Šedý film o pestré lásce: Šťastně až na věky je dokument o vztazích, který překvapuje svou neutralitou. Teď zamíří do kin a vy byste měli za ním
Časosběrný dokument po tři roky sledoval 5 vybraných možností vztahů a je pomyslným završením režisérčiny trilogie o vztazích a lidech, jejímiž prvními dvěma částmi jsou Generace Singles (2011) a Nerodič (2017). Na filmovém festivalu v Jihlavě získal Cenu diváků a Cenu studentské poroty.
Neutrální šeď
První dojmy z filmu? Šeď. Poslední dojmy z filmu? Šeď. Tak krásná a neutrální klidná šeď, že jsem to už dlouho nezažil. Nemluvím jen o barvách, ač je naprosto jasná snaha o neutrální a civilně dokumentární barevnou korekci. Ale ani v přístupu k látce nic nerazí, žádná situace není přibarvená a žádný vztah očerněný. Povedlo se tak přesně to, co si režisérka Jana Počtová předsevzala. „Chtěla jsem velmi přesně popsat a vystihnout jednotlivé vzorce, nemanipulovat s nimi a předložit je divákům s veškerou opatrností, kterou si postavy zasloužily.“ Díky za to. Téma vztahů, zejména těch méně častých, jako je polyamorie, nebo těch „méně etických“ jako role milenky, svádí k bulvarizaci a hledání senzace. Ve snímku se ale podařilo zůstat u skutečně dokumentárního pohledu. „To téma se snadno prodává. Mně nejde o to dělat senzaci, ale něco sdělit.“
Snaha ukázat formy vztahů bez jakéhokoliv hodnocení a vlastní zaujatosti vyústila až v možná paradoxní absenci kontextu a informací. Ve filmu se divák například nedoví, jaký je věk aktérů, nezjistí jejich civilní povolání a mnohdy ani netuší, jestli mají děti. Byl to záměr a já ho chválím. Popravdě jsem totiž ani jednou nad těmito otázkami během sledování nepřemýšlel. A tak mě ani nenapadlo, že se prakticky celé natáčení odehrávalo za pandemie covidu. Ve snímku to není vidět. Ani náznakem, ani zmínečkou. Náhoda? „Nechtěla jsem, aby to byl dokument o tom, co s lidma udělá covid. Třeba Sandymu by asi pomohlo, kdyby mohl na chvíli z domu na vzduch, ale situace, ke kterým došlo, by se myslím staly i tak. Covid na to neměl zase takový vliv. Chtěla jsem film nadčasový,“ vysvětlila rozhodnutí Počtová.
Kde jsou gayové?
Šťastně až na věky se snaží být snímek, který „zkoumá, kudy vedou hranice lásky v 21. století“, a přitom neukazuje ani jeden stejnopohlavní vztah. Proč, když téma stejnopohlavních vztahů společností tak silně rezonuje? „Rezonuje? Mě se nezdá,“ odpovídá Počtová. „Přijde mi, že bylo aktuální, když jsem natáčela Nerodiče, tam jsem měla dvě lesbičky. Ale mít tady stejnopohlavní pár jenom proto, že jsou to dva muži, nebo dvě ženy, mi nepřišlo zajímavé. Jsou to prostě partneři, jako ostatní dvojice. Kdyby se na výzvu přihlásila nějaké pěkná stejnopohlavní polykula (pozn. red.: skupina lidí žijících v polyamorním vztahu), pak by to bylo něco jiného.“
A tak se musíme spokojit s tím, že queer lidé jsou ve filmu zastoupení aspoň skrze nebinární osobu Fró. Což je sice spíš náhoda, ale budiž i přesto sláva reprezentaci nehetero a trans osob.
Dopřejte si otevřenost
Až se na film vydáte, dopřejte si otevřenou mysl a zkuste u sebe zastavit tendenci k předsudkům nebo rychlým závěrům. Je velmi snadné říct si u prvních minut snímku, v nichž jsou představeni jednotliví aktéři, „no ti jsou jasní“ a odsoudit tu kterou skupinu či osobu na základě zběžného dojmu. Ale nedělejte to, zkazíte si totiž svůj vlastní dojem. Jen pozorujte. Jde o dokument, a ten přináší poznání, tak toho využijte. Jana Počtová k tématu přistupovala nezaujatě: „Jsem si vědoma, že třeba speciálně u polyamorie existuje určitá tendence odsuzovat, říkat: ‚Hele mně to nevadí, ať si každý dělá, co chce, ale…‘ Vždycky je tam nějaké ‚ale‘. Snažím se, aby tam to ‚ale‘ nebylo. Prostě předkládám nějaký fakt, který existuje.“ Zkuste na film koukat se stejným přístupem, s jakým byl natočen. Pozorovat předložený fakt, který existuje.
