"I found out I was adopted when I was 14, when I presented my mother with some evidence," says Victor, who went through the transition
Victore, mohl byste nám více přiblížit své dětství v Karviné? Jak vás ovlivnilo vyrůstat v adoptivní rodině?
Mé dětství nebylo zdaleka ideální. Otec je člověk, který nikdy nešel pro ránu daleko. Mám jen málo vzpomínek, ve kterých na něj vzpomínám jako na člověka, kterého bych oslovil „tati“. Maminka se alespoň jako rodič chovala, i když byla velmi přísná. Oba byli velmi orientováni na výsledky, takže když si uvědomili, že jsem inteligentní dítě (Číst jsem se naučil sám už ve školce, byl jsem velmi zvídavý a když mě něco opravdu zajímalo, pamatoval jsem si o tom vše.), začali na mě velmi tlačit, ať mám samé jedničky, že na tom jediném mi má záležet.
Jak se takový tlak projeví na dětské duši? Uvědomovali si rodiče, že vás to trápí?
Že to postupně ničilo naše vztahy, to si nejspíš neuvědomovali. V deseti letech mi diagnostikovali ADHD, tehdy přišlo ze strany rodičů lehké pochopení pro mé chování. Netrvalo to však dlouho a já byl pod pohrůžkou fyzických trestů nucen být opět jedničkář.
Jsem jediné dítě, které mají. Navíc jsem vyrůstal daleko od školy, tudíž mi často chyběl styk s jinými dětmi. Nikoho jsem si domů nesměl zvát, ani já k nikomu nemohl. Ven jsem mohl maximálně na zahradu před dům, kde na mě neustále viděli. Ve škole se se mnou nikdo nechtěl bavit, protože jsem byl ve spoustě věcech odlišný. Byl jsem hyperaktivní, otravný, neuměl jsem s nikým navázat kontakt. Často jsem se cítil osamělý, tak jsem unikal do svého vnitřního světa. Tam jsem doteď tak trochu zůstal.
Jak a kdy jste zjistil, že vás rodiče adoptovali?
O tom, že jsem adoptovaný, jsem se dozvěděl ve čtrnácti, kdy jsem mamce předložil několik důkazů. Uznávám ale, že se jí to dařilo skrývat dobře. Tvrdila například, že jsem se nenarodil v Karviné, ale o kus dále, v Třinci, protože porodnice byla tehdy plná. Fotky z porodnice s mamkou prý nemám, protože tehdy neměli koupený foťák. Dítě na základní škole se nad tímto opravdu nezamýšlí a nenapadne jej tvrzení rodičů zpochybňovat.
Tehdy v těch čtrnácti mi sdělila, že jsem s ní od mých devíti měsíců a že o mých biologických rodičích nic neví. V osmnácti jsem pak našel adopční dokumenty, ze kterých jsem se dozvěděl, že ani nejsem původem Čech. To byl pro mě velký šok, protože Českou republiku miluji a cítím, že sem patřím. Asi nezáleží na krvi, ale na srdci, které tu krev pumpuje. Však i spousta původních Čechů má tmavší pleť a černé vlasy.
Jaké bylo vaše spojení s původem vaší biologické matky? Nějaké informace o ní totiž, pokud vím, nakonec máte…
Vím jen, že to byla devatenáctiletá žena, která utíkala před válkou. Nejspíš se o mě neměla jak postarat, proto usoudila, že bude lepší se mě vzdát. Nikdy jsem ji neviděl a ani nevím, jestli žije. Chci ji ale někdy potkat. Bojím se, že si myslí, že se na ni zlobím, ale chci, aby věděla, že tak to není.
Při přípravě našeho rozhovoru jste hovořil doslova o nenávisti k sobě samotnému. Jaký byl ten klíčový okamžik, kdy jste si uvědomil, kde tato emoce pramení?
