„Věci máme rozdělené přirozeně,“ říkají o svém vztahu maminky dvou synů – personalistka Veronika a policistka Hanka
Jak dlouho bydlíte ve vašem domečku?
Budou to čtyři roky. Byly jsme spolu tehdy teprve dva roky, když jsme se rozhodly, že si koupíme pozemek, a přitom jsme spolu ještě ani nikdy předtím nebydlely. Řada lidí nás od toho odrazovala, říkali nám, abychom si napřed soužití vyzkoušely. Ale my jsme moc chtěly do baráčku. Nebyly peníze na to, abychom k tomu ještě platily nájem. Já jsem tehdy totiž dokonce ještě studovala, takže jsem bydlela u rodičů.
Proč právě Obříství?
Je to blízko od Hančiných rodičů. A taky to bylo dílo velké náhody. Koukaly jsme všude možně, pozemky kolem Prahy jsou ale hrozně drahé, takže výběr byl omezený. Když jsme projížděly Obřístvím, poprvé jsem si pomyslela, že tady bych asi žít nemohla. No ale zastavily jsme na jednom moc hezkém místě, kde jsme potkaly milého pána za plotem. Zeptaly jsme se ho, jestli neví, zda se tu někde neprodává nějaký pozemek. Shodou náhod měl zrovna tenhle člověk pozemky dva a potřeboval peníze. A tak jsme si plácli a jsme nyní sousedé!
To je skoro až neuvěřitelná náhoda!
Měly jsme obrovské štěstí. Nemohly jsme se vůbec dočkat, než bude stavba hotová, takže jsme ani nečekaly na takové „drobnosti“ jako finální dokončení. Spaly jsme ve spacáku, dveře jsme zakryly tkaninou… Byl to náš splněný sen.
Už je hotovo?
Chybí ještě drobné detaily a třeba s fasádou bojujeme doteď. Nemohla jsem si dlouho vybrat barvu, takže nyní se nám to vymstí na ceně. Bude nás to vzhledem k současné situaci určitě stát mnohonásobně víc.
Přes barvy a estetično jste tedy ve vašem vztahu vy?
Ano, ano. Jsem i posedlá takovým tím povrchovým pořádkem, srovnávám věci podle velikosti, a tak. Hanka říká, že je šťastná, když já jsem šťastná, takže mě nechává se vyřádit. Věci máme rozdělené přirozeně, vše se vytříbí samo a netlačíme na to. Zároveň jsme ale akční, takže se neustále něco děje. Náš vztah přestál i náročnou stavbu, kdy jsme opravdu dřely a moc zábavy a času na nic jiného nebylo.
Dům jste si postavily vlastníma rukama?
Ano. Samozřejmě za pomoci rodiny, kterou stavba podle mě stmelila. Hodně udělal Hančin tatínek. Prakticky jsme ten dům postavili ve třech a na konci nám pomohl i můj táta – především s venkovními úpravami. Zpočátku byly vztahy složité, než se rodiny tak nějak srovnaly s tím, že jsme dvě ženy, které spolu hodlají žít, ale od té doby jsme všichni ušli velký kus cesty a odvedli i na sobě dost práce. Za nynější vztahy v rodině jsme moc vděčné, obě strany se nám snaží být oporou a děti mají plně funkční prarodiče, kteří s nimi pravidelně tráví čas. I dědečkové si rozumějí. Sice jsou diametrálně odlišní, ale našli k sobě díky společnému času na stavbě cestu.
Stavba domu je pořádná dřina, to je obdivuhodné…
Děkujeme, ani já sama tomu teď zpětně nějak nemůžu uvěřit, že jsme se do toho vůbec takhle na vlastní pěst a bez předchozích zkušeností pustily. Bylo to první období, kdy jsem se budila bolestí svalů. Ruce hrozně trpěly. Nebýt tatínků, tak nevím. Jsme jim hodně vděčné. Něco prostě ženská neutáhne, i když se snaží. I když Hanča je jiná liga: Jako vrcholová sportovkyně má posunuté limity a ve fyzických úkonech mnohdy hravě nahradí mužskou sílu. Já nebyla na takovou fyzickou zátěž zvyklá. Pro Hanku bylo naopak asi netěžší nemoct se do práce zapojit, když byla těhotná, protože jsme ji samozřejmě tou dobou už nenechali nic tahat.
Jaké je v rámci domova vaše oblíbené místo?
Asi dětský pokojíček. Jsou tam samé hezké vzpomínky, vše je doladěné, roztomilé. Já jsem navíc hodně na fotky, takže mě třeba fotoobrazy s malýma nožičkama prostě stále dojímají. Kdykoli do toho pokojíčku vejdu, je mi nejlíp…
Jak se jmenují synové?
Starší je dvouletý Robin a mladší Erik, kterému je půl roku.
Kdo rozhodoval o jménech?
