Nevidomá hudebnice či malíř na autistickém spektru. Výstava inkluzivní módy plní sny lidem, na které běžná konfekce zapomíná
V čem se liší inkluzivní móda od „běžné“ zakázkové módy?
Inkluzivní móda se přizpůsobuje individuálním požadavkům a potřebám lidí. Snaží vcítit do pozice daného člověka a nediktuje mu vlastní představy, co by si měl nechat ušít. Je to spolupráce, během níž se mezi klientem a návrhářem vytváří citlivý vztah. Často spolu hledají i řešení oděvů, které se nedají sehnat nebo zatím neexistují.
Jaké dosud neexistující věci jste musela navrhnout?
Třeba Káťa, participantka projektu, která má nemoc motýlích křídel, potřebovala podprsenku se zapínáním na boku. Takovou v obchodech nenašla, běžně se v nich neprodávají ani látky na spodní prádlo. Sama jsem některé komponenty nemohla sehnat dokonce ani na internetu, tak jsem je musela vyrobit z dostupných materiálů. Byl to můj první pokus v životě, žádnou podprsenku jsem nikdy nešila, ale nakonec dopadla skvěle.
Jak jste se k inkluzivní módě vůbec dostala?
Mám pocit, že to vyplynulo přirozeně. Pracuju jako kostýmová výtvarnice, šiju a navrhuju oblečení pro divadlo a film. Navíc mě baví šít personalizovaný oděv na míru, víc se zaměřuji na personu, která ten oděv nosí, než na jeho samotný design. Inspirovaly mě i zkušenosti z mého okolí – já sama mám kožní problémy, takže je pro mě důležitý materiál oblečení.
Věřím, že i pro divadlo vymýšlíte outfity, které svět ještě neviděl, takže to hezky navazuje…
Ano. Pro mě je oděv primárně spojený s identitou daného člověka, a ta může být jakákoli.
Jak jste sháněla participant(k)y pro a / typik?
Chtěla jsem, aby projekt byl rozmanitý, proto jsme s dramaturgyní Evou Kovalčíkovou sepsaly sociologický dotazník, který jsme rozeslaly do různých neziskových organizací a komunit. Ptaly jsme se lidí, jak se v současné módě cítí, jestli jim něco chybí a podobně. Spousta odpovědí mě překvapila.
Vybavujete si nějakou konkrétní, nečekanou odpověď?
Někteří projevili smysl pro humor, napsali třeba: „Mám moc velkou p*del, tak musím nosit sukně, protože mi kalhoty nesedí.“ Je super, že to někdo bere tak sebevědomě, ale zároveň je smutné, když si nemůže koupit natolik běžnou věc, jako jsou kalhoty.
Vyrážela jste hledat vhodné participant(k)y i do terénu?
Ano, šla jsem třeba na vernisáž Barvolamu, což je organizace sdružující umělce, kteří jsou na autistickém spektru nebo žijí s mentálním postižením. Tam jsem dostala doporučení na Martina, neurodivergentního malíře, u kterého jsem hned cítila, že má co říct. Velmi nerad oblečení nakupuje, spoustu věcí zdědil od přátel, a když už se s něčím sžije, nosí oblečení až do roztrhání. Tento přístup jsem se snažila využít i v jeho návrhu, záměrně jsem ho nechala nedokončený, roztrhaný. Počítala jsem s tím, že i on ho časem roztrhá.
Po skončení výstavy si tedy lidé odnesou jednotlivé modely domů?
Ano, navržené oděvy jsou funkční. Celý projekt byl koncipovaný tak, že participantům a participantkám výsledný oděv daruji. Je to jakýsi honorář za příběh, který mi poskytli. Za to, že šli doslova s kůží na trh a byli ochotni mluvit o svých problémech. Bez nich by projekt nevznikl a jsem jim opravdu vděčná, že do toho šli.
S dalším z participantů, Kryštofem, jste se dotkli tématu fat-shamingu a queer identity. Jaká měl přání?
Kryštof vnímá módní průmysl velmi negativně, zejména kvůli tomu, že se konfekční oděvy prezentují na „dokonalých” modelech s vysokou a štíhlou postavou. On sám tak nevypadá, takže kdykoli jde nakupovat, cítí se špatně – a buď je nucený si kupovat oblečení, které mu nesedí, nebo radikálně změnit svoji vizuální stránku. Což u některých jedinců může vyústit až v poruchu příjmu potravy.
V rámci naší spolupráce si Kryštof přál být součástí výrobního procesu, takže jeho oděv vznikl v rámci série různých workshopů. Každý jsme donesli nějaké látky, stříhali jsme, přišívali a složili jsme takový patchwork. Zapojila se i dramaturgyně, takže to bylo velmi komunitní a příjemné.
