Díky dceři je pro nás svět barevnější, svěřují se dva tátové, kteří na cestě k miminku zažili obrovské zklamání

Jak si kadeřník a barista, což jsou typicky městská povolání, pořídí usedlost na venkově?

Já jsem původně sháněl podnájem v Praze, kde jsem bydlel, ale známá z realitní kanceláře mi nabídla, abych se přijel podívat na statek a ten mi učaroval. Hned po otevření vrat jsem věděl, že tady chci strávit zbytek života. Když jsem pak našel Tomáše, váhal jsem, jestli dům prodat nebo ne, ale i Tomáše natolik okouzlil, že jsme se rozhodli, že tu zůstaneme a budeme ho společně zvelebovat. Tomáš má v Kouřimi kadeřnický salon a já jsem barista senior na kolech. Pořádám různá školení pro korporátní společnost a teambuildingy, provozuju pojízdnou kavárnu a navštěvujeme také různé gastrofestivaly.

Kdy jste si s Tomášem řekli, že byste chtěli spolu založit rodinu?

My jsme spolu čtyři a půl roku. Věděli jsme o sobě už delší dobu, ale Tomáš cestoval po světě.  Jednoho dne jsem ale zjistil, že se nastěhoval do vesnice, která je ode mne asi kilometr. Pozval jsem ho na brusle, on se přijel podívat na statek a oba jsme v tu chvíli věděli, že spolu chceme být. Moje první otázka byla, zda chce rodinu, protože po ní toužím už od mého coming outu. Také mi v té době už tikaly biologické hodiny a prioritní pro mě bylo najít partnera, který také touží po rodině. A na tom jsme se s Tomášem shodli. A shodli jsme se i na tom, že chceme jedno dítě, protože přece jen nejsme tradiční rodina a chceme mu dát maximum, co dokážeme – a to i po ekonomické stránce, protože oba podnikáme a doba je nejistá.

Více v Galerii

Zdroje: Farmhouse of Fathers: Katka Malinová/se svolením, Farmhouse of Fathers/se svolením

Cesta k miminku je pro homosexuální pár v našich právních podmínkách dost složitá, i po psychické stránce. Jak jste si prošli tímhle procesem?

Bylo to hodně zajímavé. Kde začít? Už na začátku jsme se rozhodli, že nechceme jít cestou adopce, protože se nám nechtělo podstupovat tu dlouhou byrokracii s nejistým výsledkem – a tím myslíme čekací dobu. Nikdo vám nedokáže po absolvování všeho potřebného říct, kdy se dítěte dočkáte. A mě už tikaly biologické hodiny. Těch cest je ale spousta, a jakmile se do toho procesu vnoříte, začnou se před vámi vynořovat další a další možnosti. Nechtěli jsme ani zahraničí, a to i z finančních důvodů.

Bohužel cesta, kterou jsme se poprvé vydali, byla špatná a zažili jsme obrovské zklamání. Ve zkratce: paní vybrala zálohu od nás a ještě dalších tří párů. Celou dobu nám lhala a falšovala třeba i lékařské zprávy. Výsledkem bylo, že jsme se na dva týdny přestěhovali do bydliště matky a na naše vysněné miminko čekali se sbalenou taškou do porodnice. A pak jsme najednou zjistili, že se miminko už narodilo, že to není holčička, ale chlapeček, a že si ho vzal někdo úplně jiný a odvezl hned z porodnice. To pro nás byl obrovský šok.

Je velká škoda, že si homosexuální páry nemohou osvojit dítě snadněji. Kdyby třeba adopce probíhala za jednodušších podmínek, nebránili bychom se jí. Netrvali jsme na tom, že dítě musí být biologicky jednoho z nás. Oficiální cesty jsou ale blokované politiky a vzniká tak prostor pro podobně odporné praktiky. A my jsme se v žádném případě nechtěli vydávat nezákonnou cestou.

