Stačí k sexu „obyčejný“ souhlas? Podle odborníků byste měli chtít „nadšené“ svolení – jinak riskujete „zdvořilostní“ hrátky

Existuje spektum konsentu?

Ohromilo mě to. Ne proto, že by mi řekl novou informaci. Ale proto, že vyslovil něco, co jsem vždycky cítila, ale nikdy jsem si to nedovolila vyjádřit slovy: že souhlas může mít více nuancí, než je nám příjemné mu dávat. Že možná existuje určité konsensuální spektrum. Na jedné straně je nadšený souhlas, který popsal můj kamarád. A na druhé straně najdeme něco mnohem komplexnějšího – balík pocitů, které se mnozí z nás pořád ještě snaží pochopit.

„Určitě jsem s někým měla sex z povinnosti, a ne z nadšení,“ řekla mi nedávno kamarádka, když jsem toto téma nadhodila. „V podstatě to děláš, abys byla zdvořilá. Je to sex, ‚aby se neřeklo‘; ve skutečnosti o něj nestojíš, ale stejně ho uděláš kvůli tomu druhému.“ Souhlasí moje kamarádka se sexem? Technicky vzato ano. Ale je to standard konsentu, který bychom měli všichni dodržovat? Tím si nejsem tak jistá.

Realita je složitější než právní definice

„Definovat konsent jako jednoduchou, jednorázovou transakci je obrovské zjednodušení toho, jak souhlas funguje v praxi,“ říká Jenn Wilson, zakladatelka Mezinárodního dne konsentu, vzdělávacího programu, který vznikl v roce 2018 v důsledku hnutí #MeToo. „Když zkoumáme možnosti, jak bychom se mohli romanticky a sexuálně spojit, často to může být komplexní, průběžná navigace směrem k tomu, abychom našli společný základ.“

Podle britského zákona o sexuálních trestných činech z roku 2003 konsent nastává, pokud „souhlasí na základě své volby a má svobodu a schopnost tuto volbu učinit". Pakliže se jedná o právní případy, prokuratura vyzývá státní zástupce, aby tuto definici zvážili ve dvou fázích. V první se řeší, zda měl stěžovatel v daném okamžiku schopnost (tedy věk a porozumění) rozhodnout se, zda se sexuální aktivity zúčastní, či nikoliv. A druhou otázkou je, zda byl schopen se svobodně rozhodnout a nebyl nijak omezován.

Konsensuální nerovná se nadšeně odsouhlasený

„Podle mé definice není každý konsensuální sex nadšený,“ dodává Wilson. „Někdy je dobrovolný sex uklidňující, jemný, tichý nebo smyslný. Někdy může být trochu rutinní nebo třeba funkční - například ‚snažení‘ o dítě může ze sexu ubrat hodně zábavy." S myšlenkou nadšeného souhlasu se Wilson poprvé seznámila díky jedné osobě ze sexbyznysu. „Řekla, že je to práce a že stejně jako v každé jiné profesi, i tady přijdou dny, kdy je práce trochu otrava – a vy se přesto rozhodnete dorazit a odpracovat si to své, protože jste se rozhodli, že si takto budete vydělávat na živobytí.“

Pravděpodobně nepomáhá ani to, že nadšení lze snadno předstírat – jak dokazuje slavná scéna z filmu Když Harry potkal Sally, v níž postava Meg Ryan předstírá orgasmus. Není až takové překvapení, že už jsem to někdy udělala já i všechny mé heterosexuální kamarádky – stejně jako 58 % žen, jak vyplývá z této americké studie z roku 2019.

Zdroj: Giphy

Nejdřív „dnes ne“ – a potom pocity viny

„Osobně si dokážu vybavit mnoho případů, kdy jsem souhlasila se sexuálními aktivitami, ze kterých jsem nebyla stoprocentně nadšená, ale ráda jsem je udělala,“ říká Isabelle Uren, která provozuje sexuálně pozitivní web Bedbible.com. „V těchto situacích jsem se cítila bezpečně a svolně, protože jsem se pro ně svobodně rozhodla z jiných důvodů, které pro mě byly důležité. Věděla jsem také, že svůj souhlas mohu kdykoli odvolat. Případně jsem věděla, že i když se necítím nadšená od prvního momentu, pravděpodobně si to opravdu užiju, až se do dostanu do nálady – a když ne, tak můžu přestat."

