Robertky z chleba, kozí erekční kroužky i vibrátory jako „lékařské přístroje“. Které sexuální hračky změnily dějiny intimity?
Kdyby se dějiny lidstva nepsaly jen podle válek, panovníků, vynálezů a pádů říší, ale také podle toho, co lidé dělali za zavřenými dveřmi, vypadaly by učebnice dost jinak. Možná by byly v některých kapitolách zábavnější, v jiných trochu trapnější a v mnoha překvapivě lidské. Protože sex, potěšení a zvědavost nejsou moderní výstřelky. Jsou to věci, které tu byly dávno předtím, než jsme začali řešit, jestli je něco „normální“, „slušné“ nebo „příliš“.
Sexuální pomůcky jsou v tomto směru fascinující. Ne proto, že by samy o sobě musely být šokující, ale proto, že skvěle ukazují, jak se společnost dívá na tělo, intimitu, ženskou slast, mužský výkon, queer sexualitu i stud. Historie sexuálních hraček je vlastně historií lidské kreativity, jen zapsanou do kamene, kůže, skla, gumy, kovu, silikonu a dnes už i do aplikací v telefonu.
A ano, některé kapitoly znějí tak bizarně, že by je člověk čekal spíš v internetové diskuzi než v muzeu. Kamenné falické předměty z pravěku. Antické pomůcky z kůže. Údajné chlebové „robertky“. Erekční kroužky, které se v populárních dějinách často spojují s kozími víčky. Viktoriánské přístroje proti masturbaci. Vibrátory tvářící se jako seriózní lékařská technika. A nakonec elegantní silikonové objekty, které dnes leží v koupelnových skříňkách lidí, kteří by o nich možná nikdy nemluvili nahlas, ale bez studu je objednávají online.
První revoluce? Kámen, který nebyl jen kamenem
Jedním z nejslavnějších nálezů, který se v souvislosti s dějinami sexuálních pomůcek zmiňuje, je kamenný falický předmět z jeskyně Hohle Fels v jihozápadním Německu. Archeologové ho složili ze čtrnácti úlomků, měří zhruba dvacet centimetrů a bývá datován do období přibližně 28 až 29 tisíc let před současností. Zároveň se u něj připouští, že nešlo jen o symbol sexuality, ale možná také o praktický nástroj, protože na něm byly nalezeny stopy používání při opracovávání pazourku.
Právě v tom je ten nález krásně lidský. Možná to byla rituální věc. Možná symbol plodnosti. Možná nástroj. Možná sexuální pomůcka. Možná všechno dohromady. Současný člověk má tendenci dávat věcem jasné štítky – tohle je umění, tohle je nářadí, tohle je erotika. Jenže pravěk podobné šuplíky nejspíš neznal. Jeden předmět mohl nést víc významů najednou.
Antika: když se o pomůckách mluvilo i v komediích
Antické Řecko bývá v dějinách sexuálních pomůcek zmiňováno velmi často. Ne proto, že by šlo o nějaký bezstarostný ráj svobody – to by byla dost zjednodušená představa –, ale proto, že sexualita byla viditelnou součástí umění, literatury i satiry. Historici upozorňují třeba na pojem olisbos, který se objevuje v souvislosti s umělými falickými pomůckami. Zároveň ale platí, že samotné významy těchto slov nejsou vždy jednoznačné a část pozdějších výkladů stojí na literárním humoru, nadsázce a dobovém kontextu.
Sem patří i slavná představa „robertků z chleba“. Ta se v populárních textech objevuje opakovaně, ale je dobré s ní zacházet opatrně. Termín spojovaný s chlebem a dildem je doložen spíš jako jazyková a literární kuriozita než jako jasný archeologický důkaz toho, že se v antických kuchyních běžně zadělávalo na erotické pečivo.
Převratné tu nebylo jen to, z čeho byly pomůcky vyrobené. Převratné bylo, že se o nich dalo psát, žertovat a používat je jako součást příběhů. Erotická pomůcka se tím stala i kulturním symbolem. Mohla být zdrojem pobavení, úzkosti i mužského strachu z toho, že lidské tělo možná není jediným možným nástrojem potěšení.
