O mužích, kteří nepláčou a o těch, kteří chtějí prolomit klec toxické maskulinity. O odvaze být jemný, kterou si mylně vykládáme jako slabost

Tohle video jsem natočil cca před rokem na Ibize. Od té doby jsem ho nikomu kromě Pavla neposlal a je pro mě velmi těžký se na něj podívat. Zachycuje totiž jednu stránku mé osobnosti, kterou jsem se jako muž vychovaný v současné společnosti s jejími normami a hodnotami naučil skrývat. Muži přece nepláčou, muži nesmí projevovat své emoce a hlavně o nich nesmí s nikým mluvit.

To, že je červen měsícem pride, víme. Málokdo už ale ví, že červen je také měsícem mužského mentálního zdraví. Statisticky totiž výrazně více sebevražd páchají muži v porovnání se ženami. Odborníci se shodují v jednom – muži mají pocit, že o svých emocích nesmí s nikým hovořit, nevyznají se pak v sobě (a v tom, co cítí) a v těch nejhorších případech dobrovolně odcházejí z toho světa. V těch méně tragických případech sklouzávají k závislostem…

Toxické vzorce

Jde o vzorec chování, kterému se říká toxická maskulinita. Tu je možné popsat jako soubor normativních pravidel, která definují, jak se muž ve společnosti může a nemůže chovat, jak se má správně oblékat, které značky a produkty volit, co si má myslet a jak má mluvit. Je to vlastně předem navržená škatulka, do které jako společnost nacpeme každého nově narozeného kluka. A která je pro mnoho mužů po celý život velmi těsná… Přitom (a to je na tom ta zábavná část), se podoba tohohle boxu neustále proměňuje. Takže zatímco dnes je za normu mužnosti považovaná obuv s nízkou podrážkou, ještě pár století nazpět to byly střevíce s podpatky. 

Tyhle normy si společnost vytváří nejen pro muže, ale samozřejmě také pro ženy. Normy existovaly a budou existovat na místech, kde spolu žije velké množství lidí pohromadě. Je to asi lidská přirozenost… 

Nicméně já už teď vím, že mě tyhle normy omezují v tom, kým skutečně jsem a kým chci být, abych mohl život prožívat naplno. Abych mohl být tou úplnou lidskou bytostí, kterou jsem odjakživa.

Muž a "muž"

Jsem muž a byl jsem vychován jako “muž”. Hluboko ve mně je tedy silně zakořeněné, co to znamená být tím “správným mužem”. Jednou z podmínek tohoto moderního chlapáctví je, že nemám projevovat své emoce, jinak nebudu tím správným chlapem. Ale... co pak s nimi?

Oukej, chce-li mě společnost vidět jako “nesprávného muže” jenom proto, že mě dojímá hřejivý západ slunce, jsem s tím v pohodě. Ten moment na videu zachycuje silný pocit vnitřního štěstí a na něj navázanou vděčnost za všechno to, co jsem v danou chvíli prožíval. Sami možná víte, jak vzácný tyhle chvíle jsou a jak těžké bývá docenit je, než se stanou vzpomínkou… 

Jako lidská bytost jsem z toho všeho byl prostě naměkko. A pokud jsme se jako společnost dostali do bodu, kdy toto odsuzujeme a veřejně přijímáme války, násilí a nenávist, pak snad musí být všem jasné, že někde ksakru děláme chybu…

Animus a Anima

Video tedy po roce zveřejňuji, protože chci vystoupit ze své komfortní zóny. Chci být sám sebou a to bez té jemné stránky prostě nejde. Protože i tohle jsem já. Podle Carla G. Junga v sobě každý máme v nějakém poměru zastoupenou mužskou i ženskou stránku. Jung je nazývá Animem a Animou. Má je v sobě každý z nás, bez ohledu na orientaci nebo genderovou sebeidentifikaci. A mě už vážně nebaví skrývat v sobě svou ženskou stránku. Rozhodnutí poslat video do světa je tedy mým osobním přijetím téhle skutečnosti a důvěrou v to, že tímhle krokem uzavřu kruh a budu opět o kousek blíž k jisté vlastní celistvosti. Tak, jak jsem. Se svou průbojnou i citlivou stránkou. 

