
Po stopách skutečných hippies. Kam se vydat a čeho si všímat, když vás zajímá autentická „flower power“, která Ibizu proslavila celosvětově a dodnes láká miliony duší?
Kočovat, nebo se bohémsky usadit?
Cestování, ať už stopem, nebo pomalovaným minibusem značky Volkswagen, patřilo k poznávacím znamením hippies, úplně stejně jako dlouhé vlasy, volná láska nebo propagace pacifismu. Jejich kontrakulturní hnutí se – k neradosti amerických konzervativců – začalo v 60. letech šířit ze San Francisca po celých Státech, a dokonce i do Evropy či Japonska.
Takzvaní hippísáci vedle kočování (a LSD tripů) podnikali i výrazně delší, spirituálně laděné cesty. Vedle kosmopolitní provincie Goa v Indii (která vzhledem k tamní chudobě nepředstavovala ideální místo pro „flower power“ komunity s dětmi) si hippies oblíbili také Ibizu.
Traduje se, že svobodomyslná a mírumilovná nátura Ibizanů byla – vedle příznivého klimatu, bujné přírody a low-cost podmínek pro žití – jedním z faktorů, díky nimž si příslušníci květinového hnutí vybrali ostrovní ráj jako své útočiště. Turisté tehdy s objevováním Ibizy sotva začali a Baleáry měly v očích hippies jedno zásadní plus: byly příjemné izolované od okolního světa a notně vzdálené od války ve Vietnamu, která tehdy otřásala americkou společností.
Únik z reality – válečné, konzumní i konformní
K podobným účelům se tato destinace ostatně osvědčila už v minulosti. Ještě ve 40. letech mezi Ibizou a Barcelonou neexistovalo dopravní spojení – a tuto nedostupnost ostrova ocenili všichni, kdo se tehdy ve Středomoří chtěli schovat před nacisty. Třebaže v 50. letech stále obývali Ibizu hlavně rybáři a zemědělci, už tehdy se ostrov stal domovem (a múzou) mnohých fotografů, spisovatelů, básníků a filosofů. Ibiza přitahovala každého, kdo se chtěl vzdálit konzumnímu světu, přiblížit se divoké přírodě, užít si trochu spirituálního eskapismu a najít prostor, kde se může svobodně vyjádřit a experimentovat. Přesně proto si Ibiza později získala také sympatie a loajalitu mnoha hippies.
Kde na vás dýchne „flower power“ historie?
Byli to právě zastánci hesla „make love, not war“, kteří v 70. letech inspirovali bratry Urgellovy, majitele nočního klubu Pacha ve španělském Sitges, aby svoji příští „pobočku“ vybudovali na Ibize. Pacha Ibiza vznikl coby první klub na ostrově, čímž položil základy světově proslulé party scény – a na špičce se drží dodnes. Od samého začátku Pacha Ibiza nabízí uvolněnou atmosféru, safe space pro LGBT+ osoby a pomyslný ráj pro umělce a bohémy. Na rozdíl od jiných lokálních byznysů, které z odkazu hippies těží tak trochu účelově, Pacha nezapře, že na ostrově stála už v době, kdy se teprve transformoval na hedonistickou destinaci.
Navštívit můžete i „mercadillos hippies“ – pouliční trhy, které původně vznikly spontánně, ve snaze prodat vlastnoručně vyrobené šperky, umělecká díla nebo módní kousky. Dnes se během sezony naopak konají se železnou pravidelností – ve středu (Punta Arabi u vesničky Es Canar) a v sobotu (v městečku San Carles). Pokud nefandíte hmotným suvenýrům ani sedmdesátkové Adlib módě, můžete si z trhů odnést třeba jen zážitek – kulturní, smyslový či gastronomický.
Když se autenticita mísí s komercí
Pochopitelně nemá cenu zastírat, že hippies kořeny, které odkazují na „free“ životní styl, působí na turisty jako magnet a spoluvytváří nejen bezstarostnou image Ibizy, ale i její komerční úspěch. Přesto by byla škoda brát prvky hippie kultury jako čistý kalkul – nesmazatelně se propsaly do identity ostrova, a to i v podobách, které z byznysem nemají nic společného.
Na severu ostrova, kde se hippies v minulosti koncentrovali (a kde dodnes můžete potkat některé pamětníky či jejich dcery a syny), se vám běžně stane, že narazíte na dredatého člověka, který si ulicemi vykračuje bos – a i když evidentně nevlastní skoro žádný majetek, vypadá naprosto spokojeně.
Lesní „Sokrates“ místním nevadí
V Camping La Playa Ibiza jsem pravidelně vídal Itala jménem Michele – v duchu jsem si ho ale překřtil na Sokrata, protože vypadal úplně stejně jako slavný athénský filosof. Michele sice nepatří k původním hippies – na Ibizu přicestoval z Itálie jako běžný expat a ze začátku tu normálně pracoval ve zdravotnictví – dnes mu ale nikdo neodpáře velmi alternativní způsob života „mimo systém“. Vystačí si s naprostým minimem věcí, bydlí v lese ve stanu a přivydělává si prodejem bylinek ze své zahrádky. Místní autority vědí, že se „Sokratův dvojník“ chová mírumilovně, a tak ho nechávají na pokoji, i když za kempem žije v podstatě ilegálně.
Právě v obrovském pochopení, jaké rezidenti projevují novodobým „dětem květin“, vidím důkaz, že odkaz hippies na Ibize hmatatelně žije dodnes – a že se zdaleka nejedná o pouhý marketingový tah.
Více info o Ibize se dozvíte na Spain.info