Myslíte si, že sex ve stáří končí? Gayové-senioři mohou být inspirací pro všechny, kdo se bojí stárnutí a ztráty intimity
Sex po padesátce, šedesátce nebo sedmdesátce je v představách společnosti zvláštní území. Na jednu stranu o něm víme, že existuje. Na druhou stranu se tváříme, jako by bylo slušnější si ho nevšímat. Starší člověk má být v kulturní zkratce moudrý, laskavý, pečující, případně nemocný. Rozhodně ne nadržený, hravý, flirtující, zvědavý nebo otevřený novým formám intimity. A když už se o sexualitě starších mužů mluví, často se celá diskuze smrskne na erekci, pilulky a otázku, zda „to ještě funguje“.
Jenže lidská sexualita není spotřebič, který se jednoho dne vypne. Nestárne lineárně, nepodléhá všem stejně a rozhodně ji neurčuje pouze datum narození. Mnoho starších lidí naopak zůstává sexuálně aktivních intimita pro ně dál představuje důležitou součást života. Například data z amerického projektu National Social Life, Health and Aging Project ukázala, že lidé ve věku 57 až 85 let považují sexualitu za významnou součást života a že u těch, kteří jsou sexuálně aktivní, klesá frekvence sexu od padesátky do začátku sedmdesátky jen mírně. Zároveň se ukázalo, že sexuální aktivita souvisí velmi těsně s celkovým zdravím, často více než se samotným věkem.
Mýtus asexuálního stáří
Problém začíná už v tom, jak o stáří přemýšlíme. Světová zdravotnická organizace popisuje ageismus jako stereotypy, předsudky a diskriminaci založené na věku. Netýká se jen pracovního trhu nebo zdravotní péče, ale i intimity. Starší tělo je často vnímáno jako méně žádoucí, méně kompetentní, méně erotické. A tahle představa se nakonec může propsat i do toho, jak starší lidé vnímají sami sebe.
Když společnost dost dlouho opakuje, že sex patří mladým, část lidí tomu začne věřit. A když tomu uvěří, mohou z intimity odejít dřív, než by museli. Ne proto, že by přestali cítit touhu, ale proto, že ji začnou považovat za trapnou, nevhodnou nebo směšnou.
Právě tady se otevírá zajímavá otázka: prožívají stárnutí a sexualitu stejně heterosexuální a gay muži? Dostupné výzkumy naznačují, že ne úplně. Ne proto, že by sexuální orientace sama o sobě byla nějakou zázračnou ochranou před stárnutím. Spíš proto, že gay muži často vstupují do sexuality jinou cestou, žijí v jiných vztahových modelech a někdy mají větší zkušenost s tím, že si intimní život museli definovat sami.
Když orientace mění pravidla hry
Pilotní studie publikovaná v časopise Healthcare srovnávala heterosexuální a LGB lidi starší 55 let. Autoři zjistili, že LGB respondenti uváděli vyšší míru masturbace, sexuálního styku i vyšší kvalitu sexuální aktivity než heterosexuální respondenti. Zároveň ale častěji vnímali, že společnost sexualitu starších lidí přehlíží nebo ji považuje za neexistující. Studie byla menší a nelze z ní dělat univerzální závěry pro všechny země a všechny lidi, přesto je její hlavní poselství důležité: sexuální orientace může být při stárnutí významnou proměnnou, kterou nelze z debaty vymazat.
U gay mužů může hrát roli několik věcí najednou. Vztahy mezi muži nejsou zatížené stejným heterosexuálním scénářem, v němž se sex často nevysloveně spojuje s reprodukcí, manželstvím, ženskou a mužskou rolí, případně s výkonem ve velmi úzkém slova smyslu. Gay sexualita byla historicky nucena existovat mimo normu, což je bolestná zkušenost, ale zároveň mohla některým mužům dát schopnost přemýšlet o intimitě pružněji.
Když vám společnost dlouho říká, že váš způsob touhy není „normální“, máte v zásadě dvě možnosti. Buď tomu uvěříte, nebo si časem vybudujete vlastní slovník pro to, co je blízkost, přitažlivost, partnerství a tělesnost. A právě tahle schopnost může být ve vyšším věku překvapivě cenná.
Sex totiž nemusí být pořád stejný. Nemusí mít vždy stejný průběh, stejnou dynamiku ani stejný cíl. Nemusí stát a padat s erekcí, penetrací nebo tím, jestli tělo funguje přesně jako ve třiceti. Může být pomalejší, něžnější, hravější, domluvenější, méně předváděcí a víc prožitkový. A to je lekce, kterou by si ze zkušenosti mnoha gay mužů mohli vzít i heterosexuální muži, intimita totiž není zkouška výkonnosti.
Gayové-senioři jako generace, která se musela naučit svobodu
Starší gay muži navíc často patří ke generaci, která si svou identitu neprožila v době duhových reklam, seznamek v mobilu a firemních pride kampaní. Mnozí vyrůstali v prostředí, kde se o homosexualitě mlčelo, posmívalo se jí nebo byla spojována se studem a strachem. Coming out nebyl samozřejmý životní milník, ale riziko. Láska nemusela být veřejná. Partner nemusel být uznaný jako partner. Touha se často učila přežít v náznaku, v utajení, ve vyjednávání.
To samozřejmě není romantické. Bylo by cynické tvářit se, že diskriminace je „dobrá škola života“. Není. Zanechává stopy. Ale zároveň platí, že lidé, kteří museli svůj intimní život vybojovat, mohou ve stáří přinášet určitou formu odvahy. Vědí, že touha nemusí být schválená okolím, aby byla skutečná. Vědí, že vztah nemusí vypadat jako z reklamy na pojištění, aby měl hodnotu. A vědí, že tělo, které neodpovídá ideálu, si pořád zaslouží dotek.
