Proč se vlastně líbáme? Zapomeňte na romantiku! Vědci tvrdí, že jde o skrytý test kompatibility (a zahrnuje miliony bakterií)
Na první pohled je polibek symbolem něhy, touhy a blízkosti. Jenže věda v posledních letech ukazuje, že za tímhle intimním gestem se skrývá i něco mnohem praktičtějšího. Líbání totiž zřejmě není jen kulturní ozdoba romantiky, ale také způsob, jak si partnera nenápadně „prověřit“ – a později si vztah upevnit. Výzkumníci z Oxfordu i dalších institucí v této souvislosti mluví o hodnocení vhodnosti partnera, o vztahové vazbě a také o biologických signálech, které při tak blízkém kontaktu podvědomě zachytáváme.
To ale neznamená, že bychom si měli každý polibek představovat jako laboratorní test v terénu. Spíš jde o připomínku, že lidská intimita bývá složitější, než jak ji vypráví filmy. Romantika v tom samozřejmě je, jen možná není úplně na začátku příběhu. Ten může být mnohem tělesnější, pudovější a v některých ohledech i o něco méně poetický.
Polibek není tak samozřejmý, jak si myslíme
Jedna z nejzajímavějších věcí je, že romantické líbání není lidskou samozřejmostí napříč všemi kulturami. Studie publikovaná v American Anthropologist pracovala se vzorkem 168 kultur a našla důkazy romanticko-sexuálního líbání jen u 77 z nich, tedy přibližně u 46 procent. To, co v Evropě nebo v popkultuře považujeme za téměř univerzální projev lásky, tedy univerzální ve skutečnosti není.
O to zajímavější je, že historie polibku je zřejmě mnohem starší, než se dlouho myslelo. Nejstarší doložené zmínky o líbání sahají do starověké Mezopotámie zhruba do období od roku 2500 př. n. l. To posouvá evidenci o lidském líbání asi o tisíc let dál do minulosti oproti dřívějším představám. Polibek tedy není módní vynález moderní civilizace, ale velmi staré lidské chování, které se v různých kulturách uchytilo různě.
Co když se při líbání ve skutečnosti „čte“ druhý člověk
Oxfordští výzkumníci Rafael Wlodarski a Robin Dunbar pracovali s několika teoriemi, proč se vlastně líbáme. Podle jedné má polibek pomáhat odhadnout kvalitu potenciálního partnera, podle jiné má hlavně zvyšovat sexuální vzrušení a podle třetí pomáhá držet vztah pohromadě. Jejich zjištění nakonec ukázala, že nejpřesvědčivěji vycházejí dvě funkce – hodnocení partnera a upevňování citové vazby. Pro čistě „rozehřívací“ roli před sexem našli vědci podstatně méně opory.
Právě tady se celé téma láme z romantiky do biologie. Lidé mohou během líbání podvědomě zachycovat informace přes chuť a vůni, tedy signály související s kompatibilitou, genetickou kvalitou nebo obecným zdravotním stavem. Zjednodušeně řečeno, když někoho líbáme, nevyměňujeme si jen náklonnost, ale možná i data. A právě proto může být první polibek tak podivně rozhodující – někdy všechno „sedí na papíře“, ale tělo řekne ne.
Tohle mimochodem potvrzuje i studie publikovaná v Evolutionary Psychology. V jejím rámci vědci zjistili, že když je někdo vnímaný jako „dobrý líbač“, roste jeho atraktivita i žádoucnost pro rande, příležitostný sex i dlouhodobý vztah. U žen byl tento efekt v některých situacích výraznější než u mužů, což zapadá do širší evoluční teorie, podle níž ženy bývají při výběru partnera selektivnější. Polibek tedy nemusí být jen důsledek přitažlivosti, ale může být i jedním z mechanismů, který ji teprve potvrzuje, nebo naopak zboří.
Ano, je to trochu nechutné. A právě proto zajímavé
Pak je tu část, která zní méně jako Nicholas Sparks a víc jako mikrobiologie. Výzkum publikovaný v časopise Microbiome ukázal, že během desetisekundového intimního polibku si dva lidé mohou předat až 80 milionů bakterií. Výzkumníci zároveň zjistili, že páry, které se líbají častěji, mají podobnější složení slinného mikrobiomu; v citovaném experimentu se jako hranice výraznější podobnosti objevovalo průměrně alespoň devět intimních polibků denně.
Zní to možná odpudivě, ale právě tahle „nechutnost“ dává celé věci praktický rozměr. Vědci sami upozorňují, že mikrobiom je formován nejen genetikou, věkem nebo stravou, ale také lidmi, s nimiž jsme v blízkém kontaktu. Líbání tak může být jedním z nejintimnějších způsobů, jak se naše těla doslova setkávají a porovnávají. Neznamená to, že by si organismus vědomě dělal seznam pro a proti. Spíš to ukazuje, že to, čemu říkáme chemie, může mít velmi konkrétní tělesný základ.
Ve vztahu už nejde jen o výběr, ale o udržení blízkosti
Zajímavé je, že polibek nekončí svou rolí ve chvíli, kdy si dva lidé partnerství „odklepnou“. Studie z Western Journal of Communication sledovala páry v manželských a partnerských vztazích a zjistila, že zvýšení frekvence romantického líbání bylo spojeno se zlepšením vnímaného stresu i vztahové spokojenosti. Líbání tedy nemusí být jen bránou do intimity, ale i jejím pravidelným servisem.
To dobře odpovídá i oxfordské interpretaci, podle níž polibek pomáhá partnera nejen vybrat, ale také si ho „udržet“. A možná právě tady se věda s romantickou představou znovu potkává. Protože i když biologové mluví o vazbě, kompatibilitě nebo selekci, v běžném životě to celé stejně prožíváme jako blízkost, uklidnění, touhu po druhém člověku a známý pocit, že s někým chceme být o trochu déle než před chvílí.
