„Tobě jde jen o sex.“ „Ty už mě nechceš.“ Rozdílné libido dokáže zamilovaný pár proměnit v protivníky. Jak z toho ven?
Jeden se přitulí. Druhý ztuhne.
„Dneska ne.“
„Zase?“
A tím je zaděláno na mnohem větší problém, než je jeden večer bez sexu. Pokud se podobná situace opakuje několik měsíců, oba partneři mohou začít žít v úplně jiném příběhu. Ten, který má chuť častěji, slyší při každém odmítnutí něco jako: Už mě nechceš. Nepřitahuju tě. Něco je se mnou špatně. Ten druhý mezitím může slyšet: Zase ode mě něco chceš. Nemůžu tě ani obejmout, aniž by z toho měl být sex.
V odborné literatuře se pro podobnou situaci používá termín sexual desire discrepancy, tedy nesoulad sexuální touhy. Podle Mezinárodní společnosti pro sexuální medicínu jde jednoduše o stav, kdy jeden člověk v páru pociťuje větší sexuální touhu než jeho partner. A rozhodně nejde o nic výjimečného.
Rozdílná chuť na sex se objevuje i ve spokojených dlouhodobých vztazích. Sama o sobě tedy ještě neznamená, že je vztah odsouzený k zániku. Rozhodující je, co s ní pár udělá.
Ten, kdo chce sex méně, není „rozbitý“. A ten druhý není sexuální maniak
Právě tady vzniká jeden z největších problémů.
„Ty snad sex vůbec nepotřebuješ.“
„A tobě jde jenom o jedno.“
Z rozdílné potřeby se velmi rychle stane hodnocení charakteru. Partner s vyšším libidem může nabýt dojmu, že druhý je chladný nebo že ho už nepřitahuje. Partner s nižší touhou zase může získat pocit, že jeho protějšek myslí jen na sex a vůbec nerespektuje jeho hranice.
Ve skutečnosti přitom nemusí být „rozbitý“ ani jeden. Sexuální touha není pevně nastavená veličina, kterou dostaneme při narození a máme ji stejnou dalších padesát let. Mění se se stresem, únavou, zdravotním stavem, psychikou, některými léky, kvalitou vztahu i tím, co se právě odehrává v našem životě.
A liší se i mezi jednotlivými lidmi. Jeden člověk skutečně může chtít sex téměř každý den a jinému může naprosto vyhovovat jednou nebo dvakrát za měsíc.
Samotné číslo ještě neurčuje, kdo z nich má „správné“ libido. Výzkum žen žijících ve stejnopohlavních vztazích například ukázal zajímavou věc – rozdíl v sexuální touze sám o sobě automaticky neznamenal sexuální nespokojenost. Výrazně horší výsledky vykazovaly především ženy, které tento rozdíl vnímaly jako problematický. Studie publikovaná v Journal of Sex & Marital Therapy tak dobře ukazuje, že dvě dvojice mohou mít podobně rozdílné libido, ale jejich vztahy mohou fungovat úplně jinak.
Největší zabiják touhy? Pocit, že „zase budu muset“
Čím častěji je jeden partner odmítaný, tím častěji může sex iniciovat. Potřebuje totiž potvrzení, že je pořád žádoucí. Jenže čím častěji sex iniciuje, tím větší tlak může cítit druhý.
A právě tady vzniká začarovaný kruh. Partner s nižší touhou začne postupně předvídat, kam každý dotek povede. Večer si k němu druhý lehne – a on okamžitě čeká pokus o sex. Dostane dlouhou pusu – a místo aby si ji užil, začne přemýšlet, jak se za chvíli vymluví.
Postupně se proto může začít vyhýbat nejen sexu, ale i samotným dotekům. Ne proto, že svého partnera nechce obejmout, ale protože obejmutí už není jen obejmutí. To je pro vztah mimořádně nebezpečný moment. Člověk s vyšším libidem totiž následné odtažení může vnímat jako další důkaz, že o něj partner nestojí. Začne proto o blízkost usilovat ještě intenzivněji. Jeden pronásleduje. Druhý utíká. A oba mají pocit, že problém způsobuje ten druhý.
„Nemám chuť“ ještě nemusí znamenat „nechci sex“
Do celé situace vstupuje ještě jedna věc, o které se mluví překvapivě málo. Ne každý člověk totiž prožívá sexuální touhu stejně. Často si představujeme, že sex funguje jednoduše – nejprve dostanu chuť, potom začnu něco dělat a nakonec se vzruším.
Jenže existuje také takzvaná responzivní sexuální touha. V takovém případě člověk nemusí předem cítit žádné výrazné „musím tě mít“. Chuť se může dostavit až během líbání, mazlení nebo jiné erotické stimulace. A právě responzivní touha je důležitým konceptem zejména u dlouhodobých vztahů.
Člověk si tedy může v osm večer říct „sex teď vůbec nepotřebuju“, začít se o půl hodiny později s partnerem líbat a zjistit, že chuť nakonec přišla. Je tu ale zásadní podmínka. Musí sám chtít zjistit, jestli přijde. Responzivní touha rozhodně není vědecká omluvenka pro větu: „Tak začneme a ono tě to přejde.“
Sex z povinnosti není dlouhodobé řešení
„Tak jo, když to teda potřebuješ.“ Možná nejméně erotická věta světa.
Přesto se právě tímto způsobem řada párů pokouší rozdílné libido řešit. Partner s nižší potřebou sexu prostě čas od času „vyhoví“, aby byl doma klid. Krátkodobě to možná funguje. Konflikt se nekoná a druhý partner dostal sex, který chtěl.