Probíhala spolupráce takto individualizovaně u každého z pěti oděvů?
U všech jsme začínali osobními schůzkami, kdy jsme se poznávali, povídali si – dialog potom pokračoval i během kostýmových zkoušek, kterých jsme absolvovali mnoho.
U Kamily, která má zrakový handicap, jsme nejvíc času strávily hledáním nejvhodnějšího haptického materiálu. U ní jsem nemohla kreslit návrhy, protože by je neviděla, tak jsem vyrobila spoustu prototypů, abych zjistila, jaké šaty nebo rukávy by se jí doopravdy líbily. Říkala mi, co jí je a není příjemné, co potřebuje vyšší a delší, a takto jsme na ní ten oděv budovaly. Bylo to velmi specifické.
U Martina, který je na autistickém spektru, jsme vycházeli z jeho obrazů. Rozhodli jsme se použít dva konkrétní a vyrobili z nich potisk na látku. Společně jsme řešili kompozici, která část obrazu se hodí na kterou část oblečení.
Musela jste sáhnout i po netradičních materiálech či technikách?
Řekla bych, že jsem typické oblečení musela vymyslet atypickým způsobem. Pro Lenočku jsem chtěla navrhnout kabát, který působí jako běžný kabát pro člověka, který má dvě ruce, ale tak, aby tam ta chybějící končetina na pohled nescházela. Zároveň jsem musela vymyslet, co praktického s rukávem provést, aby nezůstal prázdný. Nakonec jsme z něj udělaly jakýsi úložný prostor, takovou nenápadnou „kabelku”.
To zní jako časově velmi náročný proces…
Přiznám se, že jsem sama netušila, jak extrémně náročné to bude a jak dlouho vše potrvá. Zvlášť když se přidají běžné životní okolnosti, nestíháte přijít na zkoušku a podobně. Celý projekt, když budu počítat i přípravu grantové žádosti, trval asi dva roky. Každému oděvu jsem se s pauzami věnovala půl roku až rok.
Když slyším, kolik práce se za jedním personalizovaným oděvem ukrývá, napadá mě finanční stránka věci. Co by podle vás pomohlo, aby inkluzivní móda byla dostupnější pro ty, kdo ji potřebují?
Tato otázka by zajímala i mě – a nemám na ni odpověď. Vím, že si mnoho lidí nemůže finančně dovolit oblečení na míru – navrhování trvá dlouho a kvalitní materiály něco stojí. Umím si představit, že by lidem s určitým handicapem přispívala na oděvy zdravotní pojišťovna, popřípadě by se mohla najít organizace či firma, která by takovou módu sponzorovala.
Součástí doprovodného programu jsou i takzvané haptické komentované prohlídky. Můžete nám prozradit, jak probíhají?
Výstavou budu alespoň jednou týdně provázet osobně a srdečně všechny zvu! Budu o oděvech vyprávět a návštěvníci se jich mohou i dotýkat. Tato haptická prohlídka byla primárně vymyšlená pro lidi se zrakovým handicapem. Původně jsem pro ně připravila audio průvodce a haptickou knihu, ve které mohou listovat, ale jedna návštěvnice v Bratislavě mi řekla, že by velmi ocenila, kdyby se mohla fyzicky dotknout přímo těch oděvů.
To mě inspirovalo a rozhodla jsem se tuto službu návštěvníkům v Praze poskytnout, aby pro ně výstava nebyla jen o jejich představivosti, ale mohli si ji i hmatově užít. I zdraví lidé tento smysl často opomínají, takže myslím, že to bude zajímavý zážitek i pro vidící.
Jakou myšlenku byste ráda prostřednictvím své výstavy předala?
Chtěla bych připomenout, že svět není až tak inkluzivní, jak by mohl být, a že některé lidi ze společnosti vylučujeme, aniž bychom si to uvědomovali. Přála bych si lidem trochu otevřít oči, vyzvat je k větší empatii a solidaritě. A vůbec nejradši bych byla, kdyby toto začali pociťovat i politici, kteří mají reálné možnosti tyto věci měnit.
Chystáte se inkluzivní módě věnovat i do budoucna?
Přemýšlela jsem, že bych na výstavu mohla navázat a založit si ateliér a / typik, kde bych se věnovala zakázkám pro lidi se speciálními potřebami, popřípadě pro všechny, kdo se chtějí cítit v oblečení dobře. Ale asi bych potřebovala sponzora, aby se to dalo realizovat (smích).
