„Káťa se narodila před Vánocemi 2022, takže Vašíkovi byl rok a deset měsíců,“ vyprávějí dvojnásobní tatínkové Jakub a Lukáš

My jsme spolu mluvili už před časem, a to v dobách, kdy už jste byli tatínky, ovšem pouze chlapečka. Tak u Vašíka Williama chvilku zůstaňme: Jak se má? Co je nového od dob, co jsme se viděli naposledy?

To je spíše otázka na něho, nicméně v únoru mu byly dva roky a já bych řekl, že se má fajn. Když jsme nedávno procházeli tabulky, co by měl ve svém věku umět, tak vycházel spíše jako by mu čerstvě byly tři, a ne dva roky. Na svůj věk velice dobře mluví, je zvídavý a k nezastavení. Myslím, že děláme maximum, co je v našich silách, aby měl prostor pro rozvoj a nic mu nechybělo.

Když se narodila holčička, jak starý že Vašík byl? Jak nesl příchod sestřičky? Říká se, že velcí bráškové se těší, nicméně taky někdy hůře nesou rozdělenou pozornost rodičů. Je to pravda?

Káťa se narodila před Vánocemi 2022, takže Vašíkovi byl rok a deset měsíců. Nevím, jestli se před narozením na sestřičku těšil, jestli z toho, co ho čekalo, měl nějaký rozum, ale cesta do Wisconsinu a změna prostředí pro něho jistě byla velkým dobrodružstvím. Dneska je z něho velký ochránce a pomocník a snad mu to co nejdéle vydrží.

Více v Galerii

Zdroje: Horákovi, se svolením

Vím, že holčička přišla na svět díky stejné náhradní mamince. Bylo to od začátku vaše přání? Chtěli jste mít dvě děti? A obě díky stejné surogátce?

Když jsme se do celého projektu pouštěli, tak jsme i vzhledem k rozpočtu doufali alespoň v jedno děťátko, ale zároveň jsme si chtěli nechat otevřená vrátka a nechali jsme si agenturou najít náhradní maminku, která bude ochotná odnosit 2 děti – s tím, že se uvidí. Každopádně se zadařilo a Chelsea nám odnosila obě. Důležitou roli sehrál i fakt, že jsme měli štěstí na dárkyni vajíček, která absolvovala „plodný“ cyklus a my měli dostatek vajíček na obě děti, které tak mají stejnou biologickou matku.

Jak se taková věc, jako je náhradní mateřství, domlouvá?

Kolem náhradního mateřství panuje spousta fám, které vytváří dojem, že jde o mnohem složitější záležitost, nežli to ve skutečnosti je. Důkazem může být i fakt, že jsme druhé kolo zvládli bez jakékoli pomoci agentury na vlastní pěst. Ale pojďme na začátek, do září 2018, kdy jsme si doma jasně řekli, že chceme celý proces absolvovat 100% legálně, že chceme mít oba veškerá práva a povinnosti vůči děťátku, které se narodí a že chceme být pokud možno oba zapsáni jako rodičové v rodných listech. Z výše uvedeného vyplynulo, že se musíme vydat cestou náhradního mateřství ve Spojených státech amerických. Mnohé ze čtenářů možná překvapí, že v USA jde o absolutně běžný, standardní proces, který podstupuje mnohem více heterosexuálních párů nežli párů homosexuálních. 

Co tedy následovalo?

Nejprve jsme se museli ujistit, že celý proces jsme schopni ufinancovat, což se nám i díky pomoci našich rodičů podařilo. Zároveň jsme si vybrali v USA surogátní agenturu HOPE Surrogacy, jejíž osobní přístup nás přesvědčil, že jsme ve správných rukou. Jaký šok to pro nás byl, když jsme přijeli do sídla agentury v Madisonu a najednou jsme se nebavili o tom, jestli se nám možná někdy v budoucnu narodí miminko, ale jediné téma bylo kdy.