Jak jste reagovali? Chtěli jste to vzdát?

V ten moment jsme řešili jen nás dva. Nutkání ventilovat to dál bylo samozřejmě veliké, ale nechtěli jsme, abychom měli ještě víc starostí anebo aby se nám začali ozývat další podvedení. V komunitě gayů, které známe, byl totiž každý pár náhradní matkou podvedený. Někteří dokonce víckrát, někomu se to povedlo až na potřetí nebo počtvrté. Ono velmi záleží na tom, jakou ženu najdete a záleží i na jejím životním stylu.

Řekli jsme si proto, že si dáme pauzu. V létě pojedeme na dovolenou a na podzim začneme znovu. To bylo začátkem roku. Jenže pak byl březen nebo duben, já se probudil a měl jsem tušení. Řekl jsem Tomášovi, vstaň – ani jsem mu neřekl dobré ráno – zapni počítač a piš. Napíšeme náš příběh a on se třeba někdo ozve. Do týdne jsme měli odpověď, že bychom se mohli setkat, protože to, co se nám stalo, je strašné. A to neštěstí nám otevřelo dveře ke štěstí.

Jsou ženy, které si řeknou o milion a jsou jich plné sociální sítě. My ale máme matku dítěte, která na tom sice není finančně úplně dobře, ale neřekla si vůbec o nic, protože pro ni je to poslání. My jsme ale po tom prvním zklamání byli hodně obezřetní. A tak jsme chtěli vidět její rodiče, prarodiče. Co na to budou říkat, jak se budou stavět k těhotenství a tak dál. Přestože jsme si ji i její rodinu prověřovali, ten druhý pokus jsme raději tajili.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Jak dlouho tedy Vaše cesta k miminku trvala?

Na to, jak to nebylo jednoduché, to vlastně bylo docela krátké. Byly to pouze dva roky a to včetně těhotenství. Měli jsme ale štěstí.

Na podzim jste oslavili Noeminy první narozeniny. Jak první společný rok vnímáte?

Především už to není miminko. Z miminka už je velká holka a ten rok utekl strašně rychle. My jsme ještě ani nestačili dodělat album k narození. Za celý rok nemáme žádnou špatnou zkušenost. Ale je to určitě i tím, že máme spavé dítě a to odmalička. Od narození do osmi měsíců měla dvanáctihodinový spánek, takže v sedm šla do postýlky a spala do sedmi do rána. Teď se probudí kolem půl jedné, když jdeme spát. Dá si mlíčko a hned zase usne. Ani o tom, že jí rostou zoubky, jsme vlastně nevěděli.

Nemůžeme to ani moc zmiňovat před kamarádkami, že máme takové pohodové bezúdržbové dítě. Jsme opravdu spokojení. Máme samozřejmě hodně práce na statku a stíhat denní rutinu s dítětem je náročné, navíc oba pracujeme. I proto mě nějaký psí chlup v rohu už dneska neirituje, protože na prvním místě je dítě. Taky už mi není třicet, takže když jsme si třeba pořídili nový vysavač, měli jsme z něj radost. (smích)

Vojtěch a Tomáš toužili po rodině už od začátku svého vztahu
Foto: Farmhouse of Fathers/se svolením

Překvapilo Vás něco na rodičovství?

My jsme překvapení ze všeho, jak je to krásné a příjemné. Ty hormony po narození dcery okamžitě naskočily, to tělo se prostě samo nastavilo, jak má. Je to krásné. Do života nám vstoupila úplně jiná energie, jiný smysl života. Máte pro koho dýchat, jinak, než jste dosud dýchali. Už to není o vás dvou jedincích, jste rodina. Je to dar, to nejkrásnější, co se vám v životě může stát.

Proměnilo Vás rodičovství?

Jako člověk jsem víc optimistický. Svět je pro nás barevnější, má úplně jiný náboj.

Jací jste tátové?