Podle certifikované sexuální terapeutky Emily May se tento problém často objevuje u klientů, kteří žijí v dlouhodobých vztazích. „Jedna klientka například popisovala, že se neustále cítí rozpolcená mezi tím, že chce, aby byl její partner šťastný, a tím, že by si přála říct ‚dnes ne‘ bez následných pocitů viny,“ vypráví odbornice. „Přestože svého partnera milovala, plíživý pocit viny postupem času způsobil, že se jejich intimní život stal něčím, čeho se spíše bála, než něčím, co by si užívala.“

Nedáváte svolení jen ze slušnosti?

V následujících týdnech poté, co můj kamarád přišel s konceptem „nadšeného souhlasu“, jsem začala přemýšlet o své sexuální historii. Všimla jsem si, kolikrát jsem zažila zdánlivě banální a neškodné styky, které nebyly vyloženě nechtěné, ale rozhodně nebyly ani nadšeně odsouhlasené. Někdy jsem byla prostě příliš unavená. Jindy jsem se necítila dobře. A taky přišly chvíle, kdy mě protějšek nepřitahoval tak, jak jsem předpokládala. V takových momentech mi souhlas připadal jako nejjednodušší možnost, i když se nedělo to, co jsem ve skutečnosti chtěla.

Ty pocity mi trochu připomněly Cat Person, virální povídku od Kristen Roupenian, která vyšla v New Yorkeru v roce 2017. Mladá žena jménem Margot v ní má sex s Robertem, starším mužem, se kterým tak trochu randí. Je to konsensuální, ale jak věci gradují, je jasné, že Margot souhlasí spíš proto, že má pocit, že musí, než že by chtěla. Příběh, který byl zveřejněn jen několik měsíců po #MeToo, vyvolal na internetu rozruch, protože lidé debatovali o podmínkách, za kterých Margot souhlasila, že bude mít s Robertem sex. Mnoho mužů se zlobilo za odpor postavy k Robertově tělesnosti („břicho měl tlusté, měkké a pokryté chlupy“). Mnohé ženy se díky postoji Margot cítily být viděny, což jsem zažila na vlastní kůži.

Připadá mi důležité poukázat na rozdíl mezi souhlasem, který postrádá nadšení, a naprostou absencí souhlasu. Podle právní definice není souhlas platný, pokud se osoba cítí být k sexu jakýmkoliv způsobem tlačena nebo přinucena. Takové případy by mohly být klasifikovány jako znásilnění.

Jde to (vyjádřit) i beze slov

„V průběhu let jsem pracovala s nespočtem pacientů, kteří různými způsoby zažili sexuální násilí,“ říká poradkyně a odbornice na traumata Ruth Micallef. „Dost možná se zapojili do sexu, který nechtěli, proto, aby partnera ‚potěšili‘, aby zabránili tomu, že je bude citově zneužívat nebo zanedbávat. Nebo nebyli schopni verbálně vyjádřit, jestli souhlasí, nebo ne, protože byli nemocní, pod vlivem léků nebo drog.“

Jde o to, že pokud nerozumíte tomu, co znamená říci „ano“, nemusíte ve skutečnosti rozumět ani tomu, co znamená říci „ne“ – je to něco, s čím se společnost stále potýká, a to jak na sociologické, tak na legislativní úrovni.

„Musíme pochopit, že říci ‚ne‘ sexuální aktivitě může být zcela neverbální,“ má jasno Micallef. „Může to být odtažení se, nereagování nebo prostě snaha odejít či změnit téma rozhovoru nebo aktivitu. Je také důležité si uvědomit, že každý z nás kdykoli může změnit svou vůli souhlasit se sexuální aktivitou, a to i v jejím průběhu. A to, že někdo dříve souhlasil, ještě neznamená, že bude souhlasit i příště.“

Nemělo by rozhodovat nadšení?

Nakonec platí, že souhlas buď je, nebo není dán. Je však důležité si uvědomit různé stupně, které mohou v rámci konsensuálního sexu nastat. Je příznačné, že musel přijít muž, aby tyto pocity vykrystalizovaly i u mě. Protože jsou to pocity, které jsem v danou chvíli odmítala a podvědomě pohřbívala kvůli svým mužským partnerům. Nechtěla jsem zranit jejich hrdost nebo pošramotit jejich ego. Nebo hůř – říct něco, co by je mohlo přimět, aby o mě ztratili zájem.

Když toto můj kamarád vyslovil, potvrdily se tím mé vlastní pocity, které jsem si nikdy nedovolila mít. Když on dokázal rozpoznat, o jak důležitou věc se jedná, jistě to dokážu i já. Takže to i udělám. Protože, upřímně řečeno, všichni bychom měli souhlasit buď s nadšením, nebo vůbec.

© Independent Digital News & Media Ltd

Pro Independent připravila ​​Olivia Petter.