Právě to je na gay seniorech inspirativní. Ne představa, že jsou všichni sexuálně aktivnější, otevřenější nebo spokojenější. To by byl jen další stereotyp, tentokrát převlečený za kompliment. Inspirativní je spíš možnost dívat se na stáří ne jako na konec erotického života, ale jako na jeho proměnu.
Jenže gay komunita má s věkem vlastní problém
Bylo by ale příliš jednoduché udělat z gay světa idylický prostor, kde se stárne svobodněji. Gay komunita je zároveň prostředím, které dokáže být k věku velmi kruté. Kult mládí, těla, svalů, hladké kůže a okamžité dostupnosti je v ní často mimořádně silný. Aplikace, bary, sociální sítě i běžné seznamování mohou starším mužům velmi rychle připomenout, že v očích části komunity jsou „za zenitem“ dřív, než se sami začnou cítit staří.
Novější výzkumy proto pracují i s pojmem internalizovaný gay ageismus. Ten popisuje situaci, kdy se v jednom člověku potká internalizovaná homofobie a ageismus, tedy pocit, že jako starší gay muž je méně viditelný, méně žádoucí nebo méně hodnotný. Tento typ ageismu může negativně ovlivňovat sexuální spokojenost starších gay mužů, zejména přes vztah k vlastnímu tělu.
Zdraví, partnerství a možnost vůbec někoho potkat
Velkou roli hraje také partnerská situace. U starších heterosexuálních lidí, zejména žen, se sexuální aktivita často snižuje i proto, že nemají partnera. Muži se častěji dožívají vyššího věku v páru, ženy častěji ovdoví. U gay mužů je partnerská realita jiná a pestřejší. Někdo žije v dlouhodobém monogamním vztahu, někdo v otevřeném vztahu, někdo zůstává single, někdo má síť přátel, bývalých partnerů a milenců, která úplně neodpovídá tradiční představě rodiny.
Studie zaměřená na gay muže nad 50 let ze středozápadu USA ukázala, že častější vyhledávání sexu souviselo s častější sexuální aktivitou a že muži v otevřených nebo „monogamish“ vztazích uváděli častější sexuální aktivitu než single nebo ovdovělí muži. Autoři zároveň upozorňují, že kulturní citlivost vůči vztahovým a sexuálním modelům starších gay mužů je pro porozumění jejich sexuálnímu zdraví zásadní.
Tady se opět ukazuje, že „pokles sexu s věkem“ nemusí být jen biologický jev. Je to také otázka příležitosti. Má člověk partnera? Má komunitu? Má kde potkat někoho nového? Nebojí se odmítnutí? Má dost peněz, soukromí, sebevědomí a zdraví? Žije ve městě, nebo v prostředí, kde je jeho orientace stále tabu? A pokud je v dlouhodobém vztahu, umí s partnerem mluvit o tom, že se touha změnila? Sex ve vyšším věku není jen otázka hormonů. Je to otázka infrastruktury intimity.
Co se mohou ostatní muži od gay seniorů naučit
Možná největší inspirace nespočívá v tom, kolikrát má kdo sex. Ostatně redukovat intimitu na frekvenci je samo o sobě dost nudné. Inspirace je spíš v pružnosti. V ochotě připustit, že sexuální život se může měnit, aniž by tím končil. Že mužnost nemusí stát na výkonu. Že tělo nemusí být mladé, aby bylo žádoucí. Že vztah nemusí kopírovat většinový model, aby byl plnohodnotný.
Gayové-senioři mohou být inspirací i v tom, že často rozlišují mezi samotou a nezávislostí, mezi sexem a láskou, mezi partnerstvím a péčí, mezi rodinou pokrevní a zvolenou. Mnozí si v životě museli vybudovat vlastní podpůrné sítě, protože ty tradiční pro ně nebyly vždy bezpečné. A právě zvolené rodiny, přátelství, komunitní vazby a schopnost mluvit otevřeněji o potřebách mohou ve stáří znamenat víc, než se na první pohled zdá.
Pro heterosexuální muže může být tahle zkušenost osvobozující. Nemusí čekat, až se jejich sexualita začne rozpadat pod tlakem ticha, studu a představ o výkonu. Mohou se dřív učit mluvit o tom, co chtějí, co už nechtějí, co se změnilo, čeho se bojí a co jim pořád dělá dobře. Mohou přestat vnímat sex jako důkaz, že jsou „ještě chlapi“, a začít ho vnímat jako prostor blízkosti, radosti, kontaktu a živosti.
Touha nemá důchodový věk
Samozřejmě platí, že ne každý starší člověk chce sex. A je to v pořádku. Stejně tak je v pořádku chtít ho hodně, občas, jinak než dřív nebo vůbec. Skutečný problém nezačíná tím, že se něčí sexualita promění. Začíná tím, že společnost starším lidem bere právo o této proměně mluvit bez posměchu.
Člověk sám o sobě za pokles mužské sexuální aktivity „nemůže“ tak jednoduše, jak se rádo říká. Může měnit tělo, zdraví, energii i priority. Ale to, zda sexualita zůstane součástí života, ovlivňuje i orientace, vztahová kultura, komunita, stud, sebevědomí a schopnost představit si intimitu jinak než jako mladickou disciplínu s jasným výkonem na konci.
Gayové-senioři v tom mohou být inspirací právě proto, že mnozí z nich celý život žili mimo povinný scénář. A když člověk jednou pochopí, že scénář není zákon, může si i ve vyšším věku dovolit jednu zásadní věc: nepřestat toužit jen proto, že si okolí myslí, že už by měl mít hotovo.
