Nový cirkus v klášteře? „Přiblížíme, jak se svatí stali svatými, chybět nebude cirkus, tanec či živý zpěv,“ zve principál skupiny Losers
Lidé jsou dnes v mnoha aspektech soustředěni na „krásu“. Ve vašem případě by však „krásu“ bylo možné vztáhnout i na pohyb, resp. krásu pohybu. Jak ve vaší profesi na tom, aby všechny pohyby byly funkční, ale i vizuálně atraktivní, pracovat?
Je pravda, že většina z nás jsou sportovci, někteří se dříve věnovali akrobatické nebo sportovní gymnastice, profesionálně tančili a podobně. Takže my se v Losers snažíme všechny tyto sportovce „přetvořit“ v performery, kteří na scéně vypadají zajímavě a nepředvádějí jen ty sportovní výkony. Pokoušíme se u všech disciplín, pro které je příznačná akrobatická náročnost, taky najít ten komplexní pohyb. Jednoduše nám jde o to, aby se akrobati jen nepostavili na místo a neudělali těžký trik, ale to vše doplňoval i další pohyb, tanec, pohybové vyjádření tak, aby celé představení plynulo jako celek. Divák jde sice na nový cirkus, my ale hledáme styčné body a propojujeme je, což je samozřejmě těžké, protože akrobatické triky mají také svá jasná pravidla…
Existují nějaké „předpoklady“ k tomu, aby se člověk akrobacii na profesionální úrovni mohl věnovat? Je nezbytné začít již v dětství?
Ideální stav je rozhodně ten, že člověk opravdu odmalička dělá nějaký sport jako třeba gymnastiku nebo tanec. Díky tomu je tělo přirozeně pružné, přizpůsobivé a silné. Do hry vstupuje také určitá „paměť“ těla a svalů, díky níž jde učení nových triků a pohybů snáz. Neznamená to ale, že kdyby se někdo rozhodl třeba ve dvaceti letech, že začne dělat nový cirkus, bylo by to nemožné. Jistě, ta cesta bude složitější, ale je to velmi individuální věc.
Ve vrcholovém sportu se tělo poměrně rychle opotřebovává a profesionální sportovci také brzy odcházejí „do důchodu“. Je to podobné i ve vašem oboru? Jak dlouho je možné věnovat se novému cirkusu při zohlednění možných fyzických omezení?
I když se věnujeme profesionální akrobacii, nový cirkus je v tomto ohledu velmi flexibilní. Ačkoliv se najdou případy, že někdo opravdu musí ze zdravotních důvodů skončit dříve, není problém vystupovat klidně do padesátky. Nový cirkus a obecně divadlo má totiž oproti klasickému sportu jednu velkou výhodu – můžete dělat přesně to, co vám tělo dovolí. Při přípravě konkrétního kusu choreografovi nabídnete, co umíte a co zvládnete, a on s tím dál může pracovat podle potřeb scénáře. Možnosti jsou vlastně neomezené a pracovat se dá i s vážnějšími zraněními.
Aktuálně před sebou máte premiéru představení Sancti. Neproběhne ale v prostorách Divadla BRAVO!, ale v pražském Klášteře sv. Anežky České. Projevilo se to nějak v přípravě?
Určitě to pro nás byla výzva. Celý projekt je velmi unikátní, budeme diváky provádět celým klášterem. Začneme v zahradě, ale pak zamíříme na specifická místa, což bylo nutné zohlednit při tvorbě scénáře. Nad každým tím místem jsme se museli zamyslet a hledat, co by v něm bylo možné předvést tak, aby to odpovídalo tomu, co chceme divákům předat.
O čem vlastně celý projekt pojedná a jak tedy bude zpracován?
S ohledem na to, že vystupovat budeme v klášteře, rozhodli jsme se zaměřit na to, jak se svatí stali svatými. Vše ale pojímáme moderně a celý tvůrčí proces by bylo možné přirovnat k vaření – měli jsme jednotlivé ingredience a naším úkolem bylo uvařit z nich obrazně řečeno co nejlepší pokrm. Diváci v každém jednotlivém prostoru uvidí jiný příběh, propojíme nový cirkus, tanec, živý zpěv a také průvodní slovo. Pracovat budeme i se světelným designem.
Jak probíhá příprava akrobata na premiéru?
Pokud jde o klasickou premiéru u nás v Divadle BRAVO!, tak se obvykle připravujeme i půl roku předem, trénujeme nové prvky, protože je nutné pořádně si je zažít, aby byly stoprocentní. Poslední dva až tři měsíce probíhá aktivní zkoušení projektu, akrobati se sejdou s choreografem a režisérem a na scéně se i ve spolupráci se skladatelem a light designérem tvoří celek. Je to vlastně jako takové puzzle. Od počátku projektu do jeho finální podoby to někdy trvá i rok.
Konkrétně příprava na Sancti začala v listopadu, v prostorách Anežského kláštera budeme letos už počtvrté, tak jsme chtěli vytvořit nový a speciální projekt. Takový, který by nebyl jen v zahradách, ale umožnil divákům prostředí poznat celé. Připravovat se ale musíme mimo areál, ten je totiž běžně otevřen návštěvníkům. Přímo na místě pak budeme provádět různé dodělávky až pár dní před premiérou. Na takové situace jsme ale zvyklí, když jedeme vystupovat kamkoliv mimo naši domovskou scénu, je to vlastně velmi podobné.
Vaším pracovním nástrojem je vaše tělo. Pečujete o něj i nějak jinak kromě jistě nezbytného tréninku?
Myslíte nějakou relaxaci a odpočinek? (smích) Jo, to by bylo skvělé! Někdo chodí na masáže, na fyzioterapii, do sauny nebo plavat. Je to ale individuální. A co se mě týká, už do všeho jen druhým „kecám“. (smích) Občas si jdu zaběhat a taky posiluju. Ale já už v našich představeních aktivní na podiu nejsem, věnuju se uměleckému vedení a taky vedení Divadla BRAVO!. Je kolem toho spousta práce, zatímco management je malý, chod divadla je velký.
Není vám líto, že jste se kvůli managerské práci musel vzdát akrobacie a obecně vystupování?
Člověk by samozřejmě rád vystupoval. Ale musel jsem se rozhodnout, nebylo možné sedět na pomyslných dvou židlích. Při performancích je nezbytná stoprocentní koncentrace, nemůžete u toho přemýšlet o provozních věcech. A my už dnes máme mladší akrobaty, kteří se mohou ukázat divákům. Své místo tak už vidím spíš v kreativě.
