Přesídlit z Moravy na Ibizu? „V zimě mám pocit, že mi ostrov patří,“ říká Kryštof, kterého ke změně postrčila „elektrikářská bromance“

Prozradíš mi o sobě něco víc – odkud pocházíš a tak?

Jsem klučina ze Zarazic, to je část města Veselí nad Moravou. Žil jsem tam s rodiči, byl jsem vedoucí skautu, ministrant, hodné dítě. Pak jsem zničehonic poznal, co je to být soběstačný, a díky gymnáziu jsem začal poznávat svět. Vysokou školu jsem nedodělal, zvládl jsem pouze dva semestry, tak jsem se kvůli nátlaku rodičů rozhodl opakovat řemeslo, které dělá můj otec. Tedy elektrikář. V podstatě nic jiného neumím – fotovoltaickým elektrárnám a panelům se věnuju celý pracovní život.

A kde ses vzal tady na Ibize?

Poprvé jsem se tu ocitl loni v září. Byl jsem po tříletém toxickém vztahu a můj kamarád, který pracuje jako DJ, mi řekl: „Ty vole, koupili jsme ti letenky, a jestli s námi nejedeš, tak nejsi můj kamarád.“ Já se bránil, říkal jsem kamarádům: „Nechte mě být, jsem po rozchodu a mám svých starostí dost!“ Byl jsem přesvědčený, že Ibiza je jenom o drogách, chlastání a utrácení peněz. Nakonec mě kluci přemluvili, a letěl jsem. Už po třech dnech jsem se do ostrova zamiloval – a nechtěl jsem odtud pryč. Tak jsem si říkal: „Co budeš dělat, Kryštofe? Jak to zařídíš, abys tu žil? Jediné, co umíš, jsou fotovoltaické elektrárny.“

Na Moravě tě tehdy nic nedrželo?

Tou dobou jsem měl rok a půl svoji firmu, pracoval jsem sám na sebe – a usoudil jsem, že jediný, komu na mně záleží, jsem vlastně já sám. Věděl jsem, že za chvíli začíná zima, takže kluky, které jsem si najímal v ČR na výpomoc, bych stejně už nepotřeboval. Hned jsem si na Ibize začal hledat člověka z oboru, co by odpovídal mým nárokům. Podle recenzí jsem si vybral jistého Sergeje, napsal jsem mu e-mail – a za dva dny už jsme seděli v jedné kavárně v San Jordi – a zažívali bromance (smích). Takové to, když dva chlapi mají stejnou… No, ne úchylku, ale prostě vášeň pro kablíky, drážky, baterky a panely (smích). Ukázali jsme si navzájem fotky svých prací – jako jediní jsme byli schopni si to navzájem zhodnotit – a během hodiny jsme se do sebe zakoukali. Do té energie toho druhého. Sergej na to: „Jestli chceš, tak přijeď.“ Sbalil jsem si celý svůj život do dodávky a za dva měsíce jsem na Ibize začal fungovat.

Do jaké míry se potvrdila tvoje představa, že se na ostrově hlavně paří? Překvapila tě realita?

Šokovalo mě, že je to ostrov strašných protikladů. Vidíš tady vily za miliony eur, ale obyčejný pracovník se tu nemá kde ubytovat. Může se zdát, že Ibiza je jenom o drogách, o chlastání, o užívání si života. Ale je tady i ta původní strana ostrova – ta historie vychází z hippies, z filosofie, že člověk musí žít život, a ne jenom chodit do práce a přežívat.

Jaké máš plány do budoucna? Chceš se na Ibize trvale usadit?

Před dvěma týdny mi šéf řekl, že jestli zmizím z ostrova, tak si mě najde a zabije mě (smích). Máme to naplánované tak, že on půjde do důchodu. On totiž žije... Víš, co je couple, že jo? Tak my jim říkáme throuple, oni žijí v trojce – jsou to tři gayové. Koupili si takový malinkatý zámeček, nějakých 900 metrů čtverečních na pevnině, a chtějí se tam přesunout – partnerům mého šéfa už je kolem sedmdesátky. Plán je takový, že společně s Jožinkem, jedním mým kamarádem z ČR, který minulý měsíc přiletěl, budeme ty zákazníky přebírat.

Co tady na Ibize rád děláš, když zrovna nepracuješ?

