesta,“ vzpomíná její tiskový mluvčí
Jaké momenty z práce pro Zuzanu Čaputovou vám nejsilněji utkvěly?
Je jich spousta. Za těch pět let se toho událo tolik, že je těžké vybrat jen pár momentů. V době, kdy Zuzana Čaputová vyhrál volby, byla situace na Slovensku ovlivněna děním po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, a prezidentka se stal symbolem změny, kterou si lidé žádali, což se projevilo i v parlamentních volbách. Koalice, která z nich vzešla, však nakonec neustále řešila vlastní spory.
V důsledku toho se během pětiletého mandátu prezidentky vystřídalo pět vlád. Navíc přišel covid, válka na Ukrajině, energetická krize, inflace. Na to všechno bylo nutné reagovat a umět se s tím vypořádat takříkajíc za pochodu. Na paní prezidentce si nejvíce cením toho, že nikdy neuhnula, nedělala zkratky, netaktizovala, ale i v těch nejtěžších chvílích zůstala věrná svým hodnotám a respektu k pravidlům. To vůbec není málo, i když se to tak může zdát.
Dokument Prezidentka v neposlední řadě zachycuje i dny, kdy Slovenskem otřásla vražda Juraje a Matúše v klubu Tepláreň...
Tragédie v Teplárně byla jedním z nejsilnějších momentů celého mandátu. Prezidentka na ni reagovala s lidskostí a empatií. Objetí majitele klubu Romana Samotného bylo symbolickým objetím všech, kteří se v tu chvíli vzpamatovávali ze šoku a cítili se zranění. Pro mě to mělo i osobní rozměr, protože jsme s Romanem společně studovali na univerzitě, a když se večer začaly šířit zprávy o střelbě, bál jsem se o jeho život. Po tragédii jsem se rozhodl „dokončit“ svůj coming out a říct to, že jsem gay, i veřejně.
Ve filmu padla zmínka o tom, že jste v týmu opakovaně řešili, co víc by se pro queer občany dalo udělat – aniž by to rozdmýchalo ještě větší nenávist. Do jaké míry jsou „duhová“ témata na Slovensku třaskavá?
Téma LGBTI je na Slovensku sprostě, dlouhodobě zneužívané v politickém boji. A bohužel se to nezměnilo ani po útoku v Teplárně. Spíš naopak. Mnozí politici z národního a konzervativního spektra neustále straší své voliče jakousi údajnou LGBTI propagandou, která rozvrací vše tradiční. Je to smutné. Na druhou stranu už část společnosti mnohem citlivěji vnímá útoky na tuto komunitu a neváhá se jí zastat. To je dobrá zpráva. Prezidentka během svého mandátu udělala mnoho symbolických a důležitých gest směrem k lidem z komunity.
Která témata pro vás z pozice tiskového mluvčího prezidentky byla komunikačně nejnáročnější?
Faktem je, že jsem si teprve po nástupu do funkce začal plně uvědomovat, jak složitá je role hlavy státu, přestože často říkáme, že má jen velmi omezené pravomoci. Sice to je pravda, ale i tak od vás má část společnosti nerealistická očekávání a pro ostatní se stáváte hromosvodem frustrace. Prezident navíc musí být připraven kdykoli na cokoli z toho reagovat. Od problémů ve zdravotnictví a školství až po zásadní otázky zahraniční a bezpečnostní politiky. Nejtěžší však jistě bylo vypořádat se s nehoráznými lžemi, které o prezidentce vědomě šířili její političtí oponenti a které postupně vedly i k otevřeným výhrůžkám vůči ní a její rodině.
Jak jste vnímali přítomnost filmařů v Prezidentském paláci? Zvykli jste si na ně do té míry, že už jste je časem ani nevnímali?
Přesně tak, zvykli jsme si na sebe. Režisér Marek Šulík se v podstatě stal členem týmu a vždycky jsme si vycházeli vstříc. Je skvělé, že díky prezidentce mohl film vzniknout.
Z dokumentu to vypadá, že navzdory všem těžkostem, jež jste během mandátu museli řešit, v týmu paní prezidentky vládla uvolněná atmosféra, s notnou dávkou humoru a společného zapálení pro věc. Je toto ve slovenské politice běžné?
Nevím, jestli je to běžné. Asi spíš ne. Je pravda, že Zuzana Čaputová měla schopnost obklopovat se takovými lidmi. Osobně jsem za tuto příležitost nesmírně vděčný. A jestli mi po těch letech něco zůstalo, tak je to nejen spousta vzpomínek na výjimečné okamžiky, ale i nová přátelství. Tato zkušenost je nepřenositelná.
Jak jste se k práci pro Zuzanu Čaputovou vlastně dostal vy sám?
Nabídku pracovat pro prezidentku jsem dostal na konci dubna 2019. Navzájem jsme jeden druhého registrovali, osobně jsme se však neznali. V té době jsem byl na volné noze, předtím jsem několik let působil jako moderátor hlavní politické diskuze RTVS O päť minút dvanásť. S prezidentkou jsme se setkali na začátku května a asi po třičtvrtě hodině jsem řekl „ano”. Klíčové pro mě bylo, jaké hodnoty Zuzana Čaputová v politice reprezentovala.
Čemu se profesně věnujete teď?
S prací tiskového mluvčího byla spojená obrovská zodpovědnost – musíte být k dispozici prakticky nonstop. Takže jsem si po těch letech potřeboval nejdřív odpočinout a dát si pauzu.
Jak na vás dokument Prezidentka působí – zvlášť z dnešního pohledu, kdy už politické klima ve vaší zemi vypadá o dost jinak?
Vnímám ho jako symbolické uzavření těch pěti let mého profesního života a také jako kus nostalgie. Bylo to po všech stránkách mimořádné období – pro mě osobně, pro prezidentku, pro Slovensko.
Odpovídá současná situace na Slovensku scénáři, který jste předpokládali, když Zuzanu Čaputovou střídal ve funkci Petr Pellegrini?
K nejzásadnější změně došlo po parlamentních volbách, když vládu počtvrté sestavil Robert Fico. Vítězství Petra Pellegriniho v prezidentských volbách tuto změnu už jen potvrdilo. Bohužel se prezident rozhodl být pasivní a jako bývalý předseda koaliční strany nechává vládu beze slova ničit i to, co roky fungovalo.
Slovensko se opět ocitlo na křižovatce a znovu se nám připomíná, že svoboda, demokracie a dodržování pravidel nejsou samozřejmostí. Atmosféra je tísnivá a slovník v politice hrubý, ba až vulgární. Vládne pomsta, nekompetentnost, hloupost a strach. Podobnými zkouškami jsme prošli mnohokrát a vždycky z těch nejtěžších chvil vzešlo také něco dobrého. Doufám, že tomu tak bude i tentokrát. Změnila se totiž pouze vláda, nikoli celá společnost.
