Jiří Markvart, autor knihy PRAŽSKÁ BUZNA: Milana mám rád!

PRAŽSKÁ BUZNA. Blog s tisíci fanoušky. Kniha, která se vloudila do nejedné buzní domácnosti. Milan, hlavní hrdina, který si získal srdce nás všech. A Jiří Markvart, autor, kterého jsme vyzpovídali přímo na křtu knihy!

Cítil jsi závazek vůči čtenářům blogu?

Cítil jsem závazek vůči lidem, kteří už na knihu poslali peníze. Já jsem nezačal psát předtím, než byla kampaň na startovači, kde se na knihu vybralo. Začal jsem psát až ve chvíli, kdy jsem zjistil, že je ta kampaň úspěšná. Byl jsem maličko pod tlakem, že zklamu spoustu lidí, když to nenapíšu. To byl asi ten největší rozdíl mezi tímhle a když člověk píše knížku jen tak. Buď to napíše, nebo ne. Já jsem věděl, že ji napsat musím. A to bylo zároveň i hnacím motorem.

Knihu máme tady. A co dál?

Dál? Nevím. Pro mě je nejdůležitější, aby se knížka dostala do co největšího množství knihkupectví. Aby tu knížku lidi měli rádi, aby si ji přečetli a aby je bavila. Ale nemám vymyšlený co dál. Já jsem neměl ani vymyšlený co s tím blogem. Ten jsem dokončil a neměl jsem vymyšleno co dál. Knížka přišla sama.

Rukopis knihy kopíruje v nadsázce, sebeironii a v cynismu právě blog. Nevyčerpal ses?

Ukončil jsem blog po roce právě proto, abych se nevyčerpal. Blog byl jeden rok života v kuse. Kniha obsahuje patnáct let Milanova života. A díky tomu jsem ho měl možnost vyvíjet. Milan, kterému je šestnáct let je úplně jiný než Milan, kterému je třicet let. Díky tomu jsem se nevyčerpal.

Pražská buzna jako archetyp. V dřívějším rozhovoru jsi řekl, že to má tři fáze: 1) je to totální hajzl a děvka, nebo 2) je spokojeně zadanej, případně se tak alespoň tváří, a 3) posmutnělej zoufalec, kterej se nedokáže s nikým seznámit. Trváš si na tom i teď s časovým odstupem?

Nevím, jestli bych za to dal ruku do ohně, ale v případě Milana si za tím stojím. Moje postava si všema těma fázema prošla. Tyhle fáze mají i lidi kolem nás, a procházejí si jimi. Ono to zní pejorativně a sprostě, ale není to o tom, že ti lidé mají fázi, kdy jsou zlí. Můžou být nešťastní, nespokojení nebo něco jiného. Ale navenek to může působit tak, že jsou zlí. Nebo mohou mít úplně jiné fáze, které se navenek projevují úplně jinak.

Pražská buzna jako archetyp člověka existuje?

Myslím, že konkrétní pražská buzna, která by byla jedna ku jedné k Milanovi, není. Ale ta postava je složená tak, aby se v ní zrcadlil každý člověk. Je natolik pestrá, že se s ní může každý někde ztotožnit. Povrchnost a namyšlenost, ale i další vlastnosti, špatné i dobré, které tam probleskují, jsou odrazem zkušenosti spousty lidí kolem mě.

Milan jako typ je člověkem, který neustále něco a někoho hledá, ale s ničím a nikým není spokojen? 

Milan je specifický tím, že má problém se k někomu přimknout a má problém sám se sebou. Snaží se to najít v někom jiným, ale v nikom to nenachází, protože si to musí najít sám v sobě.

Myslíš, že neschopnost lásku dát a zároveň ji i přijmout je to, co nás předurčuje k běhu samotou?

To asi ne. Myslím, že by se každý měl naučit být sám. Ono to občas není na škodu.

Patologická potřeba sexu na straně jedné a Pavel jako osudový muž na straně druhé. Věříš v osudové lidi?

Nemyslím si, že existují osudoví lidé. Věřím, že jsou lidé, o kterých si druzí myslí, že jsou osudoví.

"Jsem teplej a žiju v Praze. A přišlo mi to natolik důležitý, že jsem o tom musel napsat." Pragocentrismus hned v první větě?

Tahle věta, která je shodou okolností největší větou na obálce, vznikla náhodou. Napsal jsem to jako popisek blogu, když jsem ho zakádal. Pražáci asi nemají potřebu to někomu cpát, ale Milan to tak má. On do té Prahy utekl.

Na obálce stojí, že knihu může číst kromě gayů i lesba nebo heterosexuál. Otázka: je heterosexuál opravdu schopný být konfrontován s takovýmto množstvím mrdání, cákanců, pér... (Jiří se rozesměje) a tím vším, co ta kniha obsahuje?