Následoval výběr IVF kliniky a dárkyně vajíček a čekali jsme, až nám agentura nalezne naši náhradní maminku. Po 10 měsících, když jsme měli zamraženo 12 použitelných embryí, se agentura ozvala, že ji (surogátku – pozn. red.) našli a že sem máme přiletět na seznamovačku. Chelsea jsme nakonec neplánovaně potkali už před budovou agentury, všichni jsme byli nervózní a k našemu velkému překvapení byla ona ještě víc než my. Dnes s odstupem času musím říci, že to byl „perfect match“ a že nás agentura spojila s ženou, která se k nám skvěle hodila.

Nelze se nezeptat – co úřady? Co všechno proběhlo?

Po seznámení s Chelsea samozřejmě následovalo trochu té právničiny. Chelsea musela projít mnoha testy a samotný transfer, devět měsíců těšení se a v únoru 2021 se narodil Vašík. Po týdnu nás čekal soud o určení rodičovství v USA, vydání amerického pasu a cesta domů. S našimi úřady to byl trošku boj, ale v rodném listu jsme oba jako otcové, takže je vše tak, jak jsme si vysnili.

Už jste si tím prošli podruhé. Bylo to tentokrát snazší, když už jste to měli úspěšně „odzkoušené“?

Druhé kolečko bylo mnohem jednodušší a v reálu i levnější. Embrya byla zamražena, IVF klinika nás už znala, kontrakt s Chelsea byl v podstatě copy&paste a jelikož jsme měli v Chelsea velkou důvěru, tak jsme to celé zvládli bez agentury. Upřímně musíme tedy přiznat, že jsme měli v mnoha ohledech velké štěstí. Krom dvou neúspěšných transferů a covidu nás nepotkala žádná komplikace a vše probíhalo hladce.

Muži si rodičovství užívají. Oba mají stejná práva i povinnosti
Foto: Horákovi / se svolením

Jaké je to doma s dvěma dětmi? Vnímáte, že už od narození je každé miminko a péče o něj jiná?

Když jsme měli pouze Vašíka, tak jsme byli zvyklí věnovat veškerou péči a lásku právě jemu. Nyní s Káťou je pro nás ohromnou výzvou věnovat se oběma dětem stejně. Zároveň musíme konstatovat, že každé miminko je naprosto odlišné a srovnávat je nemožné. Vašík byl číslo od narození, Káťa je oproti němu velký kliďas a spáč, takže nám to celé dost ulehčuje. Třeba takový výlet do zoo se ale s dvěma dětmi stává velkou výzvou, co se logistiky, krmení, výměny plen a sladění spánků týče. Častokrát jsme od kamarádek s jedním miminkem slyšeli, že přísloví „Jedno dítě, žádné dítě.“ je nesmysl, nicméně my musíme uznat, že je v něm spoustu pravdy.

Co pro vás znamená „rodina“?

Upřímně musíme přiznat, že naše rodina, kterou se nám podařilo společně s Lukášem vybudovat, je poněkud netradiční, nicméně v našich očích je naprosto normální. Oba jsme hrdí tátové, kteří pro své děti a pro sebe navzájem udělají první a poslední.

Vnímáte, že je v Čechách více a více rodin o dvou maminkách nebo dvou tatíncích? Znáte další rodiny?

Nevím, jestli jsme ti praví, kteří mohou na takovouto otázku odpovědět, nicméně během rešerše a zjišťování všech možných informací o náhradním mateřství jsme narazili na spoustu párů a jsme až překvapeni, kolik duhových rodin v Čechách žije. Po minulém rozhovoru na LUI.cz se na nás obrátilo hned několik párů s prosbou o radu či o sdílení našich zkušeností a doufáme, že alespoň některým z nich se to povede, což by nám udělalo velikou radost. 

Z mého úhlu pohledu máte vlastně dokonalou rodinu – jste šťastní, děti jsou vymodlené a mají první poslední. Setkáváte se i přesto někdy s tím, že se na vás řekněme konzervativní (či upřímně řečeno homofobní) lidé koukají skrz prsty? Ať už „na živo“ nebo na internetu?