Kozí kroužky a další kapitoly z oddělení „tohle snad ne“
Jedna z nejbizarnějších historek, která se v přehledech dějin sexuálních hraček stále vrací, se týká staročínských erekčních kroužků údajně vyráběných mimo jiné z kozích víček, někdy dokonce s ponechanými řasami. Zní to jako vtip, který někdo napsal po třetí sklence vína, ale právě proto se tahle informace drží při životě. V populárních textech o historii erotických pomůcek se objevuje opakovaně, často vedle zmínek o jadeitu, slonovině a dalších materiálech.
Ne všechno, co se v dějinách sexuálních pomůcek traduje, má stejně pevnou oporu v realitě. Některé příběhy jsou dobře doložené, jiné se pohybují na hraně mezi historií, exotizací a internetovou fascinací divností. Přesto mají hodnotu – ukazují, jak ochotně si lidé předávají příběhy, které spojují sex, technologii a šok.
A také připomínají, že pojem „body-safe materiál“ je opravdu velmi moderní vynález. Dnes řešíme silikon, poréznost, ftaláty, hygienu a certifikace. Dřív lidé experimentovali s tím, co měli kolem sebe. Kůže, dřevo, kost, kámen, sklo, kov, zvířecí materiály. Někdy šlo o řemeslo, jindy o zoufalou improvizaci. A někdy by moderní sexuolog nejspíš jen tiše položil hlavu do dlaní.
Ne každá intimní pomůcka sloužila potěšení
Při čtení dějin sexuálních hraček je snadné sklouznout k úsměvu. Jenže vedle kuriózních a vtipných kapitol existují i ty temnější. Obzvlášť 18. a 19. století přineslo celou řadu předmětů, které neměly slast podporovat, ale naopak potlačovat. Masturbace byla v části dobové medicíny považována za hrozbu pro fyzické i duševní zdraví a vznikaly proto různé anti-masturbační pomůcky – například kovové kroužky a zábrany, které měly zabránit dotyku nebo erekci. Masturbace byla tehdy spojována se slabostí, šílenstvím a v krajních představách dokonce se smrtí.
Tohle je možná jedna z nejdůležitějších částí celé historie. Sexuální pomůcky totiž nejsou jen o tom, jak si lidé dělali dobře. Jsou také o tom, jak se společnost pokoušela tělo ukáznit. Stejná oblast lidského života, která dala vzniknout pomůckám pro slast, vytvořila i zařízení pro stud, trest a kontrolu.
Vibrátor: od lékařského kufříku k nočnímu stolku
Když se řekne převratná sexuální pomůcka, většině lidí se vybaví vibrátor. Jeho historie je ale složitější, než jak se často vypráví. Anglický lékař Joseph Mortimer Granville vynalezl na začátku 80. let 19. století elektricky poháněný vibrační přístroj, který měl pomáhat při neuralgii a dalších potížích nervového původu. Smithsonianův National Museum of American History uchovává Granvillův „percuteur“ jako elektroterapeutický lékařský aparát.
Dlouho se populárně tradovalo, že viktoriánští lékaři vibrátory běžně používali k léčbě ženské hysterie prostřednictvím orgasmu. Je to lákavý příběh, protože krásně kombinuje medicínu, pokrytectví a potlačenou sexualitu. Jenže novější historické práce tuto tezi výrazně problematizují. Historička Hallie Lieberman například upozorňuje, že dobové vibrátory byly sice používány na širokou škálu potíží, ale tvrzení o rutinní stimulaci klitorisu jako léčbě hysterie podle ní nestojí na dostatečných důkazech.
To ale vibrátoru na významu neubírá. Naopak. Jeho skutečná převratnost spočívá v něčem jiném: přinesl mechanizovanou slast do světa, který ji dlouho potřeboval schovávat za medicínský slovník. Dlouho se mohl tvářit jako přístroj na „uvolnění napětí“, „masáž“ nebo „stimulaci nervů“. A právě tahle schopnost maskovat potěšení jako zdraví mu možná pomohla přežít.
