„Abys našel sám sebe, musíš se nejdřív ztratit. A nekoukat na ostatní!“ Náhodné setkání s Tonym, buddhistou a milovníkem Ibizy, bylo jako setkání s bohem...
Tony, před chvílí jsi mi řekl, že se nepovažuješ za lidskou bytost, protože podle tebe jsme na světě jen na návštěvě...
Je to jako křivka učení. Narodíš se, kráčíš, spadneš. Vstaneš, spadneš znova… Život je zkušenost, kterou sbírá tvoje duše. Duše se musí propojit s myslí a najít rovnováhu – a k tomu potřebuješ fyzické prožitky. Můžeš sledovat válku v televizi, ale necítíš bolest těch lidí, dokud se totéž nestane tobě. Nepláčeš cizí slzy, když někomu zemře máma. Ale když to zažiješ ty, brečíš jako blázen. Takže dokud si věci neprožiješ na vlastní kůži, nikdy je doopravdy nepochopíš.
A kdo to tedy prožívá? Protože když říkáš, že jsme tu jen na návštěvě…
Potřebujeme fyzické tělo, že? Je to jako se žárovkou. Když ti praskne žárovka, nevyrveš celý lustr ze stropu. Jenom vyměníš žárovku. Ale co se stane se světlem? Energie nezmizí – a svítíš dál. Dává ti to smysl?
Takže říkáš, že jsme vlastně jen forma energie, forma života?
Jo. A někteří lidé se reinkarnují. V buddhismu platí, že když nosíš tulsi, to jsou takové dřevěné korálky, vracíš se pořád zpátky, rodíš se znovu a znovu. Já už je nenosím, už jsem se naučil, co jsem potřeboval vědět.
Ale jak poznáš, která cesta je správná? Když jich existuje tolik?
Ty nejkrásnější věci najdou ti, co se ztratili. Když ti připadá, že jsi ztracený a že tě nikdo nemá rád – pak najdeš sám sebe. To je ten pravý život.
Takže pocit ztracenosti je vlastně užitečný?
Jo, protože když se cítíš ztracený, už jsi se skoro našel. Já jsem nikdy nezažil osamělost. Vnímám samotu jako čas pro sebe. Když jsem sám, dám si koupel, uvařím si, přemýšlím. Neruší mě žádné vnější vlivy. Spousta lidí chce uznání od ostatních. Ale k čemu potřebuju, aby mi večeři pochválilo 400 lidí? Pro koho jsem ji vařil? Pro sebe. Když se o sebe hezky staráš, pak tě protějšek musí milovat ještě víc, než se miluješ ty sám. Jinak si té lásky ani nevšimneš – poněvadž sám sebe už rozmazluješ dost. O tom je sebeláska.
O sebelásce se hodně mluví… Jak bys ji definoval ty?
Trávit čas sám se sebou. Soustředit se na sebe. Máma mi říkávala takovou metaforu: když se narodíš, máš své vlastní, unikátní pole. Moje pole může být hrozné, samý plevel a kopřivy, možná dokonce i medvědi. Tvoje zase může být nádherné, bohaté na květiny a kopce – takže se ti bude dařit lépe než mně. Ale dokud se v tom poli neztratíš, nikdy nenajdeš svou vlastní cestu.
Rada tedy zní: nesnaž se následovat cizí kroky. Nedívej se, co pěstují ostatní, co se děje na jejich poli – ztratil bys sebe. Jakmile se zabýváš druhými – takové to „podívej se na něj, ten má ale život“ – uniknou ti tvé vlastní květiny, a pak na konci života zjistíš, že jsi všechno propásl. Proč? Protože jsi na Instagramu a Facebooku sledoval, co dělají ostatní – a přišel jsi o niterné spojení s vlastním já.
Takže propojení s druhými podle tebe není smyslem života?
Ne. Myslím, že interakce slouží k tomu, abys sám sebe validoval. Proč by tě například mělo zajímat, co si myslím o tvé dovolené? Spousta lidí to dělá: „Podívej na moje fotky. Líbí se ti moje dovolená? Byl jsem pryč, navštívil jsem to a to...“ Proč vykládají, kolik dní kde strávili a jaká tam byla voda? Protože nejsou spokojeni s tím, co prožili. Chtějí, abych jim řekl, že to, za co utratili peníze, bylo skvělé – touží po uznání. Byli na dovolené příliš zaneprázdnění sledováním ostatních lidí u bazénu, a tím ztratili napojení na sebe sama.
Vedl jsi k podobné životní filosofii i své děti?
U několika svých dětí jsem praktikoval homeschooling – dneska jsou z nich doktoři, právníci. Určité hodnoty jsem jim samozřejmě předal, ale nikdy jsem jim nic nevnucoval. Sám jím rostlinnou stravu, ale moje děti ne. Ať si najdou vlastní přesvědčení – je to jejich život. Musí se ztratit a hledat vlastní cestu – ideálně ne takovou, kterou před nimi už vyšlapal někdo jiný.
Jak vnímáš různé nálepky – třeba LGBT nebo genderově fluidní?
Myslím, že někdy až zbytečně komplikujeme něco, co je přirozenou součástí života. Je přece krása být sám sebou, jedinečný. Já osobně se nechci škatulkovat. Nepotřebuju, aby mi někdo skrz nějaká písmena potvrzoval, kým jsem. Nejím maso, vejce, mléčné výrobky ani med. Ale proč bych měl chtít nálepku „vegan“? Ty mi jídlo neplatíš, nevaříš ho. Proč lidi potřebují, aby jim ostatní potvrzovali jejich identitu? Kde je úcta k sobě samému?
Myslím, že lidi často zažene do kouta právě nedostatek respektu k sobě samému. Osobně nepotřebuju, abych se někomu zalíbil, aby mi schvaloval, jak žiju. Kdysi mi říkali: „Jsi zženštilý. Když nepiješ pivo, nejsi chlap.“ Fajn, tak teda nejsem. Alkohol jsem vždycky odmítal a nikdo mě nedonutí změnit názor. Pokud „být chlap“ znamená pít pintu, tak chlapem být nechci – a ať si mě druzí klidně nazývají, jak chtějí. Moje mysl patří jen mně – a nic to nezmění.
Více info o Ibize se dozvíte na Spain.info