Daniel Craig o natáčení „co nejreálnějších“ postelových gay scén: „Drew Starkey je krásný herec. Práci jsme si docela užili“
Danieli, milostné scény ve filmu Queer nepřipomínají nic, co jsme dosud v mainstreamovém filmu viděli. Taková intimita! Pracoval jste s koordinátorem intimity?
Důležitou součástí filmu byly choreografie, je jich tam hned několik. S Drewem (Starkeym) jsme začali zkoušet měsíce před natáčením – a tanec skvěle funguje na prolomení ledů. A jak jsme přistupovali ke scénám? Víte stejně dobře jako já, že na natáčení sexuální scény na filmovém placu není nic intimního. Sleduje vás místnost plná lidí. Ale chtěli jsme, aby to bylo co nejdojemnější, nejreálnější a nejpřirozenější. A Drew je úžasný, fantastický, krásný herec, takže jsme si práci docela i užili. Však víte, snažili jsme se, aby to byla zábava. (smích)
Co vás přitahovalo na postavě Leea, která se dost liší od rolí, v nichž vás obvykle vídáme?
Zaprvé: důvodem, proč jsem film natočil, je tenhle skvělý muž, Luca Gaudagnino. Chtěl jsem s ním pracovat už dlouho. Když jsme se před dvaceti lety potkali, řekli jsme si, že bychom spolu mohli pracovat, a nakonec se nám to podařilo, což je úžasné. Myslím, že kdybych v tomhle filmu nebyl a zhlédl ho jako divák, určitě bych si v něm přál hrát. Dává to smysl? Je to přesně ten druh filmů, na které se chci dívat a které chci vytvářet, chci u toho být. Jsou sice náročné, ale doufám, že taky neuvěřitelně přístupné, protože… Jsou to prostě filmy. Filmy, jak je chápu já.
Takže výzva hrát Leeho spočívala vlastně jen v mluvení. Prostě jsme si povídali, úplně všichni. Jedním z Lucových úžasných talentů je, že chce slyšet názory všech ostatních. Nechápejte mě špatně – on sám má velmi silný názor. Ale i tak chce naslouchat názorům druhých, protože to vnímá jako opravdu důležité. Je to velmi osvobozující, protože se nedržíte jen jedné ideje. Spíš si říkáte: „Fajn! Možná to bude tohle, možná tamto.“ Zpětně se na to nedívám jako na výzvu, byla to čistá radost.
Co ze své postavy jste si přál vynést na světlo, zejména ve vztahu k Williamu Burroughsovi, který napsal originál jako napůl autobiografickou knihu?
V rámci rešerše, kterou jsem provedl, jsem sledoval spoustu rozhovorů s Williamem Burroughsem. On měl takovou personu – skutečně to jinak nazvat nemůžu – velmi hlubokou a odměřenou. A já si pomyslel: „Tohle nemůže být on, a pokud ano, bude to jenom jedna jeho část.“ Možná nějaká obrana. A když jsem o tom přemýšlel, četl Queer a probíral to s ostatními, pomyslel jsem si: „Musíme se snažit a najít tu jeho druhou tvář.“ O té se ví jen velmi málo a zřídka se o ní mluví. Já to chtěl zkusit a přijít tomu na kloub. Protože po přečtení „Feťáka“, který je tak trochu suchý a ve stylu: „je to tak a tak“, se dá Queer popsat jako emocionální nářez, jakkoli je to tenká knížka. Je to o lásce, ale také o ztrátě. O osamělosti. O touze. O všech těchto věcech. A kdybych se sám sobě snažil napsat roli a chtěl si odškrtnout všechny věci, co v ní nesmí chybět – tak tady by se mi splnily všechny.
Můžete mluvit o scéně s ayahuascou (jihoamerický psychoaktivní nápoj, pozn. red.)?
Jo. Myslím, že ten trip na konci, ve třetím dějství, je pro film hodně důležitý… V knize se to nestalo. Je to něco, co se Luca (Guadagnino) rozhodl zařadit, protože jsme to potřebovali. Však víte, potřebovali jsme vidět jejich spojení.
Jak jste do celé vaší role, a konkrétně i do zmiňovaného tripu, promítl všechen ten smutek?
Bylo to velmi dojemné. Nevím, jestli jsem udělal nějakou jednu konkrétní věc. Měl jsem pocit, že jediné, co můžu udělat, je absorbovat toho co nejvíc, a pak na to jednoho dne, s pomocí skvělého režiséra, přijdu. Takže pokud jste to tam viděla, je to skvělá zpráva. Děkuju. Myslím, že jsem se o to snad nemusel snažit, prostě se to dělo – a doufám, že přesně to jste viděla.