Nejen tučňáci. 5 druhů zvířat, kde to mezi samci jiskří víc, než byste čekali
Když někdo hovoří o queer lidech jako o „něčem, co je proti přírodě“, stačí se na chvíli podívat do světa zvířat. Zoologie v tom má jasno, stejnopohlavní chování bylo popsáno u víc než patnácti set druhů – od primátů přes ptáky až po mořské savce.
Je ale fér dodat jednu důležitou věc. Vědci raději mluví o stejnopohlavním chování než o identitě nebo orientaci, jak je chápeme u lidí. Zvířata nám totiž neříkají, kým jsou – ale velmi jasně ukazují, co všechno je v přírodě možné. A to mluví samo za sebe.
Novější výzkumy navíc ukazují, že u některých druhů může stejnopohlavní chování posilovat vztahy, uvolňovat napětí nebo upevňovat spojenectví. U společenských savců tak nejde o žádný omyl přírody, ale o jednu z přirozených strategií, jak držet skupinu pohromadě.
Tučňáci: slavné tváře, ale rozhodně ne rarita
Pokud má zvířecí queer příběh své hvězdy, tučňáci vedou na celé čáře. Do povědomí se dostali díky příběhům samčích párů, které spolu vytvářejí pevná pouta, stavějí hnízda a starají se o vejce i mláďata. Organizace WWF připomíná, že stejnopohlavní párování a péče o potomstvo se u zvířat objevují už po staletí – a právě u tučňáků byly tyto projevy zaznamenané už během antarktických výprav na začátku 20. století. Magazín Discover Wildlife pak zmiňuje známý příběh samců Roy and Silo z Central Park Zoo, kteří se nejprve snažili společně zahřívat vejce a později úspěšně vyvedli adoptované mládě.
Na tučňácích nás fascinuje hlavně to, jak moc jejich chování připomíná to, co si spojujeme s partnerstvím: blízkost, souhru, péči i vytrvalost. Jenže právě tady je dobré ubrat na romantických představách. Tučňáci nejsou žádná výjimka, která potvrzuje pravidlo – jsou spíš dobře viditelným důkazem, že příroda má ve vztazích mnohem širší škálu, než si často připouštíme.
Žirafy: když čísla mluví jasněji než předsudky
Snad žádné jiné zvíře se v debatách o stejnopohlavním chování neobjevuje tak často jako žirafa. Možná to někoho překvapí, ale v některých sledovaných populacích tvořilo chování mezi samci víc než 94 procent veškeré zaznamenané sexuální aktivity. Právě u žiraf jde o jeden z nejlépe zdokumentovaných případů – patří sem očichávání genitálií, takzvané „necking“ – tření a proplétání krků – i následné nasedání.
Na žirafách je zajímavé ještě něco dalšího. Dobře na nich vyniká, jak moc do vědy dlouho promlouval lidský pohled. Chování, které by u samce a samice bez váhání neslo nálepku námluv nebo sexuality, se u dvou samců často zjednodušovalo na projev dominance. A to není jen hra se slovy. To, jak věci pojmenováváme, výrazně ovlivňuje i to, co pak považujeme za běžné, a co naopak odsouváme stranou jako něco „mimo normu“.
Delfíni: blízkost, která drží pohromadě
U delfínů, konkrétně u delfína skákavého, vědci dlouhodobě sledují silná pouta mezi samci. Nejde jen o společný pohyb nebo lov, ale i o sexuální chování, které je součástí těchto vztahů. Samci si vytvářejí hluboká a dlouhodobá partnerství, která mohou trvat i desítky let. Zhruba polovina sexuálních interakcí u samců pak může probíhat právě mezi nimi navzájem – a jedním z hlavních vysvětlení je posilování vazeb a spolupráce.
Právě na delfínech se dobře ukazuje, jak omezená je představa, že sex v přírodě slouží jen k rozmnožování. U vysoce společenských druhů je to zároveň způsob, jak budovat důvěru, upevňovat vztahy a držet skupinu pohromadě. Jakmile se na zvířecí chování přestaneme dívat jen optikou reprodukce, začne dávat smysl i to, proč se stejnopohlavní interakce objevují tak často.
Japonští makakové: vztahy, které mají řád
Velmi přesvědčivý příklad nabízí makak japonský. Samice tohoto druhu běžně vytvářejí dočasné, ale výhradní vztahy s jinými samicemi – takzvaná partnerství, která zahrnují námluvy i sexuální kontakt. Nejde tedy o náhodu nebo jednorázovou epizodu, ale o chování, které má vlastní rytmus, pravidla i opakování. Bylo dokonce pozorováno, že samice mezi sebou o partnerky soupeří a někdy jim dávají přednost i ve chvíli, kdy mají k dispozici samce.
Makakové jsou důležití ještě z jednoho důvodu – pomáhají bořit představu, že stejnopohlavní chování je v přírodě hlavně „doménou samců“. Není. Výzkumy citované v Nature Communications ukazují, že u samic může mít takové chování roli při usmiřování a celkovém udržování vztahů ve skupině. Dobře to zapadá do širšího obrazu primátů jako vysoce sociálních tvorů, u nichž sexualita neplní jen jednu funkci, ale je součástí složitého světa vztahů a komunikace.
Bonobové: když blízkost drží skupinu pohromadě
Pokud existuje druh, na kterém se nejčastěji ukazuje sociální role sexu, jsou to šimpanzové bonobo. Sexuální kontakt u nich funguje jako přirozený nástroj každodenního soužití – slouží k navazování kontaktu, uklidnění napětí i upevňování vztahů. Párování mezi samicemi i mezi samci je přitom zcela běžnou součástí jejich života. Stejnopohlavní interakce jsou u bonobů dokonce častější než ty mezi samcem a samicí a že jejich společnost stojí na silných, propojených vazbách mezi samicemi.
Bonobové dobře ukazují, proč je zbytečné ptát se jestli jsou zvířata gay. Z pohledu vědy je mnohem podstatnější, co takové chování ve skupině znamená a jakou má roli. A tady je odpověď poměrně přímočará – pomáhá snižovat napětí, tlumit konflikty a držet skupinu pohromadě. Právě odsud se pak odvíjí širší pohled moderní zoologie, podle kterého stejnopohlavní chování u řady savců úzce souvisí se vztahy, spoluprací a schopností fungovat v komplexním společenském prostředí.
Příroda je pestřejší, než jak ji popisujeme
Možná na tom všem není nejzajímavější samotný výčet „queer zvířat“, ale to, co ten seznam říká o nás. Dnešní věda otevřeně připouští, že stejnopohlavní chování je v přírodě rozšířené, pravděpodobně mnohem častější, než jsme si dlouho mysleli, a také zkreslené tím, jaké otázky jsme si kladli. Starší výzkum často vycházel z úzkých představ o „normálním“ chování – a ty pak ovlivňovaly i to, co jsme byli ochotni vidět a uznat.
To ale neznamená, že bychom měli zvířata používat jako jednoduchý důkaz pro lidské identity nebo vztahy. V tom jsou vědci zdrženliví, a dává to smysl. Ukazuje to ale něco jiného, možná podstatnějšího – tvrdit, že queer existence je „nepřirozená“, působí ve světle dnešních poznatků o druzích jako žirafa, tučňák, delfín skákavý, makak japonský nebo bonobo přinejmenším jako dost vratká představa.
Příroda totiž není jednoduchá ani striktně uspořádaná podle našich kategorií. Je proměnlivá, vrstevnatá a často překvapivá. A právě v téhle rozmanitosti je její síla i přirozená elegance.
