Petr Laně: „Každé dítě je hřebíček do vztahu. I tak ale byla adopce našich kluků nejlepší rozhodnutí v životě“
Petře, s partnerem jste uzavřeli registrované partnerství v roce 2010. Zkusme se ale přenést do doby ještě dřívější – když jste se poznali. Měli jste nějaké představy o vaší budoucnosti? A bylo pro vás tehdy založení rodiny tématem?
Základní představu jsme určitě měli. Minimálně já jsem ji měl. Můj předcházející vztah totiž skončil proto, že jsem chtěl svatbu a děti, což můj partner odmítal. On byl navíc „tajný gay“, takže jsme náš vztah pořád skrývali a mně to dost vadilo. Takže po rozchodu jsem rovnou všude hlásil, že hledám někoho „normálního“, kdo to má v hlavě srovnané… a chce ty děti a svatbu! (smích)
Tvůj partner Honza tuto „podmínku“ naplnil?
Já myslím, že to bylo opravdu osudové setkání. Potkali jsme se v baru a vyšlo najevo, že máme úplně stejné datum narození. Ani jeden z nás tomu nechtěl věřit, vzájemně jsme si museli ukázat občanky. (smích) Pak si pamatuju, že asi měsíc poté, co jsme se seznámili, jsme šli po ulici na Smíchově a bavili jsme se o tom, že bychom oba chtěli mít děti. To se psal rok 2008 a v létě 2010 jsme se vzali, respektive registrovali…
Registrované partnerství u nás legislativa umožnila v roce 2006 po docela dlouhých obstrukcích, a dokonce i přehlasovanému vetu tehdejšího prezidenta Klause. Obecně to byla „velká věc“ a zrovna na to, že by gay/les páry měly (a chtěly) děti, zákon ani nepomýšlel. Uvažovali jste o tom, jak komplikovaná cesta vás čeká?
Samozřejmě jsme věděli, že to nebude nic jednoduchého. V té době navíc souvisejících informací nebylo nijak moc. Pamatuju si webovou stránku 004.cz, kde jsem vše dohledával. A díky tomu jsme také zjistili, že ti, kdo registrované partnerství uzavřou, děti vůbec adoptovat nesmí, nejen spolu, ale ani jako jednotlivci. Takže jsme řešili, jak k tomu přistoupíme. Jako první nás samozřejmě napadla možnost náhradního mateřství. Jenže se ukázalo, že je to šedá zóna, kterou česká legislativa nijak neošetřuje. Proto jsme tuhle variantu vyhodnotili jako velmi rizikovou a rozhodli se, že nám dává smysl zkusit ten systém změnit. Nejen pro nás, ale pro všechny. V ten moment mi „boj za LGBT práva“ dával velký smysl.
Postavili jste se k problému jednoduše „aktivisticky“. Přitom zrovna gay aktivismus jsi v jednom z předešlých rozhovorů pro LUI nehodnotil zrovna pozitivně. (smích) Řekl jsi přímo, že tě „štve povrchnost gay komunity a to, jak není jednotná“ a že „spousta gayů nechce ani hnout prstem a jsou hrozně laxní“…
No… (smích) Už jsem dozrál. Dnes chápu, že ne všichni gayové a lesby chtějí děti. Často se sice používá označení „gay komunita“, ale ona je velice různorodá. Stejně jako všichni LGBT, ale nakonec i hetero lidé. Pro mě tehdy byla rodina opravdu hodně důležitá, dnes už se o aktivismus moc nezajímám – navíc v Nizozemsku, kde žijeme, LGBT aktivismus není téma. Obecně si ale myslím, že dnešní mladí LGBT lidé jsou aktivní mnohem víc, protože v tom, že se nemají bát za svoje práva postavit a bojovat, vlastně vyrostli. Ale úplně upřímně, já bych v dnešní době už aktivismus dělat nechtěl. Třeba trans tématům vůbec nerozumím.
