„Měli jsme sex ze zvyku a báli se říct, co chceme.“ Roman a Honza otevřeně popisují, jak jim lehké BDSM praktiky vrátily vášeň a zachránily jejich manželství
Na první pohled působí Roman (39) a Honza (41) jako harmonický pár, který má za sebou více než deset let vztahu a společného života. Mají stabilní práci, vlastní byt, okruh přátel, se kterými tráví volný čas, a každé léto vyrážejí na dovolenou k moři. Když se s nimi bavíte, působí jako klidní a vyrovnaní muži, kteří mají vše „správně“ nastavené. Jenže pod povrchem se jejich vztah začal pomalu rozpadat – ne kvůli hádkám nebo odcizení, ale kvůli něčemu, o čem se mluví jen zřídka. Intimní život mezi nimi totiž ztratil jiskru. „Oba jsme se začali chovat tak, jako by to byla povinnost. Bylo to milování, ale bez radosti, bez překvapení. A hlavně jsme se oba báli říct, co vlastně chceme. Nechtěli jsme toho druhého zranit, nebo vypadat divně,“ vzpomíná Roman.
Ticho v ložnici
Zpočátku si ani nechtěli přiznat, že něco není v pořádku. Milovali se sice pořád, ale spíš ze zvyku, z potřeby udržet rituál, který k partnerskému životu patří. „Chyběla tam energie, napětí, něco, co by nás znovu vtáhlo jeden k druhému,“ popisuje Roman. Honza na to navazuje ještě konkrétněji: „Měl jsem pocit, že to běží na autopilota. Já věděl, co přijde, on věděl, co přijde, a nakonec jsme oba doufali, že to rychle skončí. Ne proto, že bychom se neměli rádi, ale protože už to pro nás nebylo vzrušující.“
Přitom se nikdy nehádali, netrpěli krizí v komunikaci, uměli spolu mluvit o penězích, o práci i o společných plánech. Jenže když šlo o sex, zavládl mezi nimi zvláštní druh ticha. „Jakoby nám chyběla odvaha. Říct si, že chci víc, nebo jinak, nebo že to, co děláme, mě nebaví, mi připadalo nemožné. Bál jsem se, že to Honzu raní,“ říká Roman. „Já měl stejné pocity. Přemýšlel jsem o tom, že bych chtěl zkusit něco jiného, ale neuměl jsem to vyslovit. Byl jsem přesvědčený, že by mě odmítl,“ dodává Honza.
První krok do neznáma
Změna přišla nečekaně, když Roman narazil na článek o párech, které si intimitu oživily pomocí BDSM. Zaujalo ho, že nešlo o extrémní praktiky, jaké lidé znají z filmů nebo předsudků, ale o něco mnohem jednoduššího: o komunikaci, hranice a důvěru. „Bylo tam napsáno, že základ BDSM je dohoda. Že musíte říct, co chcete, a zároveň kde je vaše hranice. To mě oslovilo. Najednou jsem si uvědomil, že to je přesně to, co nám chybí. Ne bičík nebo pouta, ale možnost mluvit nahlas o tom, po čem toužíme,“ popisuje Roman.
Trvalo mu několik týdnů, než téma doma otevřel. „Seděli jsme u vína a já sebral odvahu to říct. Čekal jsem, že se Honza začne smát, nebo to smete ze stolu. Jenže on se na mě podíval a řekl: Víš co, já o tom taky přemýšlel. To pro mě bylo jako prozření. Poprvé po letech jsem slyšel jeho touhy, ne jen jeho mlčení.“
„Najednou jsme byli zase hraví“
Začali zlehka. Šátek přes oči, pouta z obchodu s dárkovým zbožím, jednoduché hry s rolí toho, kdo vede, a toho, kdo se nechává vést. „Najednou jsme objevili úplně jinou energii. Bylo to hravé, nebrali jsme to smrtelně vážně. Oba jsme se u toho dokonce smáli, což byla obrovská úleva,“ popisuje Honza.
Pro Romana bylo klíčové, že se mohl poprvé otevřeně svěřit. „Řekl jsem mu: Chci, abys mě svázal. A on to udělal, bez posměchu, bez odmítnutí. Cítil jsem se svobodněji než kdy předtím. Být v té zranitelné pozici, ale zároveň vědět, že jsem v bezpečí, bylo osvobozující.“
Otevřenost, která překročila hranice ložnice
Hraní si s lehkým BDSM se postupně stalo pravidelnou součástí jejich intimního života, ale jeho dopad přesáhl i do každodenního fungování. „Zjistili jsme, že když se dokážeme bavit o sexuálních touhách, zvládneme mluvit i o dalších věcech, které jsme dřív odkládali,“ vysvětluje Honza. „Najednou jsme si uměli říct, co nám vadí, nebo co bychom chtěli jinak. Byla tam nová důvěra, nové porozumění.“
„BDSM nás naučilo, že ne je úplně v pořádku a že ano musí zaznít nahlas. To je lekce, kterou teď používáme v mnoha dalších situacích – třeba když řešíme práci nebo rodinu. Není to jen o sexu, ale o způsobu, jak spolu mluvíme,“ dodává Roman.
Roman s Honzou zdůrazňují, že jejich příběh nemá být reklamou na BDSM jako jedinou cestu. „Nemyslím si, že by to bylo pro každého,“ přiznává Roman. „Ale myslím si, že každý pár by měl hledat způsoby, jak zůstat hravý a jak o tom spolu mluvit. To je podle mě důležitější než jakákoliv konkrétní praktika.“
Honza souhlasí a doplňuje: „Nás to zachránilo. Ne proto, že by nás bičík před rozvodem magicky spojil, ale protože jsme si konečně dovolili říct, co cítíme, a naslouchat tomu druhému. Díky tomu jsme zase partneři i milenci, ne jen spolubydlící.“
Když touha přestane být tabu
Psychologové dlouhodobě potvrzují, že schopnost otevřeně mluvit o sexuálních potřebách patří mezi klíčové faktory dlouhodobé partnerské spokojenosti. U Romana a Honzy se tato teorie naplnila v praxi. „Naše manželství bylo skvělé už předtím. Ale teď je úplnější. Mám pocit, že jsem zase s někým, kdo mě nejen miluje, ale i skutečně slyší,“ říká Roman s úsměvem.