Sex před 100 lety nebyl tak prudérní, jak si myslíme. Co se dělo v ložnicích našich předků?
Kdybychom se mohli v roce 1926 podívat za zavřené dveře několika ložnic, pravděpodobně bychom nenašli jeden univerzální obraz tehdejší intimity. Jinak žili obyvatelé velkých měst, jinak lidé na venkově, jinak vyšší vrstvy a jinak rodiny zápasící s nedostatkem peněz. Výrazné rozdíly navíc existovaly mezi jednotlivými zeměmi.
Jedno je ale jisté – představa, že naši předkové sex téměř neřešili a do postele chodili jen kvůli plození dětí, je příliš jednoduchá.
Právě na začátku 20. století se totiž začal stále silněji prosazovat nový pohled na partnerský vztah. Historici mluví o vzestupu takzvaného companionate marriage, tedy manželství založeného nejen na ekonomickém spojení, rodině a dětech, ale také na přátelství, romantické lásce a sexuální kompatibilitě. Právě větší důraz na emoční a sexuální potřeby obou partnerů byl tehdy natolik novou představou, že ji část společnosti vnímala jako ohrožení tradičního manželství. A právě tady začínají být tehdejší vztahy až překvapivě podobné těm dnešním.
Manželství nebylo jen romantické rozhodnutí
Dnes je přinejmenším v evropském prostředí běžné očekávat, že si člověk partnera vybere podle toho, koho miluje a s kým chce sdílet život. Před sto lety hrála romantická láska rovněž důležitou roli, manželství však mělo mnohem výraznější ekonomickou a společenskou funkci.
Sňatek mohl znamenat finanční zabezpečení, společenský status nebo vytvoření domácnosti, v níž měli muž a žena poměrně jasně rozdělené role. Především pro ženy byl navíc společenský tlak na uzavření manželství podstatně silnější.
Současně už ale generace dvacátých let začínala tuto představu měnit. Nové pojetí manželství kladlo větší důraz na vztah samotných partnerů a jejich osobní spokojenost. Během 20. století postupně ustupovala představa manželství založeného především na povinnosti a stále důležitějšími se stávaly přátelství, romantika a osobní naplnění.
Ženský orgasmus rozhodně nevymyslela sexuální revoluce
Právě kolem roku 1920 se začalo o ženské sexualitě veřejně mluvit způsobem, který musel na část tehdejší společnosti působit téměř skandálně.
Velký vliv měla například britská vědkyně a propagátorka plánovaného rodičovství Marie Stopes. Její kniha Married Love, vydaná v roce 1918, se stala jedním z významných textů své doby zabývajících se sexuálním životem manželů. Podle knihy dokonce v roce 1923 vznikl němý film – a téma kontroly porodnosti bylo stále natolik kontroverzní, že jeho původní název narazil na cenzuru.
Stopes a další tehdejší autoři zároveň pomáhali narušovat dlouhodobě rozšířenou představu, podle níž je výraznější sexuální touha u žen něčím nenormálním. Jak ve svém pohledu na historii ženské sexuality připomíná Wellcome Collection, právě osobnosti jako Stopes nebo sexuolog Magnus Hirschfeld patřily k těm, kteří ženskou sexuální touhu označovali za přirozenou součást lidské sexuality.
To samozřejmě neznamená, že se společnost ze dne na den proměnila v sexuálně liberální prostředí. Spíš naopak. Popularita podobných příruček mimo jiné ukazovala, jak velká byla poptávka po informacích, které se v běžném životě obtížně získávaly.
Stopes v roce 1921 vydala také Wise Parenthood, praktickou příručku navazující na Married Love, která se věnovala plánovanému rodičovství a antikoncepci. Původní vydání je dodnes dostupné v digitálních sbírkách Wellcome Collection.
V tehdejších ložnicích tedy mohly existovat velmi podobné otázky jako dnes: co když jeden partner chce sex častěji než druhý? Jak dosáhnout toho, aby byl příjemný pro oba? Co dělat, když sexuální život nefunguje? Rozdíl spočíval hlavně v tom, jak obtížné bylo získat spolehlivou odpověď.
Antikoncepce existovala. Jen byla mnohem komplikovanější
Moderní antikoncepční pilulka měla přijít až o několik desetiletí později. To však neznamená, že by se lidé před sto lety nesnažili početí zabránit. Používaly se kondomy, pesarové metody, přerušovaný styk i další postupy s velmi rozdílnou spolehlivostí. Zásadním problémem přitom nebyla jen samotná dostupnost antikoncepce, ale také společenské tabu, které ji obklopovalo.
Britské The National Archives popisují kontrolu porodnosti ve dvacátých letech jako společensky tabuizované téma. Marie Stopes v roce 1921 otevřela kliniku nabízející ženám informace o antikoncepci a její aktivity byly součástí širšího hnutí, z něhož později vzešla britská Family Planning Association.
Z dnešního pohledu je přitom těžké docenit, jak výrazně možnost nechtěného těhotenství ovlivňovala samotnou sexualitu. Rozhodnutí strávit s někým noc mohlo mít následky, které byly zejména pro ženu sociálně i ekonomicky zásadní. Touha přitom samozřejmě žádné století neřeší.