Co když… jenom co když… jako společnost vychováváme kluky špatně? Co když jim předáváme jen něco z těch lidských hodnot, které z nás dělají komplexní bytosti? Nedávno jsem někde na sítích zachytil citát: “Většina psychických problémů lidí v Česku má pouze dvojí původ: 1. otec v rodině zůstal, 2. otec rodinu opustil.” Příspěvek se stal velmi populárním a z reakcí se zdálo, že se s tvrzením mnoho lidí ztotožňuje. Nemůže tedy někde být chyba? Není čas zamyslet se nad tím, proč tolik mužů emočně selhává? Nebylo by hezké, pokud bychom jako společnost prosperovali, a přestali se donekonečna přít o to, kdo má jak vypadat a chovat se a byli prostě jenom lidmi, kterými jsme? 

Diverzita jako podstata života

Diverzita totiž není moderní výmysl. Diverzita je přece odrazem každé lidské společnosti. Protože každý z nás je jiný, každý zažívá tuhle životní zkušenost z jiné perspektivy, s jinými zkušenostmi, ránami i láskami. A diverzita je jiným slovem pro rozmanitost. Co jiného je lidská společnost než rozmanitá a pestrá? Se všemi svými podobami a osudy? 

Co kdybychom připustili, že každý z nás má v sobě svou unikátní duši, kterou je prostě těžké narvat (a zredukovat) do dvou kategorií muž/žena? Jasně, abychom zachovali kontinuitu života, musíme se plodit. K tomu máme svá těla, která jsou buď samčí nebo samičí. Ale všechno nad rámec toho jsou jen nálepky, které si společnost vymyslela, aby lidi nějak kategorizovala. Počínaje barvou pleti. Všechno jsou to jen uměle vytvořené kategorie a my už dnes víme, že lidí, kteří do nich nezapadají, je skutečně mnoho a číslo postupně vzrůstá.

I proto si myslím, že zkoumání genderu není něco, co by se nyní zcela vytratilo jenom proto, že tato teorie otřásá klecí některých tak silně, že se rozhodnou proti ní agresivně vystupovat a šířit nenávist. Gender je skutečně spektrum a byť možná stále vidíme jen světlo na konci tunelu, směr je jasný a nic na tom nezmění skutečnost, že jsou někteří lidé se svou klecí natolik sžití, že jí dobrovolně odmítají opustit.

Mladá budoucnost

Není ale přesně tohle ukázka lidského pokroku, který je nám tak vlastní? Že neustále objevujeme nové a nové věci, a to zejména v rámci lidské psychiky, které zatím skoro vůbec nerozumíme? Proč bychom se měli bránit něčemu, u čeho existuje poptávka u mladých lidí, kteří jsou těmi, kdo nastavují nový veřejný diskurz a vytváří novou podobu světa, v němž především oni budou žít? Není trochu nefér řídit se obstarožními pravidly generace, která zde nebude žít dalších 50 a více let? Dejme mladým šanci, oni současnému světu rozumí mnohem lépe než my. Narodili se totiž do úplně jiné doby, proto jsou výrazně citlivější na její negativní projevy a právě proto zastupují generaci, která má největší potenciál přinést pozitivní změnu… 

Na závěr mám ještě dvě drobnosti:

1. Na téma toxické maskulinity jsem napsal song, jmenuje se The Cage. Vyjde na novém albu, které chystám na vydání 1. srpna (bude to větší projekt);

2. Video je natočené na Ibize, jejíž silná spirituální energie na mě hluboce zapůsobila. I proto jsme v LUI připravili projekt LUI LOVES IBIZA. Ostrov mě totiž nenávratně proměnil a pokud tímto projektem pomůžu byť jen jednomu člověku k tomu samému, pak budu upřímně spokojený ;)

Díky za přečtení a peace,

J.

P.S. I

I wrote about The Cage, now I’m gonna break it…

P.S. II

TikTok má u kamer defaultně přednastavený filtr, který nejde vypnout a který z lidí dělá tak trochu voskové figuríny. V reálu určitě nevypadám tak vyžehleně, však mi letos bude 40. Píšu to proto, abychom nezapomínali, že prostředí sociálních sítí je do velké míry klamavé a vytváří v našich myslích iluzorní představy, které s realitou nemají nic společného…