Dlouhodobě ale může být cena vysoká. Jestliže člověk opakovaně prožívá sex jako domácí povinnost podobnou vyndání myčky, těžko lze očekávat, že jeho chuť postupně poroste.
Rozdíl je přitom mezi situací „teď nejsem nadržený, ale rád se s tebou začnu mazlit a uvidíme“ a „vůbec to nechci, ale udělám to, aby ses neurazil“. První může být zcela zdravou součástí partnerského sexu. Druhá už vytváří tlak. A žádný vztah, manželství ani počet týdnů bez sexu nevytváří automatický nárok na tělo druhého člověka.
Kompromis neznamená: ty chceš třicetkrát, já jednou, takže patnáctkrát
Když jeden touží po sexu každý den a druhý jednou měsíčně, matematika vztah nezachrání. Ideální kompromis opravdu není otevřít kalendář a dojít k závěru, že čtrnáct souloží měsíčně je férových pro oba. Mnohem zajímavější otázka zní: Co tomu, kdo chce sex častěji, ve skutečnosti chybí? Je to orgasmus? Fyzický dotek? Pocit, že je pro partnera stále sexy? Nebo je sex jeho hlavním způsobem, jak prožívá partnerskou blízkost?
A stejně důležitá otázka míří na druhou stranu: Proč sex nechce? Je unavený? Stresovaný? Přestal ho společný sex bavit? Něco mu v něm chybí? Cítí se pod neustálým tlakem? Nebo má jednoduše menší sexuální apetit než jeho partner?
Právě komunikace patří podle odborníků mezi nejdůležitější způsoby, jak rozdílné libido zvládat. Výzkum publikovaný v Archives of Sexual Behavior sledoval strategie lidí, kteří se s nesouladem sexuální touhy ve vztahu potýkali. Autoři identifikovali řadu různých přístupů – od komunikace přes masturbaci a jiné společné aktivity až po úplné stažení se od problému. Strategie, které zahrnovaly oba partnery, byly spojeny s vyšší sexuální i vztahovou spokojeností než čistě individuální řešení.
A novější výzkum z roku 2024, jehož vzorek tvořili z velké části LGBTQ+ lidé, opět ukázal, že páry používají mimo jiné komunikaci a alternativní projevy intimity. Zároveň záleželo na tom, zda samotný rozdíl v touze považovali za problém. Studii zveřejnil Journal of Marital and Family Therapy.
Možná vám nechybí sex. Možná vám chybí intimita
Je také možné, že pár měsíce bojuje o množství sexu, přestože ve skutečnosti řeší něco úplně jiného. „Chci s tebou spát častěji“ někdy znamená: Chci vědět, že po mně pořád toužíš.
Nebo:
Chybí mi, že se mě dotýkáš.
Případně:
Máme spolu práci, hypotéku, psa a nákupní seznam, ale už nemám pocit, že jsme milenci.
Pokud se pár dostane až k této vrstvě problému, najednou existuje mnohem víc možností než jen „mít více sexu“. Někdy pomůže vrátit do vztahu doteky, které nemusí nikam pokračovat. Ležet spolu nazí. Masírovat se. Dlouze se líbat. Flirtovat. Poslat během dne erotickou zprávu. Nebo si vyhradit večer, kdy budou telefony mimo místnost a cílem nebude automaticky penetrace ani orgasmus. Paradoxně právě chvíle, kdy člověk ví, že z doteku nemusí vzniknout sex, mohou pomoci odstranit tlak, který chuť dlouhodobě zabíjí.
A ano, někdy dává smysl sex naplánovat
Zní to strašlivě neromanticky.
Sobota, 20:30. Sex.
Jenže dlouhodobé vztahy už dávno nejsou tvořené nekonečnou sérií spontánních víkendů, kdy oba celý den leží v posteli. Do hry vstoupí práce, domácnost, děti, stres, únava a tisíc dalších povinností. Naplánovat si prostor pro intimitu proto nemusí znamenat naplánovat si povinnou soulož. Může to znamenat jen: v tento večer bude náš vztah důležitější než Netflix a pracovní e-maily.Stejně jako si plánujeme rande nebo víkend mimo město. A pokud nakonec skončí pouze u vína, líbání a usnutí v objetí, nemusí to být neúspěch.
Co když ale kompromis neexistuje?
Tady přichází část, která se poslouchá hůř. Někdy spolu dva lidé mohou skvěle fungovat téměř ve všem – a přesto být sexuálně velmi špatně kompatibilní. Jeden považuje sex několikrát týdně za zásadní součást partnerského života. Druhému by vyhovoval téměř bezsexuální vztah.
Ani jeden nemusí být vadný. Ale ani nekonečné frustrace jednoho a nekonečný tlak na druhého nejsou řešením.
Výzkumy opakovaně ukazují souvislost mezi problematickým rozdílem v sexuální touze a horšími vztahovými výsledky. Například studie více než tisícovky manželských párů spojovala větší rozdíl mezi požadovanou a skutečnou sexuální frekvencí mimo jiné s nižší vztahovou spokojeností a stabilitou a s větším množstvím konfliktů.
To ale neznamená, že by každý pár s rozdílným libidem měl začít balit kufry. Znamená to spíš, že sexuální kompatibilita je legitimní součást vztahu. Stejně jako otázka dětí, financí nebo toho, kde chcete žít.
Některé páry najdou vlastní rovnováhu. Některé po společné dohodě zvolí otevřenější model vztahu. Některým pomůže sexuolog nebo párová terapie. A některé nakonec zjistí, že řešení, které by bylo přijatelné pro oba, jednoduše neexistuje.