Sex před svatbou? Samozřejmě existoval
Tak jako dnes se společenská pravidla a skutečné chování lidí nemusely úplně překrývat. Předmanželský sex byl zejména u žen podstatně více stigmatizovaný než dnes. Dvacátá léta však byla zároveň obdobím, kdy se především ve městech měnil způsob seznamování. Tradiční námluvy pod rodinným dohledem postupně doplňovalo moderní „dating“ – schůzky, tančírny, kina nebo společné vyjížďky, při nichž mladí lidé získávali větší prostor bez přímého dozoru rodičů.
Americká média už ve dvacátých letech dokonce řešila údajně příliš odvážné chování mladé generace a fenomén takzvaného pettingu, tedy sexuálních aktivit, které nemusely zahrnovat pohlavní styk.
Ani samotný sex před svatbou přitom zdaleka nebyl neznámým fenoménem. Pozdější výzkumy založené mimo jiné na datech Alfreda Kinseyho ukázaly, že sexuální zkušenosti před manželstvím během první poloviny 20. století postupně přibývaly, byť mezi muži a ženami existovaly výrazné rozdíly.
Rozdíl proti dnešku byl především v důsledcích. Zejména ženská sexualita byla pevně spojována s pověstí, cudností a představou „slušného“ chování. Dvojí metr tedy v historii sexu rozhodně není ničím novým.
A co ony slavné oddělené postele?
Filmy a seriály zasazené do minulosti nás naučily ještě jeden obraz – manželé leží každý ve své úzké posteli a mezi nimi je mezera, do níž by se pohodlně vešel noční stolek.
Jenže ani to není důkaz, že měli méně sexu.
Výzkum britské historičky Hilary Hinds ukazuje, že oddělené postele začaly být od konce 19. století prosazovány mimo jiné z hygienických důvodů. Ve dvacátých letech se pak zejména ve středních vrstvách mohly stát dokonce známkou moderního a progresivního životního stylu. Oddělené postele byly tehdy podle historiků spojovány s pohodlím, hygienou i určitou osobní autonomií manželů. Dvě postele v jedné místnosti tedy neznamenaly automaticky chladné manželství nebo absenci sexu. Byly jednoduše jiným způsobem organizace společného prostoru.
Poněkud ironicky se tak po sto letech dostáváme k podobné debatě znovu. I dnes některé páry kvůli chrápání, rozdílnému režimu nebo prosté touze pořádně se vyspat volí oddělené postele či dokonce ložnice. To, co dnes dostává moderní označení „sleep divorce“, tedy ve skutečnosti zase tak moderní není.
Queer lidé samozřejmě existovali. Jen jejich vztahy musely být mnohem skrytější
Pohled na intimitu před sto lety by byl neúplný, kdybychom mluvili pouze o heterosexuálních manželstvích. Gayové, lesby a další lidé, které bychom dnes zahrnuli pod široký pojem queer, samozřejmě existovali stejně jako dnes. Zcela odlišná však byla možnost své vztahy otevřeně žít.
V Československu byla situace komplikovaná i tím, že po vzniku republiky přetrvávaly rozdílné trestní předpisy zděděné z Rakouska-Uherska. Jak popisuje historický projekt Queer Memory, v českých zemích platil rakouský trestní zákon, který postihoval intimní vztahy mezi lidmi stejného pohlaví a vztahoval se také na ženy. Na Slovensku zůstal v platnosti uherský zákon postihující sexuální vztahy mezi muži.
Už během dvacátých let se přitom připravovala reforma trestního práva a první queer aktivisté se snažili prosadit zrušení těchto paragrafů. Nešlo tedy o společnost, v níž by queer lidé nebyli vidět vůbec. Existovaly sítě přátel, tajná místa setkávání i první organizované snahy o emancipaci.
Na začátku třicátých let začal v Československu vycházet časopis Hlas sexuální menšiny. Queer Memory jej označuje za nejviditelnější platformu meziválečného queer hnutí v Československu. Časopis nebyl jen médiem – fungoval také jako prostor pro vzájemné kontakty, právní rady a argumentaci proti kriminalizaci homosexuality.
Představa, že queer vztahy jsou nějakým moderním fenoménem posledních desetiletí, proto při pohledu do historie rychle mizí. Lidé se zamilovávali, toužili po sobě, žárlili a rozcházeli se dávno před vznikem seznamovacích aplikací, Pride průvodů nebo samotné zkratky LGBT+.
Největší rozdíl možná není v sexu, ale ve svobodě
Když porovnáme intimní život kolem roku 1926 s rokem 2026, některé změny jsou obrovské. Máme nesrovnatelně spolehlivější možnosti antikoncepce, mnohem dostupnější informace o sexuálním zdraví a podstatně větší možnost rozhodnout se, zda se vůbec chceme vdát či oženit. Partnerský život už také není automaticky spojován s představou, že jeho cílem musí být založení rodiny. Ještě výraznější je rozdíl v možnostech, které má člověk v případě, že se do někdejšího společenského modelu nevejde.
Přitom samotná očekávání od intimního vztahu vypadají při pohledu o sto let zpět překvapivě povědomě. Chceme člověka, který nás přitahuje. Chceme být žádoucí. Chceme vědět, jestli jsme v posteli „dobří“. Bojíme se nevěry. Máme rozdílnou chuť na sex. Někdy se milujeme, ale sexuálně si nerozumíme. Jindy funguje sex dokonale a všechno ostatní se rozpadá.
Moderní sexuální příručky tomu dávají jiný jazyk a seznamovací aplikace celý proces několikanásobně zrychlily. Základní lidská dilemata jsou však mnohem starší než Tinder i manželská poradna.