Vezmu-li to od samotného začátku, tak až do dnešního dne jsme se nesetkali ani s jedinou negativní reakcí. Skutečně nikdo z rodiny, přátel, sousedství či odkudkoli jinde po nás na živo nehodil ani negativní pohled. Na internetu byly snad tři negativní komentáře pod našim posledním rozhovorem, ty určitě zamrzely, ale nakonec mi těch autorů bylo spíše líto.

Co se mě ale skutečně dotýká a u čeho můžu vždy vyletět z kůže, jsou vyjádření našich konzervativních politiků, kteří brojí proti náhradnímu mateřství, které je přitom dnes úplně normální. Někdy odnosí maminka miminko své dceři, jindy kamarádka dvěma kamarádům, jindy zase cizí paní nosí děťátko hetero páru. Ty případy jsou všude kolem nás, stačí se jen zajímat a otevřít oči. Za každým z těchto případů jsou osudy náhradní matky, zamýšlených rodičů, jejich rodin a dítěte, příběhy ohromné touhy po děťátku a lásce, o spoustě překážek a v konečném důsledku se můžeme bavit i o absolutně nevyhovujícím rodném listu dítěte. Jsem přesvědčen, že by naše společnost, která je plná proklamací o ochraně dítěte, měla před těmito případy přestat zavírat oči a že je nutná úprava legislativy tak, aby oba zamýšlení rodiče mohli nabýt všech práv a povinností vůči takto narozeným dětem. V konečném důsledku z toho budou nejvíce profitovat právě tyto děti, jejichž rodné listy dnes vypadají tak, jak vypadají.

Kdysi jsem v jednom rozhovoru s rodinou o dvou maminkách slyšela zajímavou myšlenku: Totiž že duhové rodiny se na děti skutečně připravují. Není to o tom, že se stane „nehoda“ a mají dítě. Pokud duhové rodiny děti mají, vždy jde o promyšlený krok se spoustou mezikroků. Tím pádem je na ně kladen o to větší tlak, aby tyto maminky (nebo v tomto případě tatínci) byly perfektními rodiči. Minimálně ony samy cítily, že se to od nich očekává. Cítíte stejný tlak? Nebo jste o tomto takto nikdy nepřemýšleli?

Určitě na tom něco bude, jednou mi má kolegyně z práce řekla, že nezná žádný jiný pár, který by byl na dítě více a lépe připravený, nežli jsme my s Lukášem. Málem jsem pak prasknul pýchou! Jinak jsem přesvědčen, že perfektním rodičem chce být každý, kdo vychovává děti, a každý tak sám sebe dostává pod tlak, zda to či ono dělá správně, protože všichni chceme pro své potomky jen to nejlepší…

Jak se vám žije v Česku? Máte dojem, že je k vám systém přinejmenším férový, či snad dokonce přátelský? Nebo s ním tak trochu bojujete, případně od něj jednoduše žádnou vstřícnost příliš nečekáte?

V Česku jsme doma, máme tu rodiče, prarodiče, spoustu přátel a známých. V zimě milujeme české hory a běžkování, v létě vyrazit na kolo na Jižní Moravu, takže se nám tu žije moc hezky. Díky naší cestě náhradního mateřství v USA musí náš stát respektovat naše rodičovská práva, oba jsme otcové s veškerými právy a povinnostmi k oběma našim dětem. Sice na úřadech občas chybí kolonka, nebo je to pro úřednici něco nového, ale nakonec se vždy vše vyřešilo stejně, jako bychom byli hetero rodičové. Zatím jsme se vyloženě s neférově nastaveným systémem nesetkali.

Co je podle vás pro děti nejdůležitější, pokud jde o rodinu? Co by v ideálním světě mělo mít každé dítě?

Určitě nekonečně lásky, péče a pozornosti. Každé dítě potřebuje prostor pro svůj rozvoj a rodiče, kteří ho tímto prostorem provedou.