Nenávist bývala mou součástí, než jsem na sobě začal pracovat. Nenáviděl jsem spoustu věcí. Svoji netradičnost, protože jsem chtěl kamarády. Nenáviděl jsem chování mých rodičů, protože jsem nemohl dělat nic, co mohli ostatní. Nenáviděl jsem svoji barvu kůže, protože pro děti jsem byl „černá pí*a“ a podobné nadávky. Nenáviděl jsem se za každý neúspěch, protože jsem věděl, že přijde trest.
Jak jste se těmhle emocím postavil? Co vám pomohlo s nimi pracovat?
Časem jsem přestal vnímat tu nenávist ke svému jádru, ale začal jsem se orientovat na nenávist svého zevnějšku. Odmalička jsem chtěl mít krátké vlasy, nenáviděl jsem ty dlouhé, avšak nic jsem s tím udělat nemohl. Nesměl jsem se sám ostříhat. Nenáviděl jsem náušnice, které jsem musel nosit. Narvat mě do šatů nebo sukní byl vždy problém. V pubertě mi začala růst prsa a já si říkal: Co to je? Proč to je? Proč to na sobě mám?
Narážíme tu na nesoulad vašeho genderu a biologického pohlaví. Jak jste vnímal období před tím, než jste vůbec pomyslel na tranzici?
Nejhůř mi bylo vždy během menstruace. Tu jsem bral od mého těla jako ultimátní zradu. Nesnášel jsem převlékání na tělocviku, vždy jsem se zavřel do koupelny. Nějak jsem k těm holkám prostě nepatřil.
Zkoušel jsem se hledat různými cestami: jiný střih vlasů, líčení, nic mi nepomáhalo uklidnit ty řvoucí hlasy v mém nitru, které se mi snažily prodat nejhorší. A je mou největší životní chybou, že jsem jim na to párkrát kývnul. Jsem ale stále tady, což je výsledek toho, že Bůh se mnou má nejspíš nějaký plán.
Kdy se to začalo lámat? Kdy jste pochopil, že je z tohoto zoufalství cesta ven?
Ve třinácti jsem skrze moji nejlepší kamarádku z internetu poznal jednoho chlapce. Ten chlapec – Kristián – je trans. Přirozeně mě zajímalo, co tento pojem znamená, jelikož jsem se s tím ještě nesetkal. A v průběhu našich dlouhých večerních rozhovorů jsem si uvědomil, že má situace se té jeho až moc podobá.
Začalo mi docházet, že mi na mém těle nevadí tuky obecně, vadilo mi rozmístění tuku v prsou a stehnech. Uvědomil jsem si, že jsem nechtěl ploché jen břicho, nýbrž celý hrudník. Tyhle myšlenky se mi ale vůbec nelíbily a zkoušel jsem je v sobě dlouho potlačit. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že mohu stále žít jako dívka – s maskulinní stránkou. Nic ovšem nepřekryje pravdu. Ve čtrnácti jsem tedy započal s procesem sebepřijetí. První, kdo se dozvěděl o mých niterných pocitech, byli právě dva výše zmínění přátelé. Jsou to lidé, které mám velmi rád, a právě díky přátelské lásce se mi podařilo ve mně udusat část nenávisti.
Jak velká byla a je Kristiánova role ve vašem životním příběhu?
Jeho role byla, je a nejspíš i bude obrovská. Je to člověk, který se mnou rozebíral každou moji myšlenku do detailů. Odkázal mě na spoustu článků i na specialisty, ke kterým dnes docházím. Nebýt jeho, nevím, kde bych dnes byl, zda bych měl tohle v sobě urovnané. Samozřejmě, že bych si časem uvědomil, kde je ve mně problém, ale trvalo by mi to déle, déle bych se trápil. I po první operaci to byl on, kdo mi byl velmi nablízku, komu jsem skoro každý den fotil stehy a ptal se ho, jestli to vypadá tak, jak má. On mě každý den vyslechl a ujistil, že je vše v pořádku. Moc si ho vážím.
Více o Victorově tranzici si na LUI.cz můžete přečíst už brzy v pokračování rozhovoru.
