Ohlédnutí Roberta Paulata: Co se změnilo v jeho životě za posledních patnáct let a kam směřuje dál?
LUI letos slaví patnáct let. Pokud se na tuto dobu ohlédnete zpátky, jak vypadal váš život?
Na začátek bych rád LUI popřál všechno nejlepší! Já jsem se od svých třiceti let transformoval do jiného Roberta Paulata, než jakým jsem byl před patnácti lety. Tehdy jsem byl v registrovaném partnerství, žil jsem vždy několik měsíců v Americe a v Česku, nepodnikal jsem v plastické chirurgii a neměl jsem ani jiné aktivity, které dělám teď.
Co všechno se změnilo? Vnímáte výrazný posun ve všech oblastech života?
Můj život před patnácti lety vypadal jako jeden velký večírek, užíval jsem si života ve všech směrech, včetně studia na vysoké škole. Dnes je ale můj život hlavně rodinný a pracovní. Jsem šťastný, že jedna etapa skončila a mohl jsem se posunout dál, v rovině osobní i pracovní.
Nedávno jste dokonce otevřel novou kliniku CAN CLINIC NEW ME v Praze. Nač přesně se v ní zaměřujete?
Kliniku jsme otevřeli na náměstí Republiky, hned vedle centra Palladium. Má neskutečný výhled na celé náměstí a krásnou historickou Prahu. Máme jeden z nejmodernějších sálů plastické chirurgie, včetně několika ambulancí estetické medicíny. Myslím si, že je to místo, kde se snoubí krása a velký počet profesionálních lékařů, erudovaných zaměstnanců, kteří vyhoví všem klientům při procesu anti-agingu nebo při nějaké nedokonalosti, kterou trpí a mají z toho psychické potíže, nebo si přejí něco vylepšit.
Máme doopravdy mnoho technologií, jak zůstat stále sebou, se svým výrazem a neměnit se. To je důležité proto, že pojetí plastické chirurgie je neměnit svůj obličej – žádné kačeří rty. Jde o to vypadat jako svoje JÁ před několika lety nebo odpočatě. O tom je evropská chirurgie dvacátého prvního století.
Kromě pracovních úspěchů jsou tu i úspěchy osobní. Jedním obrovským úspěchem je, že jste se stal tatínkem. Vzpomenete si na dobu, kdy jste o miminku jen uvažoval? Kdy se snění proměnilo v plánování?
Tehdy mi bylo třiadvacet let. Nakonec se můj syn narodil, když mi bylo čtyřicet dva. Dnes je mi čtyřicet pět. Takže jsem si své miminko doopravdy vysnil, plánoval jsem ho vlastně celý život.
Zvolil jste cestu surogátního mateřství. Co bylo v tomto procesu nejsložitější?
Vybrat náhradní matku, správnou kliniku, anonymní dárkyni vajíček… to bylo velmi složité. Ale všechno se podařilo a mám skoro třiapůlletého syna, který vyniká v jazycích, je velmi socializovaný, samostatný jak v soukromí, tak v mezinárodní školce, kam dochází, a já mám obrovskou radost. Neuvažuji o chůvě, celou dobu to zvládám jako single otec sám.
Co praktického byste poradil těm, kteří by si také přáli stát se rodiči a rádi by toho dosáhli díky náhradní matce?
Je to o velké důvěře k náhradní matce. Surogátní mateřství je stále tzv. „šedá“ zóna, protože v Česku se náhradní matka stále stává matkou i v rodném listě. Je velmi důležité vědět, s kým budete miminko mít. Vybrané ženě musíte stoprocentně věřit, musíte si být jistí, že miminko opravdu dostanete do své péče a budete jej vychovávat vy.
Pokračování rozhovoru s Robertem Paulatem si můžete přečíst ve výročním vydání LUI 15, které je k dostání za symbolických 15 Kč.
Jediný český LGBT magazín LUI slaví 15 let od založení. Ve výročním vydání LUI 15 bilancuje. A v boji za rovnost neustává
Dosažení věku 15 let je v Česku z hlediska zákona považováno za moment, kdy se lidé stávají mladistvými a vykračují směrem k dospělosti. Magazín LUI, jehož první číslo vyšlo 17. 11. 2009, tak před pár dny vstoupil do „nové životní etapy“ – a při této příležitosti ve výročním tištěném vydání „LUI 15“ také rekapituluje uplynulé roky. Jak se vyvíjel přístup české společnosti k LGBTQ lidem? Nakolik „rovná“ práva v Česku skutečně mají? A lze již v této souvislosti hovořit o respektu a ne jen o toleranci?