Napůl v Česku a napůl v Karibiku: O výchově synka Andrease jsme si povídali s tatínkem samoživitelem Robertem Paulatem
Roberte, povězte nám napřed něco o malém Andreáskovi. Jak se má? Co je aktuálním tématem v jeho vývoji a co řešíte?
Andreásek teď prochází vývojem, kdy doopravdy začíná hodně vnímat svět a ptá se na různé předměty. Začíná cítit i nálady, atmosféru a samozřejmě také klima, kde žije, a podněty, co se týče hraček a rodinných vztahů. Je to nádherný, to prožívat, protože si začíná uvědomovat, co chce vidět, co nechce vidět, čeho se bojí nebo co má rád.
Synka zvládáte sám. Umíte nám jako otec prozradit, co je pro vás na samostatném rodičovství tou největší výzvou?
Největší výzva byla vůbec to, že jsem to udělal jako singl táta, protože jsem si přál mít Andrease pro sebe. Ne že bych neměl chuť sdílet tu krásu a radost z výchovy syna, ale nebyl nikdo v mé blízkosti, kdo by byl adekvátní k tomu, abychom vychovávali dítě spolu.
Takže první výzva byla taková, že jsem do toho šel. Druhá výzva byla si to zařídit. Třetí, že od první minuty, co se Andreas narodil, jsem ho měl na své hrudi a od samého začátku jsem neměl chůvu, neměl jsem pomoc rodičů, neměl jsem pomoc nikoho.
Dnes, po dvou a půl letech, si říkám, jak je možné, že jako muž jsem tohle všechno zvládnul, protože mnoho žen říká, jak je to těžké. Já si myslím, že je to o hodně těžší teď, protože prcek lítá a je mnoho nástrah, co se mu může stát. Takže máte na toho malého andílka upřené oči čtyřiadvacet hodin denně.
Je něco, co víte, že se běžně v Čechách v rámci výchovy dětí děje, ale vy to prostě i do budoucna jednoznačně dělat nebudete?
Já jsem si myslel, že nikdy nezvýším hlas nebo mého Andrease neplácnu po prdelce. Děti v tomhle věku ale z hlediska vývoje začínají zkoušet, co si můžou dovolit. A já nechci dítě, které leží v supermarketu a řve, že něco chce.
Mně můj otec dal pohlavek jen jednou, když mi bylo sedmnáct, a já to bral jako velké ponížení. Andreas je vychováván velmi citlivě. Když něco udělá, snažím se mu vysvětlit, že to není správné. Ale když to nepomůže, i když nejsem na fyzické tresty, mohu mu samozřejmě určitým způsobem pohrozit. V Dominikánské republice nebo v Americe je výchova benevolentnější, protože tam prostě nemůžete vztáhnout na dítě ruku. Nikdy se mi nestalo, že bych Andrease plácnul a on začal brečet. Ale obecně říkám, že Andreas je nejhodnější dítě. To asi proto, že jeho surogátní maminka byla po celou dobu těhotenství klidná.
Kdysi mi v rozhovoru jedna maminka, která založila rodinu se svou partnerkou, pověděla, že cítí, že je na ni společností kladen větší tlak. A to proto, že si dámy děti musely přát a bojovat o jejich narození. Nebyla žádná možnost říct, že na dítě nebyly připravené, protože přišlo zničehonic, třeba po nějakém nezodpovědném večeru. Tím pádem měla dojem, že se setkává s přísnějším přístupem od okolí, které její možné nedostatky kritizuje o to silněji, protože si prý měla možnost vše pořádně promyslet. Měla být jednoduše na všechno připravená. Nyní cítí, že se po ní chce, aby byla dokonalá máma, která vždycky má dost peněz, která ví, co dělá, nestěžuje si, není vyčerpaná… Cítíte, že vám toto okolí též dává najevo? Jak se k tomuto názoru stavíte?
Myslím, že to máte pravdu. Že na mě samozřejmě je více poukazováno, ale nesetkal jsem se s žádným hejtem, což je v České republice abnormální. Dostávám jen nádherné zprávy od maminek, které mi třeba napíšou, že bych měl dělat tohle nebo tohle a poradí mi, ale vždycky je to vlastně pozitivní. Takže samozřejmě tlak okolí je větší, ale řekl bych, že jenom z toho důvodu, že jsem více na očích.
Samozřejmě se lidé diví, jak to dělám, že nemám chůvu, protože zvládám i byznys. Navíc lítám se synem od 6 měsíců 15 000 km daleko do Karibiku nebo do jiných států. Ale všechno je o tom, jak si to nastavíte. Já se nikdy nenechám zastrašit. Naopak vždycky říkám, že pro mě je všechno výzva.
Narazil jste jako otec na něco, co vás překvapilo? Co jste nečekal, že budete řešit či prožívat, když jste se na miminko těšil a neměl jste ještě rodičovskou zkušenost?
