„Naše dcera získala stabilní a láskyplné místo k životu,“ vzpomínají na proces adopce malé Miunky tatínkové Honza a Honza
Honzo a Honzo: Jste mladí úspěšní tatínci. To nám otevírá mnoho témat! Já bych začala úvodem o vás. Když se napřed zeptám toho Honzy, o kterém vím, že je kadeřník: Jak byste nám představil sám sebe?
H: Jmenuji se Honza, je mi 29 let. Od konce školy podnikám jako kadeřník ve vlastním salonu. Letos je to právě 10 let. Tatínkem Miunky jsem se stal ve 27 letech. Celý život žiju na malém městě v Jizerských horách. Jsem vděčný, že má práce je mi zároveň koníčkem. Rád se svojí rodinou často odjíždím na nová místa po celém světě, kde máme prostor si užít skvělé společné chvíle. Díky práci se mezi moje další koníčky může počítat i móda a její nakupování. Jinak se rád podívám na dobrý fantasy film nebo si poslechnu fajn podcast.
Jaký byl váš život předtím, než jste poznal svého muže?
Užíval jsem si svoje mladistvé roky naplno. Hodně jsem se soustředil na budování svojí značky. S Honzou přišlo klidnější období a celkově asi nová etapa. Myslím, že Mia je toho největším důkazem.
Nyní se otáčím na druhého Honzu, jemuž pro ulehčení oddělení vašich odpovědí budeme říkat Jan. Kým jste vy, jak byste se popsal?
J: Momentálně bych se popsal jako tatínek na plný úvazek. Doma s Miou jsem já. Pokud bych se měl popsat předtím, než jsem se stal tátou, tak jsem byl student vysoké školy, závodní tanečník a učitel tance. Jinak mne také baví společné cestování a poznávání všeho nového. Rád i něco dobrého uvařím a upeču. Celý život obdivuji práci zajímavých architektů. To je moje velká záliba.
Z jakého prostředí pocházíte vy? Jak vypadal váš život před rodinou a partnerstvím s Honzou?
J: Pocházím z většího města nedaleko Prahy, kde jsem vyrostl se svými dvěma sourozenci. Do Jizerských hor za Honzou jsem se přestěhoval před 6 lety. Než jsem poznal Honzu, tak jsem se naplno věnoval závodnímu tanci, se kterým jsem začal už jako malý kluk. Tančil jsem jak latinsko-americké, tak standardní tance.
Kdo vybral to krásné jméno, Mia?
H: Vůbec jsme se na jménu pro holčičku nemohli shodnout. Párkrát jsme se kvůli tomu i pohádali. Nakonec nás rozsoudila moje mamka a zeptala se nás, co bychom říkali na jméno Mia. A my si řekli: „To je ono!“
J: Napadlo ji to mimochodem až večer před tím, než jsme si pro malou jeli.
Musím se zeptat: Jak jste se poznali?
H: Myslím, že příběh našeho seznámení vnímáme oba úplně stejně. Není na něm bohužel nic romantického jako ve filmu. Seznámili jsme se prostřednictvím seznamovací aplikace. Nicméně jsme ale důkazem, že se na seznamce vážný vztah najít dá.
Vždycky jste chtěli děti? Nebo to přišlo až s vaším vztahem?
H: Věděl jsem, že jednoho dne budu děti chtít, ale moc jsem se na to nesoustředil. Takže to určitě přišlo po delší době s naším vztahem.
J: Já jsem po dětech vždycky toužil, ale nikdy mne ani na okamžik nenapadlo, že se mi to někdy podaří. Jsem za to moc vděčný.
Vím, že jste absolvovali i kurz předtím, než jste se stali rodiči. O jaký kurz jde, můžete čtenářům přiblížit, jak to probíhá a proč?
J: Prošli jsme přípravným kurzem pro páry, které si chtějí adoptovat dítě. Takovým kurzem musí ze zákona projít každý žadatel. Kurzy organizují různé neziskové společnosti dle požadavků Krajských úřadů. Do takového kurzu se může přihlásit pár či jednotlivec. V našem případě to bylo tak, že se mohl přihlásit jeden z nás. Ten druhý musel ale celý kurz absolvovat také. Ačkoliv ten druhý musí kurz absolvovat, tak z pohledu státu k dítěti nemá žádný právní vztah.
V takovém kurzu se páry připravují především na úskalí, která může proces adopce přinést. Je to proces hodně složitý a u každého dítěte vždycky trošku jiný. Může se Vám stát, že proces bude velice snadný a celý skončí za pár měsíců. Ale bohužel se může i stát, že se potáhne třeba 2 až 3 roky. My jsme právně složitý proces neměli, a i tak jsme se dočkali posledního rozsudku týden před druhými narozeninami naší dcery. Dále se v kurzu dozvíte samozřejmě i něco o péči o děti z prostředí ze kterého přicházejí k adopci. Protože pokud se bude jednat o dítě, které není miminko, tak je pravděpodobné, že už si něco v minulosti prožilo, a s tím je potřeba počítat a zkusit se na to co nejlépe připravit.
Hned po deseti dnech od ukončení tohoto kurzu jste se stali tatínky. To je tedy rychlost! Jaká byla vaše bezprostřední reakce? Co vás napadlo jako první?