Je fakt, že zrovna trans komunita je v poslední době hodně viditelná…
Ona je to součást celého toho procesu. Je pravda, že zrovna trans problematika je hodně diskutovaná a taky se objevuje velice často v médiích. Ale myslím, že tak to bylo dřív i s námi – s gayi a lesbami. Nám taky v době, kdy jsme bojovali o svoje práva, říkali, že „jsme všude“. Obecně je ale pro mě otázka „trans“ hodně složitá a určitě bych se do související diskuse nepouštěl – což vlastně poukazuje na to, že LGBT lidi není možné házet do jednoho „komunitního pytle“. Každá ta zahrnutá skupina lidí má svoje cíle, přání a to, čeho chce dosáhnout. A jen těžko budou všichni bojovat za všechny.
Vám se s pomocí právníka Petra Kally podařilo skutečně legislativu „prorazit“. V roce 2017 jste, resp. ty jako jednotlivec, adoptovali prvního syna, Vojtu. Počítali jste s partnerem v té době s tím, jak moc se vám v důsledku změní život?
Úplně upřímně? Ne. Ani jeden z nás si rozhodně nepředstavoval, jak moc náročné to bude. Navíc ta klasická péče, která v Česku obvykle dopadá na matky, tady leží na mně. A protože jsme se z Česka odstěhovali do Nizozemska, nemáme tu ani žádné příbuzné, babičky… nikoho, kdo by nám pomohl. Já jsem i dnes kolikrát večer úplně „vyšťavený“. Co je ale hlavní – Vojta si s sebou nese velká traumata. Má problémy s attachmentem (navazování citových pout, pozn. red.), samozřejmě s ním navštěvujeme psycholožku, chodíme na speciální terapii, která nám má pomoct v tom, abychom se k sobě přiblížili. Terapie sice výsledky má, ale jde to všechno velmi pomalu.
Na takové problémy asi předem není připraven žádný rodič…
Přesně tak. Nám sice v přípravném rodičovském kurzu říkali, že všechny děti do jednoho mají různá traumata z toho, že byly opuštěné nebo nechtěné. Protože dítě – i když to málokdo, kdo to nezažil, chápe – cítí, že ho matka nechce, už v době vývoje. Matky prý totiž v takových případech vyplavují negativní hormony, které ovlivňují vývoj mozku dítěte. Slyšeli jsme o tom hodně smutných příběhů. Ale člověk sám sobě namlouvá, že jeho se to týkat nebude.
Musím ti v tomhle kontextu odcitovat, co řekl tvůj partner Honza v prvním rozhovoru pro LUI o vztazích a soužití: „Možná je oproti heterosexuálům rozdíl v tom, že hetero páry drží víc pohromadě rodina, mají většinou aspoň jedno dítě, takže i tendenci být stabilnější“. Máš dnes se dvěma dětmi pocit, že by to tak bylo?
Já ti nevím. (smích) My jsme teď měli docela slušnou partnerskou krizi. Ne ve smyslu, že by jeden z nás toho druhého podváděl. Ale proto, že doba zamilovanosti je prostě pryč. Vždyť jsme spolu šestnáct let a máme dvě děti… A dnes bych se v jistém slova smyslu podepsal pod to, co zaznělo i ze strany organizace, která poskytuje podporu pro lidi, kteří děti adoptují – že každé dítě je hřebíček do vztahu. My jsme opravdu zabředli do partnerského stereotypu, kdy jsme v podstatě neustále jen řešili děti. Cítil jsem i takový vnější tlak: „Chtěli jste děti, tak se o ně starejte.“ A výsledkem je, že postupně šel náš vztah úplně do kopru.
Takže by se dalo říct, že děti vztah rozloží, ale pak ho udržují pohromadě? (smích)
Vlastně jo. Protože kdybychom se měli opravdu rozejít, určitě bych se na děti ohlížel. A bylo by to hodně složité. Kluci by totiž chtěli jít s Honzou. Víš proč? Protože teď jsou většinu času se mnou a já jsem jako ta klasická matka, co jim říká: „Udělej tohle, nedělej tamto.“ Honza je ten tatínek na hraní a zábavu, který nevidí odvrácenou stranu. Vlastně je to fakt jako v úplně klasické hetero rodině. Takže by to chtělo Výměnu manželek! (smích)
Každopádně člověk ve vypjatých situacích promýšlí extrémní scénáře. Já jsem uvažoval i o tom, jestli bych v tom vztahu, kdyby byl úplně nefunkční, případně dokázal zůstat jen kvůli dětem – protože v takových případech zase psychologové říkají, že děti to cítí a není to pro ně dobré…
Vzhledem k tomu, že o krizi mluvíš v minulém čase, předpokládám, že jste ji nakonec překonali a podobné úvahy zůstávají jen v ryze teoretické rovině. Takže jaký je tvůj/váš recept?