Musím říct, že to se mi vlastně doopravdy nestalo. Já si myslím, že jsem se pro rodičovství narodil. Je to asi i tím, že jsem ze zdravotnictví a mám svoji kliniku. Hodně mi pomohl fakt, že žijeme napůl v Karibiku. Takže je to samozřejmě stravou, ovzduším, klimatem a také tím, v jaké rodinné a pohodové atmosféře syn žije. Podle mě je všechno psychosomatické. Znám to ze své minulosti – z toxických lidí a tak dále. Takže mě nepřekvapilo nic. Jenom ta neskutečná láska a něha.
Jaké hodnoty byste rád synovi vštípil? Podle jaké životní filozofie získané výchovou byste rád, aby se jako dospívající a dospělý řídil?
Určitě aby byl velmi pokorný a laskavý. Je důležité mít rád sebe, mít rád svoji rodinu a být slušný. To je moje filozofie.
Žijete napůl v zahraničí. Je tam i pro malého život jiný? Vím, že je ještě maličký na to, aby to zhodnotil, ale cítíte, že se i pro něj mění režim, možnosti a tak dále, když přijedete do Čech?
Velká výhoda Karibiku je, že jsem v zimě nemusel řešit oteplovačky, fusaky a převlíkat ho do punčocháčů. Chodí klidně jenom v plíně, je se mnou každý den na pláži, jí tady hlavně zdravá jídla, je tady sluníčko a neprší. Není tady depresivní nálada a všichni jsou tady šťastní. Stále se tady zpívá a tancuje. A můj malej začal hodně tancovat! Doufám, že bude velmi dobrý tanečník. A když ne třeba tanečník, tak komik nebo hudebník. V neposlední řadě bych si přál, aby jednou převzal moji kliniku jako lékař.
Sám jste často daleko od Česka. Umíte si představit, že se váš syn jednoho dne odstěhuje opravdu daleko? Podpořil byste ho v tom i za cenu, že se vaše kontakty omezí na minimum? Někteří rodiče by své děti vyslali do světa na zkušenou velmi rádi, protože věří, že je to pro ně to nejlepší. A jiní zase mají strach a stýskalo by se jim natolik, že to pro ně není…
Tahle otázka je velmi zajímavá. Mě táta vyslal ve třinácti letech studovat angličtinu do Ameriky a musel jsem to vydržet, i když v té době nebyly normální mobilní telefony. Mluvil jsem s rodiči z budky nebo na účet volaného. Probrečel jsem tam pár nocí, ale naučil jsem se anglicky.
Myslím si, že dneska jsou už technologie úplně někde jinde, můžeme se vidět denně skoro zdarma, takže tenhle kontakt je přece jenom úplně jiný. Určitě bych svého syna podporoval, kdyby se rozhodl jít na nějakou školu, která je ve Velké Británii, Americe nebo někde jinde, i když by se mi samozřejmě moc stýskalo. Dneska jste v Karibiku nebo v New Yorku za pár hodin. Budu Andrease podporovat v tom, co on bude chtít. Myslím si, že je velmi důležité investovat do našich dětí, co se týče studia.
Ale také si na to musí vydělat. Já jsem také chodil na brigády a od osmnácti let jsem si vydělával modelingem. Takže Andreasovi určitě nedám nikdy nic zdarma, ale vždycky ho pochválím za to, když bude mít nějaké úspěchy. Je na něm, jestli bude chtít dělat umělecké řemeslo, jestli bude hercem nebo zpěvákem, či převezme moji kliniku a bude lékařem.
Jaké plány máte v ohledech synova vzdělávání? Klasický vzdělávací systém v Česku? Nebo v Dominikánské republice? Napůl? Nebo snad nějaká úplně jiná alternativa?
Bude to klasický vzdělávací systém, ale ať už to bude v Česku nebo Dominikánské republice, bude to mezinárodní škola, která bude mít angličtinu. Protože malého budu dávat do americké školky už od tří let.
Musím se zeptat: Chtěl byste pro synka i brášku?
Řeknu vám něco, co v žádném rozhovoru ještě nezaznělo. Andreásek biologického brášku má. A narodil se dokonce ve stejný den!
O malém Janovi se více dozvíte zde, v instagramovém příspěvku Roberta Paulata (pozn. red.):
Co byste poradil všem duhovým párům a jednotlivcům, kteří touží po miminku a váhají, jestli do toho jít, protože se obávají toho složitého procesu adopce, náhradního rodičovství, umělého oplodnění a tak dále…?
Mně taky nikdo neporadil. Nikdo mi neřekl, jak mám co udělat a nikdo mi nepomáhal. Ale vždycky říkám, že když chcete něco dokázat, vesmír se, jak se říká, spojí, abyste to měli. Takže pokud je někdo, kdo tolik touží po dítěti, jako jsem toužil já od dvaadvaceti let, tak ho bude mít!
