Masturbace je zdravá, ale všeho moc škodí. Jak poznat, že máte problém?
Nejprve pojďme na pravou míru uvést tvrzení o tom, jak je masturbace skvělá. Z hlediska zdravotního je jistě pravdou, že díky masturbaci člověk může podpořit svou imunitu (tělo totiž při ejakulaci vyplavuje hormon kortizol, který posiluje organismus pro případ zátěžových situací, a to včetně střetu s infekcí), zbaví se také efektivně stresu, zlepší si náladu, spánek, a dokonce i průchodnost cév. V případě mužů (kteří ostatně masturbují ve srovnání se ženami také mnohem častěji) pak lze skrze pravidelnou masturbaci snižovat i riziko vzniku rakoviny prostaty.
Vše výše řečené je jistě báječné, ovšem není masturbace jako sex – podle vědců se totiž při orgasmu při masturbaci uvolňuje o 400 % méně oxytocinu – látky, která úzce souvisí s pociťovanou mírou spokojenosti a štěstí – než během orgasmu v rámci klasického sexu. I přesto však masturbace vede např. k produkci dopaminu, na nějž nejenže si tělo může docela snadno zvyknout, ale dokonce si na něm lze vybudovat závislost. Což logicky vede k navýšení potřeby masturbace. A tak se člověk dostává do začarovaného (masturbačního) kruhu, z něhož se těžko dostává, a to i proto, že se lidé za svou neustálou potřebu masturbovat stydí a nevyhledají pomoc. Bez ní přitom tzv. kompulzivní masturbaci prakticky není možné zvládnout.
„Když se dnes – po absolvované léčbě – podívám zpět, skutečně jsem trpěl obrovským popřením toho, jak nutkavě po masturbaci toužím. Jen ta samotná akce byla totiž součástí mé každodenní rutiny a já jsem tak k pravidelné masturbaci přistupoval třeba jako k mytí rukou nebo čištění zubů. Takže jsem masturbaci nikdy nepovažoval za něco, co by mohlo nějak negativně narušit moje sexuální vztahy nebo třeba i vlastní sebeúctu. A jak to vypadalo v reálu? Masturboval jsem denně ráno ve sprše, ale také večer, když jsem se díval na porno – prostě proto, abych si užil relax. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale když jsem téměř ve 40 letech poprvé navštívil terapeuta, mohl jsem říct, že tohle dělám denně více jak dvacet let. Nepovažoval jsem to za divné – až do chvíle, kdy se mě terapeut zeptal, jak často a hlavně proč masturbuji. A tehdy jsem si uvědomil, že já to, proč masturbuji, vůbec nezvažuji, je to pro mě taková každodenní rutina jako právě to čištění zubů,“ popisuje na online fóru jeden z pacientů potýkající se s kompulzivní masturbací. Právě na internet si kvůli ostychu i jemu podobní chodí pro rady.
V každém případě lze podle odborníků mezi těmi, kdo trpí nutkavou masturbací, odlišit dvě skupiny – první tvoří lidé, kteří masturbují krátce a rutinně (jako tomu je ve výše popsaném případě), druhou lidé, co trpí přímo masturbačními záchvaty. Ti potom dokáží masturbací strávit i několik hodin v kuse. Podle sexuologů zejména druhá skupina k masturbaci potřebuje i konkrétní podněty – obvykle v podobě pornografie. Není proto divu, že někteří odborníci spojují nárůst kompulzivních projevů sexuality také s online médii, díky nimž jsou snadno dostupné jak pornografické materiály, tak i další možnosti sexuálního uspokojení.
Kompulzivní masturbace se samozřejmě neobejde ani bez (negativních) zdravotních důsledků. Zejména záchvatová masturbace může i s ohledem na nepřiměřeně dlouhou stimulaci skutečně vést k poranění genitálií – bolest však člověk v rámci záchvatu ani nevnímá a rozhodně se nejedná o důvod, proč s masturbací přestane. A pozor, intenzivní masturbace se může zvrtnout dokonce i v patologický stav, který je v angličtině označován jako Death Grip Syndrom. Se „smrtí“ přitom do jisté míry souvisí – zcela umrtvená jsou totiž v důsledku silné masturbace nervová zakončení v penisu, který prakticky znecitliví.
Problematika závislosti na masturbaci (či přímo téma tzv. kompulzivní masturbace) vědce zaměstnává již mnoho let. Ačkoliv na jednotné terminologii poruch, které do této kategorie spadají, se sexuologové neshodují, v základní rovině platí, že pokud se člověku závislému na masturbaci této činnosti nedostává, následují u něj klasické abstinenční příznaky. Dle některých pak v případě závislosti dokonce vůbec není nutná sexuální potřeba a orgasmus, ale určitá sekvence typizovaného chování nezřídka souvisejícího se sexualizací úzkosti (kdy masturbace může být i úlevným mechanismem). Nutkavá (kompulzivní) masturbace se totiž pro některé může stát únikem z reality a řešením problémů – kdykoliv se tedy ocitnou ve stresu, rozhodnou se tento stav potlačit právě prostřednictvím masturbace.
Zdroj: Giphy
S ohledem na to, že kompulzivní masturbace je v základu poruchou duševního zdraví, ten, kdo problémem trpí, by měl vyhledat pomoc psychologa, nikoliv sexuologa. Pro eliminaci nutkání k masturbaci je tak potřeba řešit psychické problémy – léčba je pak de facto totožná jako v případě kterékoliv jiné závislosti – využita tak může být celostní, rodinná či kognitivně-behaviorální terapie stejně jako mnoho dalších. Ti, kdo se navštívit odborníka zdráhají, by se měli pokusit zapracovat zejména na omezení sledování pornografie, ale také se zaměřit na rozličné aktivity, které poslouží jako „časová výplň“. Od věci není ani vyhledání podpůrné skupiny (v zahraničí fungují na podobném principu jako anonymní alkoholici), v Česku lze spíše využít již zmiňovaná online fóra.
V základu ale platí, že masturbace je pro člověka skutečné prospěšná (ostatně, vědí to už malé děti, které se svých genitálii dotýkají zcela samovolně – jednoduše proto, že jim to přináší příjemné pocity). Skvělou zprávou je také to, že v dnešní době již masturbace nikoho nepohoršuje – naopak mnozí si jsou jejích pozitivních dopadů na lidské zdraví, ale i sexualitu (kdy člověk poznává sám sebe, své erotogenní zóny a zjišťuje, co mu přináší uspokojení) velmi dobře vědomi. Ale stejně jako to platí u veškerých aktivit, které provozujeme, všeho moc škodí. V případě masturbace to pak platí dvojnásob.
