Musí lékař vědět, že jste HIV+? V řadě zemí nařízení zrušili, v Česku na něm trváme. Léčení HIV+ lidé přitom nejsou rizikem, čelí ale stigmatu
Etika s nejasnými hranicemi
Vztahy mezi lékaři a pacienty mohou být samozřejmě různé, ostatně, „lidský faktor“ je zrovna v tomto případě tím, co kvalitu poskytované péče neodmyslitelně ovlivňuje. Ovšem z formálního hlediska je jedním ze základních pilířů těchto vztahů lékařská povinnost mlčenlivosti. O ní bývá často pojednáváno také jako o tzv. lékařském tajemství, což znamená, že lékař (ale také další zdravotničtí pracovníci) je povinen o údajích pacienta, jeho diagnózách a způsobech léčby zachovat mlčenlivost. I když se jedná o klíčovou zásadu lékařské etiky, o tom, jak se sám lékař následně na základě učiněných zjištění k pacientovi bude chovat, již související definice týkající se povinnosti mlčenlivosti, potažmo lékařského tajemství, nic neříká.
Jaký přístup tedy lékař k pacientovi, který je HIV pozitivní, zvolí, může být do jisté míry odvislé také od jeho osobních přesvědčení – byť z hlediska etických principů vymezených i Českou lékařskou komorou by se měl chovat vždy korektně, s respektem a bez ohledu na aspekty týkající se rasy, barvy pleti, sexuální orientace apod. Od „ideálu“ má však žitá praxe často docela daleko. Nemluvě o tom, že existují situace, kdy lékaři, např. z důvodu vlastního svědomí, ale i odborných důvodů (což obojí poskytuje poměrně široký prostor k interpretaci), mohou péči o pacienta odmítnout. A to není jen teoretická možnost. To, že lékaři odmítají do péče přijmout pacienty, kteří jim oznámí, že jsou HIV pozitivní, se běžně děje. Ostatně, v 19 zemích, kde bylo možné shromáždit příslušná data, se každý čtvrtý HIV pozitivní v rámci zdravotnického systému setkal s diskriminací. Ne náhodou tedy v řadě zemí po celém světě již upustili od toho, stanovovat lidem zákonnou povinnost oznamovat lékařům svůj HIV status. V Česku však stále platí…
Ve kterém roce uvízla Česká lékařská komora?
Ačkoliv lékařské tajemství je jistě hezký teoretický koncept, v Česku jsou také jasně vymezeny situace, kdy je možné jej prolomit a zdravotníka této povinnosti mlčenlivosti zbavit. A pak jsou tu také zákonem stanovené případy, kdy sami pacienti musejí o určitých skutečnostech lékaře a zdravotníky informovat. Konkrétně jsou tedy v souladu se zákonem o ochraně veřejného zdraví povinni sdělit lékaři před vyšetřením či léčebným výkonem informaci týkající se HIV statusu (a také dalších infekčních chorob).
Takové ustanovení nepochybně mělo svůj význam. V minulosti. Tedy v době, kdy antiretrovirová léčba HIV nebyla tak efektivní a nedokázala virovou nálož snížit v podstatě na nulu. Tehdy jsou totiž pacienti zcela neinfekční a k tomu, aby o jejich HIV pozitivitě kdokoliv věděl, natož někdo zcela cizí, v podstatě neexistuje rozumný důvod. V zahraničí to vědí. Povinnost HIV pozitivních o této skutečnosti informovat lékaře dávno zrušili. Ostatně, jedinými skutečně „rizikovými“ pacienty s HIV jsou ti, kteří o své diagnóze nevědí. A ti o ní logicky stejně nikoho informovat nemohou...
Česká lékařská komora přesto stále trvá na tom, že informování lékařů o HIV pozitivitě je nezbytné. „ČLK považuje za vyloučené, aby lékař nebyl oprávněn být informován o tom, že pacient trpí závažnou přenosnou chorobou, zejména že je HIV pozitivní. Komora trvá na zachování velmi skromných práv zdravotníků stanovených v § 50 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, tedy i na právu zdravotníka být informován o tom, že pacient trpí přenosnou chorobou,“ shrnuli členové ČLK ve svém usnesení z loňska. Nabízí se tedy otázka, zda členům ČLK neunikl vývoj moderní medicíny, díky níž léčení HIV pozitivní nejsou rizikem ani pro své okolí a ani pro lékaře. A zda jim nedochází, že opatření, které tolik hájí, v podstatě není odůvodněné a vede k jedinému: stigmatizaci a diskriminaci HIV pozitivních.
Čeští odborníci sdružení v ČLK tak nejenže odmítají vyslyšet apely jiných svých kolegů sdružených ve Společnosti infekčního lékařství (a tedy de facto odborníků nejpovolanějších), ale především ignorují také doporučení nadnárodních organizací, a to včetně OSN. Program Organizace spojených národů UNAIDS přitom odstranění zákonů týkajících se neprozrazení HIV statusu doporučuje stejně jako další z evropských organizací, AIDS Action Europe.
Co ukazuje praxe?
Povinnost informovat lékaře o svém HIV statusu tak nemají lidé např. ve Francii, Německu, Velké Británii, v Rakousku, Finsku, Řecku, ve všech státech USA (s výjimkou zubařského ošetření v Arkansasu), v Austrálii, Kanadě, ale např. ani v Rumunsku, Gruzii či Kyrgyzstánu. A mimochodem: nikde nevzrostl počet lékařů či zdravotníků, kteří by se HIV nakazili… Konkrétně v Británii se žádný případ profesního přenosu infekce HIV nevyskytl od roku 1999!
Mohlo by být s podivem, že Česko opět přehlíží, že svět, věda a moderní medicína jdou kupředu. Na druhou stranu, co se týká manželství pro všechny, jsme na tom podobně. Dárcovství krve gayi, které také česká legislativa de facto zapovídá, byť dárců krve stále ubývá, to snad ani nemá smysl zmiňovat. Jako by se naším národním sportem stávalo lpění na pořádcích z dávné minulosti a víra v to, že když budeme vývoj ostentativně ignorovat, jako by nebyl. Jen to probuzení do „nového světa“, které stejně dříve či později přijde, bude o to bolestnější…
