"On the tram, a lady yelled at me for not shaving my legs." Alex doesn't fit in with women or men in the Czech Republic. "Guys threw rocks at me during dates."
Alexi, kdy sis začal uvědomovat, že nezapadáš do genderových škatulek žena/muž?
Se svojí identitou jsem se začal sžívat asi ve druháku na střední. Bylo mi dost jasné, že to mám jinak než ostatní, i co se vztahových dynamik týče. Nechápal jsem, proč bych – tehdy jako holka – nemohl pozvat kluka na večeři? Nebo mu koupit kytku? Vždyť je to škoda (smích)! Navíc jsem osoba, kterou nejde hodit jedné škatulky. Neodpovídám tomu ani svým fyzičnem, ani společenskou rolí. Pak se ode mě něco očekává, a já si říkám – proč si o mně myslíte, že jsem dobrý člověk na uklízení, když reálně nejsem? Jenom proto, že mám prsa? Ta o mně nic nevypovídají.
Mluvíš o sobě v mužském rodě, v občance máš ale ženské jméno. Do jaké míry ví tvoje rodina o tom, jak se doopravdy identifikuješ?
Téma sexuality a genderu zatím řeším jenom s mamkou. Ta ví, že se chystám na zmenšení prsou, což už bude trvalá změna. Čili budu muset říct pravdu také zbytku rodiny, i sám chci. Ale spíš nemám potřebu ty věci tolik rozebírat. Myslím, že nálepka „nebinární“ je důležitá, než člověk přijme sám sebe, protože nějak kotví tu myšlenku. A přijetí je někdy dlouhý proces. Já jsem si svou identitou jistý, tak jí nepotřebuju tu konkrétní nálepku dávat.
Jak prožíváš to, když lidé, ať už v médiích, nebo na sociálních sítích, hodnotí nebinární osoby jako „pomatené“? Umím si představit, že kdybys k tomu přihodil polyamorii a bisexualitu, spousta konzervativců by se toho rovnou chytila jako pseudoargumentu, proč tě nebrat vážně…
Hodně mi vadí, že jsem dávaný za stereotypní příklad. U neurodivergentních lidí je procento nebinárních nebo queer lidí vyšší než u běžné populace. Zároveň ale neurodivergentní část populace existovala vždycky – a já nevidím důvod, proč by to nutně mělo být špatně. Sám mám vedle ADHD i autistické rysy a spousta společenských struktur mi prostě nedává smysl. Podobně to vidí řada lidí na autistickém spektru – postrádají smysl v pravidlech a hierarchiích. Některé věci zkrátka vnímáme jinak, a tím spíš si dovolíme být sami sebou. Přijmout sama sebe a být v těchto věcech otevřený může být uzdravující. A komu to ubližuje? Když člověk sám sebe zapudí, naopak si může zadělat na traumata a psychická onemocnění.
Když zmiňuješ pravidla, která ti nedávají smysl: jak se díváš na genderové stereotypy, na které děti často narážejí už v předškolním věku?
Myslím si, že pokud se holkám vtlouká do hlavy, že se nesmí vztekat, a klukům se zase zakazuje brečet, může to mít zatraceně traumatizující efekt. Protože tím vlastně popíráme určité projevy a jen rveme dítě do škatulky podle toho, s jakým genitálem se narodilo. My lidé potřebujeme být viděni, je to základní potřeba. I proto se lidské emoce projevují hodně fyzicky i navenek – pláč je pozorovatelný, smích taky. Proto, abychom ty emoce sdíleli.
Čemu přičítáš, že jsme se v těch genderových otázkách příliš neposunuli?
Myslím, že svou roli hraje i to, že žijeme v hodně individualistické společnosti. Říká nám: „Buď svůj, buď originál!“ Ale myslí tím: „Tref se do jedné ze škatulek muž/žena. A když se netrefíš, budeme se ti smát, nebo tě rovnou šikanovat…“ Jak člověk může být jedinečný, když se na něj kladou taková očekávání? Nejde vzít osm miliard lidí a rozdělit je na dvě skupiny. Projevy maskulinity a femininity navíc ani nejdou jasně definovat, pořád se mění. Když půjdeme o pár století zpátky, chlapi nosili punčochy, podpatky, paruky a make-up. Růžová byla pro kluky, modrá pro holky... Ale v lidech asi vzbuzuje hrozný strach, když věci nejsou jednoduché.
Když si na internetu přečteš nějaké hejty na nebinární lidi, mají na tebe negativní dopad, nebo po tobě ta nenávist spíš jen „steče“?
