Zapomeňte na cudný středověk: Přísná pravidla, tajné milenky i nevěstince. Jak vypadal sex, o kterém se oficiálně nemluvilo?
Když se řekne středověk a sex, většině lidí naskočí dvě stejně zjednodušené představy. Buď temná doba sevřená církevními zákazy, v níž se o těle mluvilo jen šeptem a rozkoš byla téměř zločinem, nebo naopak svět hospod, nevěstinců, hříchů a pokoutních afér, jak ho rády malují filmy a popkultura. Jenže skutečnost byla mnohem zajímavější. Historici dnes ukazují, že středověká sexualita nebyla ani mrtvá, ani jednolitě prudérní. Byla spíš neustále vyjednávaná: mezi vírou a tělem, mezi pravidly a praxí, mezi tím, co se smělo říkat nahlas, a tím, co se stejně dělo za zavřenými dveřmi.
Středověk pod kontrolou: Když sex řídila církev
Jedna z největších iluzí dneška spočívá v tom, že si středověk představujeme jako éru, která sex vytlačila na okraj života. Ve skutečnosti jím byla posedlá možná víc, než by nám bylo příjemné připustit. Církevní i právní texty, lékařské spisy i soudní záznamy se k sexualitě vracejí znovu a znovu. Ne proto, že by neexistovala, ale právě proto, že byla všudypřítomná a bylo potřeba ji nějak usměrnit. Švýcarské národní muzeum připomíná, že s růstem moci církve přibývala i detailní pravidla – sex byl přípustný jen v manželství, ideálně v manželské posteli, v „přirozené“ poloze a bez všeho, co by zavánělo přílišnou vášní. Historici přitom upozorňují, že tato přísná norma nebyla totéž co každodenní realita. Spíš šlo o důkaz, jak moc se soukromý život lidem snažila autorita organizovat.
A ta pravidla byla skutečně pozoruhodně konkrétní. V raném středověku připadalo na manželský sex tolik omezení, že pokud by je pár chtěl všechny poctivě dodržovat, příliš prostoru by mu nezbylo. Abstinovat se mělo o velkých svátcích, během šesti týdnů půstu, v neděli i v dalších postních dnech. Další zákazy se týkaly menstruace, těhotenství nebo kojení. Švýcarské národní muzeum dokonce uvádí, že při opravdu důsledném výkladu zůstávaly některým manželům jen dva až pět dní v měsíci, kdy byl sex „v pořádku“. Právě tady ale začíná být středověk nápadně moderní. Oficiální morálka bývá jedna věc a skutečný život věc druhá. Už samotní historici připouštějí, že takto přísná pravidla lidé zřejmě ve velkém nedodržovali.
Rozkoš jako problém i potřeba: Co říkala tehdejší medicína
Zároveň je omyl myslet si, že tehdejší sex byl chápán jen jako mechanická cesta k plození. Ano, reprodukce byla oficiálně hlavním cílem a církevní pohled ji stavěl do centra. Jenže vedle teologie existovala i medicína, a ta nabízela mnohem praktičtější, někdy až překvapivě otevřené uvažování. Historička Katherine Harvey připomíná, že středověká medicína považovala sex za součást tělesné rovnováhy: příliš mnoho ho mohlo škodit, ale příliš málo také. Celibát nebyl jen duchovní ctnost, nýbrž podle dobových představ i zdravotní riziko. Nedostatek sexu měl vést k bolestem hlavy, úzkostem, slabosti, a v krajních případech dokonce ke smrti. V tehdejším chápání těla zkrátka nebyla sexualita jen morální problém, ale i otázka fyzického zdraví.
Odtud vede přímá cesta k jedné z nejzajímavějších skutečností – středověcí lidé neřešili jen to, zda je sex hřích, ale i to, jak s ním žít tak, aby člověka nezničil ani mravně, ani tělesně. Lékařské texty popisovaly ochranu před pohlavními chorobami, doporučovaly různá opatření po rizikovém styku a zabývaly se i tím, co dělat, když sexuální abstinence začne podle tehdejších měřítek škodit. Někteří autoři těchto textů připouštěli i masturbaci jako krajní nebo léčebné řešení, zejména u žen, u nichž se mluvilo o „dušení dělohy“. Církev ji sice považovala za hřích, ale ani zde nešlo o černobílý příběh. V hierarchii provinění stála níž než některé jiné praktiky a lékařské uvažování ji zcela neignorovalo. Jestli máme pocit, že dnešek jako první spojil sexualitu s wellness, zdravím a psychikou, středověk by nás v tom docela rychle vyvedl z omylu.