Snažíme se Noemi dopřát co největší prostor. Objevuje svět a myslím, že tady má prostoru opravdu hodně. Samozřejmě dohlížíme na to, aby si neublížila, obzvlášť teď má v oblibě lézt po výškách, ale jinak se snažíme nebýt úzkostliví. Necháváme to na ní. Jediné, s čím bojujeme, jsou cukry. (smích) Prarodičům vysvětlujeme, že roční dítě skutečně nepotřebuje cukry.

Máte v souvislosti se svým duhovým rodičovstvím nějaké obavy?

Myslím si, že pokud dítě vychováváte rovně, bez nějakých lží, vychováte silnou osobnost, které pomáháte získat sebedůvěru a sebejistotu. Děti se samy o sobě jiným dětem nesmějí. Smějí se jen v momentě, kdy doma slyší, že je něco divného a jiného. Takže samozřejmě nějaké obavy máme, ale chceme jí všechno vysvětlit. Je pro nás důležité, aby Noemi znala svou historii.

Noemi má pořád matku, takže si ji Tomáš nemůže osvojit a matka se jí na území České republiky nemůže zříct. Kdybychom měli například matku-cizinku, která by nám v České republice porodila dítě, zřekla se ho a odstěhovala se, dala by se vymazat z rodného listu. To ale v našem případě nejde, i kdyby se jí naše matka chtěla vzdát dobrovolně. V tomto ohledu jsme znevýhodnění a může za to i zákon o registrovaném partnerství. Je to paskvil, který práva nenarovná. Pořád tam bude nějaké ale. A za těchto podmínek my ani registrované partnerství uzavřít nechceme. Registrují se auta, nábytek ve škole… Výsledkem tak je, že naše dítě má dva táty a "papírově" i jednu mámu. Od nového roku už to sice nebude registrované partnerství, ale jen partnerství, přesto se pro nás jako táty nic nezmění, protože Noemi bude mít pořád "papírově" mámu. A s tím se zatím nedá nic udělat.

Jsme jako společnost vůči duhovým rodinám a zejména dvěma tátům vstřícnější? Jaké jsou Vaše zkušenosti?

Určitě. My jsme nikdy neměli problém s naší orientací na veřejnosti v minulosti bez dítěte. Možná si někdo něco mumlal, ale nikdy jsme nebyli konfrontovaní s žádnou agresí, násilím nebo narážkami. A nikdo se ani nezarážel nad tím, že chceme rodinu. Naopak nás všichni obdivují a podporují.

Dalším duhovým párům proto radí: nevzdávejte se
Foto: Farmhouse of Fathers: Katka Malinová/se svolením

Co byste poradili jiným párům, které stojí na začátku a rozhodují se?

Obrnit se trpělivostí. Najít si osobu blízkou nebo psychologa, který vám bude při té cestě naslouchat a bude oporou. My jsme takovou pomoc neměli a po tom prvním nezdaru už jsme do toho nechtěli nikoho zainteresovávat. Důležitá je i víra, že pokud chcete, tak svého cíle dosáhnete. Když to nepůjde za rok, půjde to za dva. Je dobré počítat s delším časovým horizontem a promyslet si možnosti. Těch cest je nespočet a samozřejmě roli hrají i finance. Tím procesem trávíte hodně času a my jako podnikatelé v tu chvíli nemohli pracovat, takže opravdu platilo že čas, jsou peníze.

Je důležité vybrat tu správnou cestu přesně pro vás. My jsme z té první sklouzli ke druhé. Opravdu to není tak, že když nevyjde jedna cesta, jste u konce. Nesmíte se vzdávat. Nevzdávat se, nevzdávat se, nevzdávat se. Podívejte se na nás. My jsme devět měsíců po prvním neúspěchu měli dceru. A to vlastně i díky zveřejnění našeho příběhu na sociálních sítích, kdy jsme dostali jasnou odpověď a máme Noemi.