Kdo se bojí HIV? Na AIDS už se neumírá, nákaza HIV tak mladé neděsí. Důsledky však mohou být nejen zdravotní, ale i společenské
Když HIV/AIDS není hrozbou
Smrtelných nemocí existuje celá řada a AIDS se po několik desetiletí řadila mezi ně. Dnešní antiretrovirová léčba však mnohé změnila: díky pravidelnému (každodennímu) užívání příslušných léků mohou i HIV pozitivní žít plnohodnotné životy. Jejich kvalita pak po zdravotní stránce v podstatě není nijak snížena ani vzhledem ke kvalitě životů zdravé (míněno HIV negativní) populace. Možná i kvůli tomu jednoduše HIV/AIDS už nikoho tolik neděsí, což vede k jedinému – zbytečnému riskování, přehlížení rizik, nezodpovědnosti a v konečném důsledku i zcela zbytečným novým nákazám.
Zatímco v době, kdy světem hýbala „epidemie“ HIV/AIDS a právě z tohoto důvodu umíraly tisíce lidí, zejména pak gayů, platila nákaza virem HIV za skutečného strašáka, dnes je vše jinak. V minulosti totiž byly osvětové kampaně týkající se rizik nechráněného sexu, ale třeba i přehlížení pravidelného testování na pohlavně přenosné nemoci, prakticky na každém kroku. Bylo v zájmu každého, aby neriskoval – sázky byly totiž vysoké: zdraví, potažmo život. Tím, že dnes se na HIV/AIDS již (minimálně ve vyspělém) světě neumírá, ztrácí se z hledáčku zájmu. A má to i své nesporné důsledky.
Např. podle americké CDC tvoří převážnou většinu nově nakažených mladí lidé, tedy ti ve věkové skupině 13-24 let (a právě tito lidé se také s nejmenší pravděpodobností nechají na HIV otestovat)! Konkrétně mladí gayové a bisexuálové přitom v této kategorii tvoří 83 % nových diagnóz. Čím to? „Existuje přímá souvislost s nedostatkem výchovy k sexuálnímu zdraví a edukaci o HIV v případě mladých lidí,“ shrnul tak odborník na problematiku HIV z organizace Human Rights Campaign, Maurice McCants-Pearsall.
Nevědomost a stigma
Bohužel, jak se ukazuje, nevědomost je s HIV/AIDS spojena v mnoha rovinách. Nízké povědomí o rizicích nákazy HIV pak vede k tomu, že se řada (zejména mladších) lidí chová při sexu nezodpovědně a zároveň nevěnuje pozornost pravidelným návštěvám lékaře, resp. podstupování testů na pohlavně přenosné nemoci. O tom, že by třeba k ochraně před nákazou HIV podnikali preventivní kroky, např. v podobě užívání léků z kategorie tzv. preexpoziční profylaxe, ani nemluvě.
Vedle toho je tu ale nevědomost a řada s ní souvisejících předsudků přítomných v populaci. Ačkoliv HIV/AIDS po poměrně dlouhou dobu (především v 80. a 90. letech) oponovaly mediální prostor, výsledkem bylo spíše šíření strachu (a ve druhém plánu také negace směrem ke gayům). Ve společnosti tak stále přetrvává celá řada dezinformací, nepochopení a s nimi souvisejících stigmat. V roce 2008 dokonce v USA vznikl tzv. index stigmatu lidí žijících s HIV s cílem shromáždit důkazy o dopadu stigmat a diskriminace na HIV+ populaci napříč světem, Česko však data set nezahrnuje (na celosvětový přehled dle zapojených zemí je možné podívat se zde).
Nespočet mýtů je pak opředeno kolem přenosu HIV, kdy mnozí stále žijí v mylném přesvědčení, že HIV je možné nakazit se např. potřesením rukou, dotykem, pobytem ve stejné místnosti s někým HIV+ apod. Např. podle amerického průzkumu Kaiser Family Foundation dokonce cca 27 % tamní populace neví, že se HIV nemůže přenést sdílením jedné sklenice. Mimochodem, ačkoliv v Česku na toto téma nijak masivní výzkum neexistuje, podle Lukáše Rychetského, který školám nabízí besedy z kategorie sexuální výchovy, jsou podobné omyly naprosto běžné i u nás. Ve školách tak po přednášce HIV+ lektora nezřídka uklízečky desinfikují lavice a učitelky vyhazují kelímky, z nichž se napil, aby se nenakazily… Žít s HIV tedy ve společenské rovině rozhodně není žádný med. A to ještě nelze opomenout v Česku stále platné pravidlo, že HIV+ člověk musí o této skutečnosti informovat svého lékaře, jehož pochopení situace a adekvátní přístup rozhodně nejsou univerzálním pravidlem…
Jak je to s přenosem?
Jelikož právě přenosu HIV se týká nejvíce dezinformací, je jistě namístě jasně shrnout, jaké chování je rizikové. Jelikož virus se vyskytuje zejména v krvi, spermatu, preejakulátu a vaginálních sekretech těch, kteří jsou HIV+, logicky to předznamenává i klasické způsoby jeho přenosu: pohlavním stykem (a to nejen mezi muži, tedy i stykem mezi heterosexuály, vaginálním i análním), sdílením injekčních stříkaček (nejčastěji mezi drogově závislými), při krevní transfúzi a také z matky (infikované) na plod. Dominantním způsobem přenosu je pak ale ten první zmiňovaný, tedy prostřednictvím pohlavního styku.
V zájmu každé/ho je tedy provozovat sex bezpečný a zejména ve skupině mužů majících sex s muži by pravidlem mělo být i pravidelné podstoupení příslušného testu na HIV (rozhodně to ale neznamená, že nechat se na HIV otestovat nemá pro heterosexuální populaci význam). Pokud vás nyní napadají řady jiných situací, které by dle vašeho názoru mohly být také rizikové, podívejte se, kdy k přenosu HIV rozhodně nedochází (a ne, ani ze záchodového prkénka se nakazit nelze…).
Proč HIV neignorovat?
I když nákaza virem HIV dnes již nutně neznamená smrtelné nebezpečí, rozhodně to neznamená, že ji lze přehlížet. Byť v AIDS se díky včas (a proto je nutné nechat se testovat, což platí zejména pro rizikové skupiny) určené diagnóze HIV zvrtnout nemusí, stále se jedná o nákazu nevyléčitelnou. HIV pozitivní lidé sice mohou žít kvalitní a dlouhé životy, neznamená to ale, že nenarazí na různá omezení, a to nejen v rovině zdravotní, ale třeba i v souvislosti s životem osobním či pracovním apod. Předsudky lidí vůči těm, kteří se HIV nakazili, totiž stále přetrvávají – a jejich diskriminace také není nijak neobvyklá. Na druhou stranu – zodpovědně se při sexu může chovat každý – a měl by tak přijmout zodpovědnost nejen za zdraví své, ale i svých sexuálních partnerů.