Hejty se mě dotýkají, proto do diskuzí radši nelezu. Číst si jakékoli komentáře by pro mě byla forma sebepoškozování. Lidi jsou tolik zahlcení svojí silnou emocí ohrožení, že nedokážou přijmout realitu. Nechtějí vidět a slyšet, že existují i kultury, které mají nastavených víc genderových identit. Nebo že má nenávist k trans lidem i své historické kořeny. Neradi slyší, že nejmodernější sexuologický institut v Německu vypálili nacisté, kteří gaye, lesby a trans lidi zavírali do koncentračních táborů.
Zmínil jsi pocit ohrožení… Proč myslíš, že ho část společnosti pociťuje, kdykoli se objeví někdo nebinární?
Myslím, že cokoli mimo binaritu ruší jednoduchost, proto mají lidé potřebu držet se pevně v jedné genderové škatulce. Spousta lidí má v rámci svojí sexuality jasnou preferenci určitého typu genitálu, což mi samozřejmě přijde v pořádku. Ale pak zkrátka nemusí chodit s lidmi, kteří to nesplňují (smích). Rozumím tomu, že se lidé asi bojí těch konfrontací – to, co je „ohrožuje“, je nutnost nastavit si hranici. Takže kdyby se třeba muž, kterého přitahují jen vagíny, intimně sblížili s trans ženou, která nechce podstupovat operaci, musel by jí říct: „Promiň, mně se penisy nelíbí.“
Zdroj: Giphy
Když už jsme u změny pohlaví, řešíš ty sám svoji nebinaritu v rámci sexuologické péče? Vím, že se vzácně i najdou odborníci, kteří nebinární lidi respektují…
Já o hormony úplně nestojím a nevidím smysl v tom, abych čekal x let, než se k nějakému sexuologovi dostanu, když si „top surgery“ můžu zajistit i sám. Prsa jsem chtěl zmenšit i v dobách, kdy jsem si myslel, že jsem spíš žena. Přináší mi problémy se zády, přitahují moc pozornosti, a já mám pak tendenci se hrbit, abych je schovával. Protože zkrátka nechci, aby nade mnou někdo slintal v metru, dělal na mě posunky nebo na mě pokřikoval, ať mu ho vykou**m. Moje první zkušenost s cat callingem sahá do doby, kdy mi bylo jedenáct – a nevyžádané fotky pánských přirození mi na Instagramu nejvíc chodily, dokud jsem byl viditelně nezletilý. Tohle všechno je pro mě hrozně znechucující – a takovou pozornost nepotřebuju.
Předpokládám, že tě o to víc musí dráždit, když ti část společnosti hází na hlavu, že se svojí „nenormální“ identitou jen „snažíš volat po pozornosti“...
Co bych dal za to, kdyby nebylo divné vodit se s holkou za ruku! Z brzké adolescence mám zkušenost, že jsem se na ulici držel s partnerkou za ruku a nějací náhodní pubertální kluci po nás házeli kameny. To mi přijde nenormální – takhle silná reakce v situaci, kdy by stačilo hledět si svého. Vytýkají nám, že je nebinarita nepřirozená – ale já bych v ženské roli musel předstírat, že jsem úplně někdo jiný. Jestli něco chceme nálepkovat jako nepřirozené a nenormální, měly by to být nadávky a výhrůžky ve veřejném prostoru.
Cítíš se v Praze dost bezpečně na to, abys mohl vždy být sám sebou?
Určitě jsou části Prahy, kde bych se necítil úplně bezpečně s duhovou taškou přes rameno. Ale já mám svým způsobem to privilegium, že mě lidé vnímají jako holku. Což je bezpečnější než jakákoli queer identita. S přítelem běžně passujeme jako heterosexuální pár, což je další privilegium. I v Praze totiž dovedou lidi pokřikovat a mít poznámky. Jednou jsem měl stažená prsa, růžové tričko a nějaká paní na Strossmayeráku na mě řvala: „Chcípni, ty zk***nej bu***antne!“ Mně ve skutečnosti dalo velkou genderovou euforii, že si myslela, že jsem gay muž (smích). Ale jinak je to strašné.
Máš takových nepříjemných zkušeností za sebou víc?
Jo, jindy mě cestující v tramvaji brutálně seřvala, že mám chlupaté nohy. Prý: „Kdo se na to má koukat?!“ Naštěstí se mnou jel v tramvaji partner, se kterým se cítím v bezpečí. Ale kdybych tam byl sám, nevím, nakolik bych se nad to dokázal povznést a nebát se. Mohl bych se samozřejmě snížit na úroveň té ženy, vrátit jí to třeba urážkou, že ona má hrozné oblečení a make-up… Ale já jsem slušně vychovaný. Součástí etikety je neupozorňovat na vzhledové věci, které se nedají během pěti minut vyřešit. Chápu, že vypadám nestandardně, ale zírá na mě tatáž generace, která mě učila, že je neslušné zírat (smích).
* Jméno respondenta bylo změněno v zájmu ochrany jeho soukromí a bezpečí. Redakce LUI jeho identitu zná.