Pro heterosexuály je hrozně těžký se k tý knížce dostat, protože je tam barikáda toho gay sexu. A toho nehezkýho v gay světě. Ale zároveň znám desítky heterosexuálů, kteří četli jak blog, tak knihu. Jelikož znali mě osobně, tak měli motivaci se přes tuhle barikádu dostat. A jakmile se přes ni dostali, tak objevovali úplně jinej svět. Pokud heterosexuálové, a lidi obecně, dokáží překonat tuhle bariéru, tak se jim to bude líbit. Protože to je něco, k čemu se jen tak nedostanou... dovolím si říct, že je to pro heterosexuály až encyklopedický. Dost věcí pro ně není známá.

Tvůj cynismus, bezchybné pointování a lehkost rukopisu jsou bezpochyby bravurní. Ale stačí to? Nabízí kniha i něco vážnějšího?

Primárně v knize není vážná nebo hlubší pasáž. Čtenář, který je dostatečně všímavý, si jí všimne v druhý linii. Díky časový ose, na které se to rozpíná, je na pozadí vidět vývoj postavy. Mindráky i radosti. To co v životě chce. Jsou tam i tato témata, ale nejsou vidět na první pohled.

Milan! Jak vypadá? Co je to za člověka, který dostane do postele prakticky každého? 

Milan tam není popsanej. A absolutně zámerně. V celé knize je nejméně popsaná postava, vzhledem k její roli.

O všech víme všechno, jen o Milanovi nevíme nic.

Není to úplně všechno, ale o spoustě postavách, s nimiž se Milan jenom vyspal, víme mnohem více než o Milanovi samotným. Co se týče vzhledu a nějakých základních vlastností... je na čtenářích, jaký jejich Milan bude.

A to mě znovu vrací k té otázce. Jeho sexapeal vychází z jeho vzhledu, nebo z toho jaký je? Jde to z vnějšku nebo zevnitř?

To záleží na lidech a na tom, jak to vidí. Milan je postava, která je taková jaká chceš, aby byla. Já nikdy neříkám více, než je psáno v knize, co se Milana týče.

Mnoho autorů považuje své hrdiny za své děti. Máš vztah k Milanovi?

Mám ho rád. A chci, aby se měl dobře. Bohužel pro něj jsem mu to v textech nedopřával. Myslím si, že pro něj bylo dobře, že tolikrát spadl na hubu a tolikrát se ušpinil. On je to jeden z těch, co si to musí projít. Každý si to vlastně musí projít, aby došel k tomu, co chce. A aby byl spokojenej. Mám takový tvrdý otcovský styl.

Takže nějaký poučení?

Já bych mu poučení nedával. Každej, včetně Milana, si tím musí projít sám. Když jsou lidi poučený druhým, tak si toho neváží tolik, jako když si na to přijdou sami.

Cesta od blogu ke knize. Kniha. A co dál? Další kniha? Nebo festivalový film?

Já se do budoucna nebráním spoustě věcem. Ale chci být opatrný, protože  Milan je moje dítě. Už knihu jsem napsal tak, aby byl příběh relativně uzavřenej. Proto jsem šel do budoucnosti, abych nemohl navazovat hned. Nechci to vytěžit za každou cenu. Pokud to bude nějak pokračovat, i třeba v jiné formě, chci, aby to mělo nějaký smysl. Ale aktuálně nic neplánuju, teď je knížka.

Příběh končí devatenáctého ledna v den Milanových třicátých narozenin. Kniha má ještě jednu kapitolu na závěr, harmonogram toho, co se děje s buznou ve věku deset, dvacet, třicet, čtyřicet. A u padesátky je poměrně tvrdě napsáno, že to je konec a cokoliv žití nad tím nemá smysl. Ale Milan neumřel. Zbývá mu ještě čtyřicítka a padesátka. Nejsou tohle ta otevřená vrátka?

Možná jo, možná ne. Pokud Milana nesrazí dvacátýho ledna auto, tak bude žít dál. Ale musel by být dobrý důvod pro mě, abych byl ochotný to psát ještě nad tu třicítku.

Jaký je to pocit, když sedíš doma za počítačem, píšeš si blog a o rok a tři čtvrtě později jsme na křtu tvé knihy Pražská buzna?

Přijde mi to hrozně super, ale celý mi to asi ještě nedochází. Možná za pár týdnů mi dodje, jak velký to celý je.

Vzkaz čtenářům knihy?

Ať se zkusí nad tou knížkou zamyslet i v druhým plánu. Ať se pokouší číst mezi řádky. A ať se k tématům té knihy vrací. Nebo ať je třeba prostě jenom baví.

Foto: s laskavým svolením PB