Nevěstince, milenky a realita za zavřenými dveřmi
Další vrstvu celé mozaiky tvoří prostituce, tedy oblast, kterou si s „necudným“ středověkem spojujeme možná nejsnáze. Ani tady ale neplatí jednoduché schéma hřích versus zákaz. Server JSTOR Daily s odkazem na historičku Ruth Mazo Karras připomíná, že ve velké části středověké Evropy byla sexuální práce vnímána jako „nutné zlo“. Některá města ji regulovala, zřizovala veřejné nevěstince, vybírala z ní poplatky a v některých případech tím ženám poskytovala i jistou ochranu před bezprostředním šikanováním úřady. Současně ale šlo pořád o oblast zatíženou morálním odsudkem, kontrolou a stigmatem. Právě tento rozpor je pro středověk typický – něco může být oficiálně hříšné a zároveň společensky tolerované, pokud to systém považuje za prakticky užitečné.
Ještě zajímavější je, co moderní výzkum říká o queer zkušenosti ve středověku. Tady se totiž láme jeden z nejodolnějších mýtů současných kulturních válek, totiž že neheterosexuální nebo genderově nevyhovující lidé jsou jakýmsi „moderním vynálezem“. Roland Betancourt z UC Irvine v rozhovoru pro University of Chicago News upozorňuje, že v byzantských pramenech existují stopy queer, nebinárních i trans životů a že naše dnešní debaty o pohlaví a sexualitě nejsou zdaleka tak nové, jak si mnozí namlouvají. Jeho formulace, že nás při studiu minulosti překvapí spíš to, „jak středověký je moderní svět“, sedí přesně. Neznamená to, že bychom měli dnešní identity mechanicky promítat do minulosti, ale rozhodně to boří pohodlnou představu, že dějiny byly jednobarevné a že se všichni bez výjimky vešli do jedné normy.
Podobně zajímavý je i pohled mimo evropské křesťanské prostředí. Středověká arabská literatura znala poměrně přesnou terminologii pro lesbické vztahy a tyto texty nepracovaly jen s představou „deviace“, ale i s popisem emocí, tělesnosti a ženských vazeb. To je důležitá připomínka i pro dnešního čtenáře – když mluvíme o „středověku“, nemluvíme o jediném monolitu. Mluvíme o dlouhém období, různých regionech, různých jazycích a odlišných kulturních rámcích. A právě proto je lepší než velké soudy sledovat konkrétní příběhy a konkrétní pravidla. Teprve pak začíná být minulost opravdu živá.
Sexualita bez škatulek: Co nám středověk říká dnes
Možná nejpřekvapivější je nakonec to, v čem se středověk našemu světu podobá. Podle Katherine Harvey soudní a církevní záznamy sice často zachycují především chvíle, kdy se něco pokazilo, a tím mohou vytvářet temnější obraz, než jak vypadala běžná zkušenost. Zároveň ale ukazují, že středověcí lidé přemýšleli o souhlasu, o tom, zda mají partneři jeden druhého rádi, o nevydařených manželstvích, o neschopnosti vztah naplnit i o tom, že sex není jen otázkou morálky, ale také každodenního fungování. Dokonce i tam, kde se dnešnímu člověku dobové názory zdají tvrdé nebo nespravedlivé, není těžké rozpoznat známé napětí mezi ideálem a skutečností.
Tak jak se tedy milovalo ve středověku? Rozhodně ne tak cudně, jak si rádi vyprávíme. Ano, existovala přísná pravidla, pocit viny i silný dohled náboženství. Jenže vedle toho existovala touha, nevěstince, lékařské rady, partnerské konflikty, antikoncepční úvahy, queer stopy i prostý každodenní fakt, že lidské tělo se nedá umlčet katechismem. Středověk nebyl sexuálně mrtvý. Byl jen rozpolcený. A možná právě proto nám dnes připadá tak povědomý.