Člověk si musí uvědomit své priority. Pokud se na to všechno podívám komplexně, tak i přes všechny vzniklé problémy si stojím za tím, že obě adopce našich kluků byly nejlepší rozhodnutí našeho života. A za to stojí bojovat. My teď už máme opravdu dobrou fázi a minimálně za sebe můžu říct, že jsem spokojený. Ale potvrzuju, že na vztahu se musí pracovat a člověk ho musí udržovat. Taky je potřeba, aby člověk o problémech mluvil. Nám hodně pomohla psychoterapie s Vojtou, protože tam bylo možné naše problémy i pojmenovat. Začali jsme pracovat sami na sobě a Honza se hodně snaží, protože si uvědomil, že zatímco on je v práci, já zajišťuju tisíc… co tisíc, milion malých věcí každý den. Takže pak z toho mám hlavu jak pátrací balon…
Taky nám došlo, že musíme trávit čas společně jako rodina. Protože jednu dobu jsem se o víkendech snažil učit holandsky a Honza vyrážel s dětmi ven. A to byla cesta do pekel. Ta separace. Dnes to máme nastavené tak, že každý víkend musíme jít někam společně. Na druhou stranu je potřeba nestavět děti vždy na první místo – což jsme dělali. Teď už víme, že musíme mít s Honzou čas i jen pro sebe, třeba jít ve dvou na večeři. To byl ale samozřejmě se dvěma malými dětmi v cizí zemi dlouho problém…
A návrat do Česka jste nezvažovali? Ostatně, pokud vím, váš plán byl vrátit se, až bude Vojta nastupovat do školy…
Jak se říká, člověk míní a život mění. My jsme se zpočátku hlavně báli, jak nám život v zahraničí půjde. Vlastně jsme si mysleli, že nepůjde. Ale když jsme se pak vraceli do Česka na dovolené a prázdniny a rodina a známí se nás ptali, jak se máme, tak jsme jim říkali: „Je to blbý, máme se dobře.“ (smích) Nakonec jsou ale hlavní důvod, proč jsme tu zůstali, právě naši kluci. Vojta si jazyk osvojil velice rychle a prostředí je tu mnohem otevřenější – takže tu kluci nemusí poslouchat žádné rasistické poznámky, že jsou Romové. To se nám při návštěvách v Česku stává běžně. Ale abych ty věci nemaloval úplně narůžovo – tady máme zase problémy s některými přistěhovalci z arabských zemí. Těm totiž dva tatínci dost vadí a už nám dokonce i vyhrožovali. Kulturní rozdíly jsou velké, což dělá soužití složitějším. Už ani moc nevěřím na nějakou otevřenou společnost.
Provedli jsme určitou rekapitulaci uplynulých let… takže by mě teď naopak zajímal nějaký „výhled“ do let příštích – je něco, co by sis během následujících 15 let přál?
Snad budu ještě naživu! (smích) Jinak myslím, že je před námi velká spousta zážitků. Doufám, že se mi tu podaří najít práci… a přál bych si, abychom na sebe s Honzou měli víc času. Ale to snad přijde s tím, jak budou děti růst. Sám jsem zvědavý, co všechno se za dalších 15 let stane a kam se naši kluci posunou. Naši budoucnost – minimálně tu blízkou – ale každopádně vidím tady, v Nizozemsku. Pokud bychom se někdy rozhodli vrátit do Čech, myslím, že to bude až na důchod.
Rozhovor je součástí výročního tištěného vydání magazínu LUI, který slaví 15 let od svého založení. Magazín LUI 15 je k dostání za symbolických 15 Kč.
Magazín LUI, jehož první číslo vyšlo 17. 11. 2009, před pár dny vstoupil do „nové životní etapy“ – a při této příležitosti ve výročním tištěném vydání „LUI 15“ také rekapituluje uplynulé roky. Jak se vyvíjel přístup české společnosti k LGBTQ lidem? Nakolik „rovná“ práva v Česku skutečně mají? A lze již v této souvislosti hovořit o respektu a ne jen o toleranci?