H: Bylo to obrovské překvapení! Volali nám brzy ráno a já si myslel že se jedná o nějakou formalitu nebo doplnění nějakých informací. To, co nám řekli, jsem opravdu nečekal a první co mi blesklo hlavou bylo, že na malou doma nemáme vůbec nic.
J: Ten telefonát přijal Honza a já tomu nevěnoval moc pozornost. To, co mi pak řekl, byl šok, vůbec jsem nechtěl uvěřit, že bychom měli takové štěstí.
Měli jste z něčeho kolem rodičovství obavy? A pokud ano, rozptýlily se časem, zůstaly, anebo dokonce narostly?
J: Myslím si, že to bylo tak rychlé, že jsme neměli čas si nějaké obavy připouštět. Na přípravu všeho potřebného pro miminko jsme měli čtyři dny. Byli jsme rádi, že jsme si vzpomněli, že se máme najíst.
Jste součástí krásného projektu, který nechám plně na vás, abyste představili. Každopádně jde o název „Opravdové rodičovství“ a mě by zajímalo, jak jej vnímáte. Co pro vás znamená ono opravdové rodičovství? Kdo je opravdový rodič?
OBA: Díky spolupráci s Kendamilem jsme součástí projektu Opravdového rodičovství. Tento projekt měl za cíl ukázat ostatním, že rodič nemusí být vždy jen maminka a tatínek. A dále si kladl za snahu ukázat lidem, jak může vypadat rodič. Projekt šel proti běžným stereotypům. Pro nás je opravdový rodič ten, kdo se o dítě s láskou postará. A právě díky Kendamilu jsme se mohli i my s láskou a péčí postarat o naši dceru.
Jak jste se k projektu dostali? A co je vaším osobním cílem světu sdělit?
H: Do projektu nás přihlásil partner. Protože zahlédl na sociálních sítích výzvu Kendamilu, aby se přihlásili ti, kteří se cití být „Opravdovými rodiči“, a mohou tak projektu něčím přispět. Poslali jsme soutěžní fotografii a krátký příběh. Naším cílem je sdělit světu, že nezáleží na tom, zdali jste přímo biologický rodič dítěte. S láskou se o něj může postarat kdokoliv, kdo chce. Může to být babička, strýc, rodinný přítel nebo právě pár jako jsme my dva.
Není překvapením, že v rámci tohoto projektu můžeme najít propojení s Prague Pride. Já se zeptám tak trochu oklikou: Pride znamená hrdost. Jste hrdí nejen na to, co jste dokázali, ale i na to, že to dokážete prezentovat světu? Být vzory?
H: Ano, jsme! Jsme hrdí na to, kdo jsme, čeho jsme v životě dosáhli, a právě díky tomu věříme, že se nám podařilo uspět v celém procesu adopce. My jsme tak získali vytoužené dítě a stali jsme se rodinou. Naše dcera získala stabilní a láskyplné místo k životu. Věříme, že páry jako my by se neměly bát se prezentovat. Protože se rozhodně nemáme za co stydět, ale naopak je na co být hrdý. Necítíme se být vzorem, ale rádi bychom byli pro ostatní páry, co jsou jako my, inspirací. A pro ostatní ukázkou toho, že jsme normální fungující rodina.
Jaké dostáváte ohlasy na vaši účast v této kampani? Množí se podpora, případně konstruktivní kritika, anebo jste se museli poprat i s nějakými „hejty“?
OBA: Ohlasů dostáváme hodně a jsou většinou pozitivní a podporující. Konstruktivní kritiky je velice málo a samozřejmě hejtů je také dostatek! (smích)
H: Já komentáře k příspěvkům na sociálních sítích moc nečtu.
J: Já je čtu. Ale myslím, že se mi stále daří si držet zdravý nadhled.
Novopečení rodiče se často utkávají s nečekanými situacemi. Dokážete si také vzpomenout na něco, co vás zaskočilo, na co budete vždycky vzpomínat?
J: Myslím, že nic zásadního nás úplně nezaskočilo. Rádi budeme vzpomínat na celý proces, jak jsme se s malou potkali a na všechny ty krásné, ale i náročné začátky.
Duhové páry, a nejen ony, se často bojí do procesu adopce či náhradního mateřství vstoupit. Je to podle vaší zkušenosti opravdu tolik náročné? Co byste těmto lidem, kteří touží po miminku a z jakéhokoli důvodu ho nemohou společně mít přírodní cestou, vzkázali na podporu?
OBA: Nebudeme Vám lhát. Složité to opravdu je. Je to zkouška jak každého z vás, tak zkouška vás jako páru. Celý proces vás opravdu dobře prověří, ale to je i jeho cílem. Zároveň si myslíme, že vás na roli adoptivních rodičů opravdu připraví. Pokud jste rozhodnutí pevně, že dítě chcete, tak to zvládnete. Proto se toho nebojte a rozhodně to zkuste. Protože si uvědomíte, zda opravdu chcete být rodičem. S odstupem času a dítětem doma vám to stejně bude připadat jako něco úplně jednoduchého.
Stojí to za to!
