„Kdybychom byli hetero, měli bychom děti dřív a měli je v péči s parterem spolu,“ popisuje Martin úskalí vzniku své duhové rodiny
Martine, pro život jste si s partnerem a dětmi vybrali menší obec u Brna, kde jste postavili dům. Byla to pro vás změna ve srovnání s předešlým bydlením?
Změna to pro nás byla obrovská, žili jsme totiž v bytě – dalo by se říct přímo ve velkoměstě, tedy v Bratislavě.
Proč jste se Bratislavu rozhodli opustit a zamířili zrovna na jih Moravy?
Celá ta změna vlastně přišla s dětmi, resp. kvůli dětem. Chtěli jsme, aby vyrůstaly v klidu a spíš mimo městský ruch. Konkrétní místo pro stavbu domu jsme ale vybírali úplně prakticky. V obci, kde nyní bydlíme, žijí také moji rodiče, takže jsme měli možnost získat pozemek. A ve druhém plánu se ukázalo, že když už máte tři děti, občas se hodí i „prarodiče na dosah“. (smích)
Konkrétně jih Moravy je asi nejvíce nábožensky založená část Česka, nebáli jste se, že vás místní nepřijmou?
Takhle jsme o tom ani neuvažovali. Je pravda, že u nás na vesnici je ta komunita věřících docela velká, ale všechno funguje naprosto bez problémů. Třeba je to i proto, že znají mé rodiče a jako dítě znali mě. Každopádně kromě úředních věcí spojených se získáváním dětí do pěstounské péče jsme na žádné jiné problémy a „nepřijetí“ nenarazili.
Váš stávající dům je moderní dřevostavba. Z jakého důvodu jste vybírali zrovna tento typ – a přizpůsobovali jste interiér rovnou i dětem?
Když jsme dům stavěli, měli jsme jen dceru a neřekl bych, že bychom jí něco přímo přizpůsobovali. Samozřejmě jsme ale mysleli na prostor pro ni. Co se týká konkrétního typu stavby, to bylo docela snadné rozhodování. O několik let dříve jsme získali zkušenosti z rekonstrukce starého domu – a tehdy jsme se zařekli, že nic podobného už zažít nechceme. Nakonec i kvůli rychlosti stavby jsme si vybrali modulovou dřevostavbu, kterou je možné docela snadno různě přizpůsobovat. Toho jsme pak využili, když nám do rodiny přibyla dvojčata. Aby děti mohly mít své pokoje, museli jsme změnit dispozici a část domu přistavět. Naštěstí to ale právě díky tomu, že náš dům je modulový, nebylo nijak náročné a celá akce trvala skutečně jen pár týdnů.
Jednou věcí je samotná stavba, druhou pak interiér. Kdo měl u vás doma při zařizování „hlavní slovo“? Nebo se jedná o výsledek různých kompromisů?
Co se týká zařízení, tak toho se ujal můj muž. On je totiž plánovač a vizualita je jeho silná stránka. Já moc silný hlas v těchto otázkách nemám (smích), ale naštěstí jsme docela na jedné vlně, takže jsem spíš dění jen pozoroval z povzdálí.
A vaše dcera již byla ve věku, aby se třeba podílela na zařízení svého pokoje?
Agnes trošku přispívala svými nápady a přáními, měla možnost vybrat si, co se jí líbí. Ale to hlavní plánování bylo v rámci celého domu na partnerovi.
Ve vaší domácnosti na první pohled upoutají zajímavé kousky, které zjevně nepocházejí z produkcí dnes tolik populárních domů s nábytkem…
Ano, my jsme totiž velcí zastánci dřeva, takže zařízení celého domu je spíš vesnické. Baví nás dávat nový život starým věcem, ideálně ještě nějak kreativně. Místo jídelního stolu tak máme např. truhlářskou hoblici, jako stolek pod televizi používáme starou kredenc. Na druhou stranu – celkově je to spíš kombinace vesnice a severského stylu.
Jak jde zrovna severský styl, pro který jsou typické světlé barvy, dohromady s dětmi?
Děti samozřejmě – jako každé děti – dělají nepořádek. Ty naše ale naštěstí neničí věci. Takže i když máme doma spoustu světlého dřeva, není nijak obohacené třeba o barevné dětské kresby. (smích) Je ale pravda, že jsme vybírali zařízení tak, aby bylo praktické. Třeba Agnes má sice postel bílou, ale je kovová. Sedačku máme světle šedou, ale potahy jsou snadno pratelné. Což je skvělé nejen kvůli dětem. Máme totiž taky dvě kočky, které si sedačku zamilovaly…
Je tento příklon k praktičnosti spíš nutností, nebo je vám jednoduše vlastní?
Řekl bych, že s partnerem jsme odjakživa spíš praktičtí. Nemám rád věci jen na okrasu, věci, které se nedají nijak využít. Proto se snažíme, aby všechno, co doma máme, mělo nějaký účel. Vlastně kromě pár dekorací, třeba starožitností a věcí, které jsme zdědili po příbuzných, nic nepraktického nemáme. A nijak nás neoslovují ani pověstné „designovky“. Když už si něco do domácnosti pořizujeme, spíš uvažujeme nad tím, kdo a jak to bude udržovat, protože nás ani jednoho úklid zrovna nebaví. Takže si troufám říct, že i kdybychom neměli děti, náš dům by byl stejně praktický a udržitelný.
Tak teď jsem hodně zvědavá na odpověď na otázku, bez jaké věci si vaši domácnost nedokážete představit…
Rozhodně bez myčky! (smích) Já bez ní vůbec nejsem schopný fungovat, kdykoli se stalo, že se porouchala, byl to pro mě téměř konec světa.
I když jste tedy jasný praktik, pomineme-li myčku, našel byste u vás doma také nějaký předmět pro potěchu duše a oka, na který „nedáte dopustit“?
Máme po praprapředcích jednu svatou sochu – a na tu jsem opravdu hodně hrdý. Jsem moc rád, že k nám vůbec doputovala a my jsme se jí mohli ujmout.
Vrátím-li se k vaší pro některé stále netradiční rodině, hrálo to, s kým a jak žijete, nějakou roli i v procesu získávání dětí do pěstounské péče?
Samozřejmě, to velmi rezonovalo a určitě to ovlivnilo celý proces, který rozhodně nebyl úplně standardní a jednoduchý. Kdybychom byli hetero pár, nejenže bychom měli děti pravděpodobně dřív, ale také bychom je měli v péči s parterem spolu. Kvůli české legislativě, která v případě leseb a gayů pěstounství v párech neumožňuje, má ale partner Agnes a já dvojčata. Takže naše rodinné poměry jistě byly důležitým faktorem. A co se týká bydlení, to se posuzuje také, ale s tím nikdo problém neměl. Naopak dnes k nám pracovníci z OSPODu dle jejich slov jezdí pro inspiraci a načerpání klidu. (smích)
Nakonec se tedy zdá, že jste došli k určitému „happy endu“. Toho, že jste opustili město, předpokládám, zpětně nelitujete…
Rozhodně ne, jsme naopak velmi rádi, že jsme se na vesnici odstěhovali. My s partnerem jsme si ve městě užili už víc než dost, takže nám to nechybí. Samozřejmě je otázka, jak to budou časem vnímat děti, možná by vám naše dcera brzy odpověděla jinak. (smích)