Až v moment, kdy máte děti, zjistíte, kolik lidí nemáte rádi, takže výběr byl komplikovaný. (smích) S Robinem a vlastně i Erikem přišla Hanča, že to našla v kalendáři a mně se to hrozně líbilo. Že budou jména v českém kalendáři, byla naše podmínka, aby kluci neslavili svátek třeba na Květu.
Máte ještě i jeden prázdný pokojík… Co bude tam?
Zatím tam je úložný prostor, Hančin stůl na masáže, když je před porodem ještě dělala a suší se tam prádlo, takže tam fotku dělat nebudeme (smích). Já jsem vždycky říkala, že bych chtěla děti tři. Teď jsem na rodičovské a říkám si, že jestli někdy vážně to třetí přijde, tak ale až s větším odstupem než kluci. Tím pádem dává smysl, aby kluci měli pokoj společný a případně mladší sourozenec, notabene kdyby to byla holčička, aby byla zvlášť.
Kdo vlastně vymyslel, jak budou vypadat interiéry?
Všechno jsme si vymyslely samy. Nápady z internetu pořádně prohlížíme až teď, což je v něčem možná škoda. Mám ráda tlumené barvy, spíš takové univerzálnější. Nemusím nic křiklavého a jsem opatrná. Ani tak jsem se ale nevyhnula nějaké změně názoru a už teď jsou věci, které bych předělala. (smích) Jsem ale ráda, že jsme třeba kuchyni a obývák nechaly propojené, takže je to obrovský prostor – asi padesát metrů čtverečních – oddělený barem.
Původně to mělo být jinak?
Padla i verze, že by tu Hanča měla posilovnu. Takže by to bylo nejen oddělené, ale k tomu ještě další místnost. Tu jsme nakonec zamítly. Líbí se mi velký prostor na nedělní obědy, kde se může sejít celá širší rodina. Taky nechci, aby si děti zalézaly do pokojů a aby každý trávil čas někde v nějakém svém koutě. Takhle tu můžeme být všichni, děti si tu můžou hrát a vejdeme se. Já jsem vyrůstala na celkem malém prostoru bytu jedna plus jedna. Pokoj jsem měla společný s bráchou. To, jak žiju teď, je pro mě neuvěřitelný rozdíl a zezačátku jsem se tu cítila jako Alenka v říši divů.
Celkem vás tedy v domku bydlí kolik?
My dvě, kluci a dva kocouři. Ještě bychom s Hančou chtěly pejska, ale zatím nemáme plot, takže to ještě není připravené.
Čemu jste se věnovala před mateřskou?
Já jsem personalistka a Hanča je policistka u státní policie. Vrátila se do práce a s kluky jsem teď doma já. K péči o děti mám ještě přivýdělek v rodinném centru, kde vedu lekce cvičení pro miminka a batolata.
To máte kolem sebe spoustu dětí…
Ano, ano. Když mě Hanča chce pozlobit, říká klukům: „Maminka si jde hrát s jinýma dětma!“ (smích) Někdy je to náročné, nicméně mám pocit, že si nemůžu říct, že jsem unavená nebo že to nezvládám. To my jsme se rozhodly mít děti a mít je takhle brzy po sobě. U nás se nedá vymluvit na to, že „se prostě stalo“. Těhotenství jsou velmi plánovaná, takže jsme si přeci musely všechno pořádně propočítat a promyslet.
Nejste k sobě moc přísné?
Ze strany společnosti je na nás vyvíjen určitý tlak na dokonalost, ale i my jsme samozřejmě jen lidi a někdy pořádně unavené mámy. (smích) Rády ale boříme nějaké předsudky o tom, co ženy (ne)zvládnou. Snažíme se také šířit osvětu ohledně srovnání podmínek registrovaného partnerství a manželství. Lidé totiž někdy nechápou, o co nám stále jde. Měly jsme obřad, oslavu, byly i dvoje svatební šaty, dvakrát se házelo kyticí, abychom zvedly svobodným šanci (smích), a tak mají lidi dojem, že máme všechno. Přeci byla svatba, no ne? My ale reálně nejsme v manželství. Nejsou tam stejná práva a není na to nahlíženo stejně. To mě pak vždycky mrzí, když si lidé říkají: „Co by proboha ještě chtěly?“ Nám nejde ani tak o název svazku, jako spíš o ten obsah. Jsme rodina.
________________________________
IKEA je jednou z prvních evropských značek, která se ve své marketingové komunikaci začala soustředit také na členy LGBT+ komunity. Tento švédský výrobce nábytku se nesmazatelně zapsal do historie v roce 1994, kdy světu představil video reklamu zobrazující gay pár během vybírání vhodného jídelního stolu. Reklama se stala v mnohém revoluční a inspirovala další značky k vytváření podobně zacílených reklam. Ve své snaze deklarovat diverzitní vidění světa značka pokračuje až do současnosti, což je také důvodem, proč Vám obsah na těchto stránkách přináší právě IKEA.