Strašně mě baví chodit na pláže a skákat tam. Takový cliff diving – najdeš si nějakou skalku a odtud skáčeš do vody. Potom mě baví taková ta klasika – gastronomické zážitky, chození do lokálních hospod. Oba jsme s Jožinkem z jihu Moravy, tak máme rádi pivo i víno. Učím se španělsky vlastně jenom díky tomu, že chodíme mezi lidi a že se snažím poslouchat místní. Taky jsem si na Ibize našel přítelkyni, původem z Holandska, a někdy se starám o její tři děti.

Zmínil jsi, že máš šéfa, který je gay, a ještě eticky nemonogamní. Narážíš na Ibize hodně na lidi, co jsou queer nebo žijí nějak alternativně?

Jo, jasně. První kamarád, kterého jsem tady měl, byl gay. První Čech, kterého jsem tady potkal, jsi ty (smích). Já na tom ostrově nejvíc žeru, že tě tady nikdo nesoudí. Nikdo neřeší, jestli máš na hlavě květák, rifle nebo bramboru.

Dokážeš popsat, jací jsou podle stálí obyvatelé Ibizy? Kdybys to měl srovnat s Čechy – respektive s Moraváky?

Pokud bych měl brát rodilé Ibizany, tak ty bych popsal jako otevřené a vřelé. Ale na druhou stranu jsou v té barové kultuře taky sebestřední a… Jak se řekne česky „rude“?

Takže drzí? Nezdvořilí? V čem přesně?

Prostě přijdou na bar a řeknou: „Escuchame!“ Bouchnou do stolu a chtějí dvě piva. Nebo kafe s panákem, hned ráno (smích). Myslím, že jejich chování vychází z toho, že nezažili komunismus. Nemuseli se před nikým skrývat. V hospodách na Ibize je taky obrovský hluk, i když tam sedí jen pět lidí. Takhle to u nás v ČR není.

A jak se ti jeví přistěhovalci?

Ti jsou zase úplný opak. Jihoameričani se ti vůbec neotevřou, pokud se nedostaneš do jejich kultury – jsou uzavření a moc si nové lidi nepouštějí k tělu. Ale žiju tady s různými kulturami, s různými lidmi. Od Bolivijců, přes Paraguayce a Uruguayce až po Rusy. Našel jsem si tady kamarády – Italy, Španěly. Je to tu fakt multi kulti. S kamarády si pomáháme – stěhujeme se každý odněkud někam, protože sehnat ubytování není jenom tak. Příští měsíc se budu zase stěhovat, už počtvrté. A to jsem tady teprve půl roku.

Baví tě Ibiza víc v sezoně, nebo když se na zimu vylidní?

Zažil jsem tady obojí – a za mě je zima lepší. Protože se cítím, jako kdyby ten ostrov byl můj. Na silnicích tady nikdo není, v obchodě nikdo není… Mně vůbec nevadí lidi – rád si i zajdu na party, ale třeba čekání v dopravní zácpě je v sezoně nepříjemné. (Aby nedocházelo k přetížení pozemních komunikací, od 1. června 2025 Ibiza nově reguluje množství automobilů, které vjedou na ostrov během hlavní turistické sezóny, dopravní zácpy by se tudíž měly omezit, pozn. aut.)

Co na tvůj život na Ibize říká kamarád, který tě sem původně „dotáhl“ tak trochu z donucení?

Už tu za mnou byl. Jelikož se živí jako DJ, v podstatě ze mě tady udělal svého manažera. Včera hrál v Madridu, šlape nám to dobře. Mám rád klubovou scénu, už jsme se tu usadili.

Máš tady nějaký oblíbený noční podnik, kam se rád vracíš?

Určitě, je to Jarana. Privátní klub, kde člověk musí být členem, aby ho pustili dovnitř. Neplatí se tam vstupné, ale aby ses dostal dovnitř, musí tě s sebou vzít někdo, kdo už členem je. Vchází se tam kuchyní, do takového tajného vchodu.

Když slyším, že tady po půl roce už máš přístup do privátního klubu, a povedlo se ti tu zapustit kořeny, tak si říkám – wow, čím to je? Měl jsi štěstí? Nebo dobré kontakty?

Já se spíš nebojím. Vždycky si něco přeju – a to se mi stane.

A s jakým přáním ses stěhoval na Ibizu?

Najít vnitřní klid.

A podařilo se ti to?

Jsem na dobré cestě (smích).

Co bys doporučil každému, kdo na Ibizu přicestuje?

Záleží na člověku, na jeho preferencích. Já tvrdím, že nejlepší je, když si každý na Ibize objeví to svoje sám. Na to, jak malý ostrůvek to je – čtyřicet krát dvacet kilometrů – se na Ibize ukrývá tolik možností… Až mě to až udivuje!

Více info o Ibize se dozvíte na Spain.info