Americká zpěvačka Lauren Ruth Ward exkluzivně o svém úspěchu: „Prostě neexistuje možnost, že vás někdo objeví v koutě.“
V minulém rozhovoru jsme si hodně povídaly o tvém turné a přístupu ke kreativitě. Vím, že jsou v tvém týmu především ženy. Také, že jsi velmi aktivní v tom, že se snažíš světu sdělovat svoje zkušenosti a pocity. Hovoříš o sebelásce a dalších důležitých tématech, podporuješ LGBTQ+ lidi... To mě vede k otázce: Je pro tebe důležité vysílat do světa nějakou „zprávu“, to, jak věcí cítíš, co považuješ za důležité, aby se otevřelo ve veřejné debatě?
Vždycky jsem měla duši bojovnice. Třeba v písni Heaven Electric jsem si představila nebe, ve kterém je vítán každý. Vždycky tu byli gay lidé, trans lidé a tak dále… Svět jim jenom nerozumí. Svět, který je pod kontrolou konzervativně smýšlejících lidí.
Hodně toho mohou změnit třeba i sociální média, která tu dřív nebyla. Lidé, kteří dřív nebyli vidět, nyní vidět jsou a mohou podpořit další.
Když za mnou někdo přijde nebo mi napíše a řekne mi „Tvoje tvorba mi zachránila život. Tvoje hudba mi pomohla být sám sebou.“, vždycky mě to dostane. Mám husí kůži a žene mě to dál.
Za tuhle otázku moc děkuju, protože mě inspiruje a možná další píseň věnuji tomu, co svět potřebuje slyšet.
Já to cítím tak, že umělci jsou v podstatě vypravěči. Vypravěči, kteří sdělují důležité věci formou, které publikum rozumí. Bylo tvým cílem vyprávět hluboké příběhy, nebo to přišlo tak nějak samo?
Spíš to druhé. Následovala jsem své srdce. Kdybych dělala jiná rozhodnutí, možná jsem slavnější, ale já vždycky dělala to, co se mi zdálo správné. Jsem obecně v životě velmi šťastná osoba. Jsem šťastná tam, kde jsem. Že mi svět naslouchá, se nestalo proto, že jsem se to snažila co nejvíce vymasterovat, aby se to stalo třeba virálním na TikToku. Dělala jsem a dělám to, co mi dává smysl. Chci být autentická. Lidé nejsou hloupí.
Lidé poznají, co není upřímné…
Přesně tak.
Z mojí osobní zkušenosti: Nejlépe si co do mé práce vede kniha, kterou jsem napsala proto, že to téma mnou silně rezonovalo – z mnoha důvodů. Dopadá to u tebe stejně? Jsou tvé nejlepší (ve smyslu nejlépe hodnocené, nejsledovanější či u posluchačů nejoblíbenější) písně ty, které jsi napsala na základě svých emocí a něčeho, co pro tebe bylo extrémně důležité?
Je zajímavé, že hudební průmysl není lineární. Ty nejúspěšnější písně za sebou vždycky měly hodně lidí. Pokud nemáte tým, nedokážete nic. Tak to je. Snažím se teď být upřímná. Bez prostředků na reklamu – peněz a lidí – prostě neexistuje možnost, že vás někdo objeví v koutě. Je to hodně o tom získat technologie na svou stranu. Všechno a všichni jsou propojení. Jako nezávislá umělkyně vám mohu stoprocentně potvrdit, že bez týmu to nejde. Sami to nezvládnete. Někdo si teď bude říkat, že jsem mimoň, ale je to tak. To jsem se naučila za svou kariéru.
I moje nejbolestnější písně se časem utlumí. Čím častěji zpíváte o tom, co vás bolelo, tím spíš přivyknete a stane se z toho prostě píseň. Nejvíce bolavé je pro mě vždycky to, co jsem napsala nedávno, protože to stále prožívám.
Jak si vybíráš lidi, se kterými spolupracuješ?
Podle toho, jestli cítím nějaké spojení v naší kreativě. Když se mi líbí umění někoho, chci to sdílet dál. Chci ukázat jeho talent svým fanouškům, protože vím, že si to užijí. Moje nejlepší kamarádka Melanie Martinez mě taky vzala na svoje americké turné. Takhle se rozšiřují publika a dojímá mě to.
Hodně jsme si povídaly o emocích. Tak mě napadá: O jaké emoci se ti tvoří nejsložitěji? Je to smutek, vztek, žárlivost nebo třeba štěstí, touha, radost…?
Nemám ráda klišé, ale zmíním, že moje dětství bylo poměrně osamělé a na nic. Takže osamělost a zoufalství jsou pro mě paradoxně komfortní. Znám tyhle emoce. Nemám mentalitu oběti, naopak. Ráda si svoje osobní věci odžiju sama a posouvám se dál – jsem štír, chápete. (smích) Ale četla jsem hodně knih o psychologii a pochopila jsem, že když pláču, cítím vlastně štěstí. Úlevu a komfort. Je to pro mě totiž tolik známé už od hodně raného věku, že v tomhle stavu nejvíce napíšu. Bylo mi dvanáct, když jsem začala psát básničky. Pak jsem psala písně, když mi bylo třeba třináct až patnáct let. To byly nejtěžší roky mého dětství. A moje terapeutka na to i poukázala – že to byla doba, kdy jsem začala psát. Teď jsem tady, je mi přes třicet a stále se do toho vracím. Když jsem zoufalá, píšu mnohem víc, než když jsem šťastná.
Zmínila jsi, že jsi teď velmi šťastná. Takže moc netvoříš?
Je to tak. Neposouvám se. Nenutí mě to tolik, jako když jsem nešťastná. Nutím se k tomu, abych psala. Nápady se ze mě neřinou tak přirozeně, jako když se učím z nějaké chyby, truchlím nebo jsem prostě jen smutná z toho, jaký je svět. Měla bych psát víc. O štěstí a zábavě. Ano, dneska večer slibuji, že něco napíšu! (smích)
Doufám, že až se příště vrátíš do Prahy, přivezeš s sebou i důkaz ve formě nového songu! Kdy se plánuješ zase ukázat?
Doufám, že už letos! Zatím to není dořešené, ale pokud se písničkám bude dařit, věřím, že se to povede a budu moct znovu přijet za svými fanoušky tady v Čechách.