Magic Wand a chvíle, kdy se slast přestala omlouvat
Ve 20. století se sexuální pomůcky začaly postupně přesouvat z šedé zóny studu do oblasti osobní autonomie. Jedním ze symbolů téhle proměny se stal Magic Wand, původně prodávaný jako masážní přístroj. V 70. letech ho proslavila mimo jiné sexuální edukátorka Betty Dodson, která ho používala ve svých workshopech zaměřených na ženskou slast a sebepoznání. Právě Dodson sehrála zásadní roli v tom, že se z nenápadného „body massageru“ stal kulturní fenomén sex-pozitivního feminismu.
V této době přestává být sexuální hračka jen tajným předmětem. Stává se nástrojem emancipace. Pomůckou, která ženám – a později i queer lidem, trans lidem a lidem mimo normativní představy o těle – umožňuje přemýšlet o potěšení jako o něčem, co není bonus za poslušnost, ale součást života.
Zajímavé je, že Magic Wand byl a je svým vzhledem relativně negenderovaný. Nevypadá jako karikatura těla, nepředepisuje jednu konkrétní sexualitu, jednu roli ani jeden scénář. I proto se stal oblíbeným napříč queer komunitami.
Další obrovský posun nepřišel jen s motorkem, ale s materiálem. Moderní sexuální pomůcky změnil silikon, nerez, borosilikátové sklo a další materiály, které umožnily vyrábět předměty bezpečnější, hygieničtější, estetičtější a rozmanitější. Sexuální hračka se postupně přestala tvářit jako podezřelý předmět z výlohy zapadlé prodejny a začala se podobat designovému doplňku, který se nemusí schovávat až na dno šuplíku.
Aplikace, dálkové ovládání a otázka: komu vlastně patří naše slast?
Současnost posunula sexuální pomůcky do fáze, kdy už nejde jen o mechaniku, ale o data. Hračky lze párovat s telefonem, ovládat na dálku, synchronizovat s obsahem, propojovat mezi partnery na opačných koncích světa. To, co by před pár dekádami působilo jako sci-fi, dnes patří do běžné nabídky sex-tech značek.
Sexuální pomůcky se mění. Lidská touha zůstává
Na první pohled je to celé trochu groteskní: kámen, chléb, kůže, kov, guma, silikon, aplikace v telefonu. Dějiny sexuálních pomůcek mohou působit jako bizarní muzeum lidské vynalézavosti, ve kterém se člověk střídavě směje, kroutí hlavou a říká si, že naši předkové rozhodně nebyli tak cudní, jak se o nich někdy rádi učíme.
Jenže pod tou kuriozitou je něco mnohem obyčejnějšího – a možná právě proto silnějšího. Touha dotýkat se vlastního těla, poznávat ho, ulevit si, zažít rozkoš nebo jen na chvíli vystoupit z předepsané role je stará jako lidstvo samo. Měnily se materiály, měnily se technologie, měnila se míra studu i společenské tolerance. Ale potřeba intimity, slasti a zvědavosti zůstala.
Možná tedy sexuální hračky nejsou tak okrajové téma, jak by se mohlo zdát. Ve skutečnosti velmi přesně ukazují, jaký vztah máme k vlastnímu tělu. Jestli ho vnímáme jako něco, co je třeba hlídat, trestat a schovávat, nebo jako prostor, který si zaslouží péči, bezpečí a radost. A právě v tom je jejich největší proměna: z tajných předmětů, o kterých se nemluvilo, se postupně staly nástroje sebepoznání.
A tak se možná jednou budou naši potomci dívat na dnešní chytré vibrátory, erotické aplikace a silikonové designové objekty podobně, jako se my díváme na dávné falické artefakty nebo podivné historické experimenty. S pobavením, lehkým údivem a otázkou, jak jsme to vlastně mysleli. Jenže odpověď bude nejspíš pořád stejná: chtěli jsme se cítit dobře. Chtěli jsme poznat vlastní tělo. A chtěli jsme si konečně dovolit potěšení bez toho, abychom se za něj museli omlouvat.
